Důchodce a duchovní život – Výběr

Autor článku: František Benda O většině náboženských systémů máme pouze povrchní znalosti. Zpravidla známe jen jejich zakladatele a možná i zhruba dobu jejich vzniku. Teprve jejich vážnější vyznavači jsou seznámeni s podrobnostmi potřebných rituálů, ale do hloubky nauky se chce málokomu. Dost často je to proto, že nahlédne-li do těch podrobností, zjistí, že aby jim porozuměl, musel by zvládnout velké množství neznámých termínů, a to se zdá samozřejmě obtížné.

Náboženství je dost často vnímáno jako doprovodný systém života, jako něco, co je schopno rozšířit jeho možnosti a vnést do denního programu nějaká vylepšení.
Tak je to samozřejmě také možno chápat, ale znamená to pak, že si vybíráme z náboženské nauky pouze to, co se nám hodí, nebo čemu bez větší námahy porozumíme. v opačném případě necháváme ostatní myšlenky – jakkoli jim přiznáváme jejich vznešenost a třeba je i obdivujeme – stranou bez povšimnutí. z bohaté nabídky jídel si mlsně vybíráme jen to, co nám právě chutná, nebo co alespoň trochu známe. O jakákoliv doporučení stran zdravé a správné výživy nemáme zájem. Co nevařila maminka, tomu se prostě vyhýbáme.
Teprve ten, kdo je ochoten vpustit něco z náboženských nauk do svého života a dovolit, aby ho přinutily změnit některé dosavadní návyky, může o sobě říci, že vykonal první krok ke své přeměně. Jde ovšem o to, aby si vybral takovou cestu, po které bude kráčet dobrovolně a dychtivě, vděčný za každé nové poučení a šťastný z každého nového, i když třeba malého úspěchu. Systémy, které od samého začátku k něčemu nutí a cosi jiného opět zakazují, k vnitřní harmonii nevedou.
Převážná většina náboženství sleduje stejný cíl, takže se liší pouze ve výběru a v podrobnostech cesty. Dobře propracovaný systém postupu od původní naivní zvědavosti až k hlubokému pochopení podává např. život Buddhův. To, co nalézáme v něm, můžeme bez větší námahy vysledovat i v systémech jiných, na první pohled zdánlivě značně odlišných.
Jeho prvním, zcela nenásilným zážitkem prý bylo pozorování oráče při orání. Všiml si mnohých drobných živočichů, kteří v brázdách rychle umírali, i namáhavé práce oráče. Uvědomil si, že každý živočich se musí jednou zrodit a posléze i zemřít. Čas mezi těmito dvěma událostmi je pak vyplněn utrpením, zvyšovaným případnou nemocí a nezbytným stárnutím. z touhy po dosažení duchovního klidu a z nekonečného soucitu, který v té chvíli s trpícími tvory pocítil, se zrodilo rozhodnutí, že neustane ve své snaze, dokud neosvobodí všechny žijící bytosti od utrpení.
Toto jeho rozhodnutí si posléze mnozí jeho vyznavači – a děje se tak dodnes – vyložili tak, že následováním Buddhy se zbaví tělesného utrpení, jak je přináší právě nemoc, tělesná ochablost a umírání. Buddha ale měl zřejmě na mysli osvobození od utrpení v tom smyslu, že ukáže lidstvu cestu jak se zbavit věčného koloběhu životů, sansáry, cyklů smrti a nových zrození. Právě prožívání nezbytných utrpení, která patří k životu, měla být pobídkou k následování jeho cesty.
Pro představu takové cesty vytýčil jasné předpoklady. Veškeré bytí je od samého začátku strastné a neuspokojivé. Vše, co začalo, musí někdy skončit. I nejkrásnější a nejvznešenější věci časem zoškliví a zaniknou. Příčinou těchto strastí je žádostivost a touha po smyslových rozkoších, které jsou v podstatě neukojitelné. Jsou hlavním důvodem ke vzniku dalších a dalších zrození. Jedině ukončení této žádostivosti může učinit i konec všemu utrpení. Žádostivost pak lze omezit a posléze zcela odstranit následováním Buddhovy osmidílné cesty, která už vede přímo k praktickému životu. (Nezasvěceným je třeba připomenout, že tato osmidílná cesta je jiná než aštángajóga z Pataňdžaliho Jógasútry, i když mají mnoho společného).
Při hledání absolutna se dosavadní známý běžný způsob života příliš neosvědčil. Přesto, že již bylo vyzkoušeno mnoho metod, a stále jsou hledány nové, ke kýžené změně nedochází. Je zřejmé, že stále zdokonalované myšlení a konání nikam nevede, jakkoli se rozrostlo do nejrafinovanějších jemností. Vzniká potřeba zkusit něco jiného.
Je možné, že náznaky duchovní cesty přišly z praktického života. Při výpravách na lovenou zvěř byli lovci nuceni setrvávat na číhané po dlouhou dobu s plnou pozorností a bez hnutí. Takové soustředění vyžadovalo i kontrolu vykonávané činnosti. A to mohlo vést k novému druhu poznání. Nejen rozvíjení nových možností, ale i setrvání mysli na jedné jediné představě se ukázalo být plodné.
Při snaze o ztotožnění se se světovou duší nebo s absolutnem to ukazovalo na použitelnou cestu. Nebyla ale dost přesně definovatelná. Jediné, co bylo jasné, bylo: omezit vše, co odvádí pozornost a poutá k čemukoliv mimo pozorovaný předmět. To znamenalo odtáhnout se od hmotného světa se všemi jeho emocemi.
Emoce jsou ovšem tou oblastí, pod kterou si představujeme projevy života. Zbavit se jich sice vede k odpoutání od světa myšlenek, který – jak se ukázalo – k žádnému pokroku v duchovním světě nevede, ovšem současně se to zdá hrozit, že by to mohlo zahubit celý život s jeho rozličností, hudebností a pestrostí.
v Bhagavadgítě jsou vztahy k emocím přirovnávány k válečnému poli před bitvou s nejbližšími členy rodiny, proti kterým je třeba vystoupit se vší rozhodností, neboť jinak bychom se jejich pout nikdy nezbavili. Statečný Ardžuna ale v  rozhovoru se svým vozatajem, vtěleným bohem Kršnou, říká: ˝Jak mohu užít svých šípů proti těm, jimž jsem povinován svou úctou? Lépe by bylo, kdybych se živil chlebem žebroty, než abych je zabil. Zabiji-li je, všechna radost ze získaného bohatství a z vyplněných přání bude poskvrněna jejich krví. Zničíme-li je všechny, zničíme tím všechnu vůni života. Nebudu bojovat!˝ Kršna odpovídá: ˝Pláčeš pro ty, kteří si nezaslouží smutku. Ačkoli mluvíš moudře, ti, kteří jsou ještě moudřejší, netruchlí ani pro živé, ani pro mrtvé. Duše klidná se tím nedá oklamat. Smyslové požitky, sdělující horko a chlad, bolest a radost, jsou pomíjející. Vždy v přílivu a odlivu jsou nestálé už svou přirozenou povahou. Snášej je tedy trpělivě. Neboť pravdy poznání může dosáhnout jen ten moudrý člověk, který je klidný v radosti i bolesti.˝
Obdobně mluví Kristus: ˝Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.
Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.˝
Podobné návody lze nalézt též u zenových buddhistů: potkáš-li matku (tj. tu, která ti dala život), zab ji; potkáš-li otce (tj. toho, kdo tě uvedl do života), zab ho; potkáš-li svého Mistra (tj. toho, kdo ti otevřel duchovní svět), zab ho; a dokonce potkáš-li Buddhu (tj. zdroj nejvyššího duchovna), i toho zab – neboť to všechno jsou pouze myšlenky, které tě odvádějí od tvé meditace.
Také v životopise jógického světce Rámakršny, který meditoval na svou oblíbenou bohyni Káli, čteme: ˝A jako meč rozčtvrtí tělo, rozťal jsem vedví bohyni Kálí ostřím svého prozření. Pak už nebylo překážek na mé cestě.˝
Kdo pochopí tento základní požadavek jak zpracovávat své emoce, city a tedy i myšlenky, je na nejlepší cestě dobrat se ke správnému zacházení s nimi a k nastoupení do některé disciplíny, vedoucí k duchovnímu prozření. Uvědomělý vztah k takovým myšlenkám je pak rozhodující pro utváření dalšího života. Někteří lidé jimi trpí, jiní je náruživě prožívají a jenom málokteří kultivují. Všichni ale s nimi mají nějaké problémy, neboť se vždy projeví jako původci po nich následujících činů. Tak vzniká oblast, kterou Buddha označuje za zdroj utrpení.
Je pozoruhodné, že někteří poživační lidé – např. mezi umělci – mají navzdory svému zdánlivě neukázněnému životu zcela zjevné duchovní úspěchy, zatímco jiní, striktně dodržující veškeré ortodoxní příkazy a zákazy, procházejí bezútěšným šedým životem bez jakýchkoliv výsledků. Zdá se, že je zde ještě nějaký činitel, který působí mimo tyto zdánlivě logické požadavky ukázněnosti při kultivaci emocí – snad je to vlastnost ducha, který si žádá určitou volnost a chce být za všech okolností svobodný.

Autor: František Benda, Foto: Internet