Podivné snění 11

Autorka článku: Maura Probouzení A tak každé ráno vcházela po špičkách do mého pokoje a já slyšel její tiché kroky a věděl jsem, že se položí vedle mne, jakoby na druhou postel padla růže a já zachvíli ucítím závany ženských vůní, počínaje značkovým parfémem a konče tou nevyzpytatelnou vůní ženského těla od kořeněné až po sladkou, která je mámivá až k zbláznění. A já mám čas. Ona mi zatím nedala znamení, že by chtěla se mnou splynout a dává mi jen různá znamení, která jsou dráždivější, než nahota. A pokoj je tak velký, že by se mohli v něm tančit a my netančíme.

Ležíme na ohromné posteli a vidíme do mraků. Anebo do čisté oblohy a vnímáme ve zkrácené podobě stvoření.Můj osud se nade mnou naklání, otáčí se a komusi do dveří dává znamení a říká, že mi dopřává oddechu na mé trati. A pak se zatočí několikrát ve vzduchu a zase odchází a pomalu jde ke dveřím. Mizí na za nimi v podobě bělounkého až průhledného mráčku. Někdy si tak po těch probouzení říkám, co kdyby ten můj osud, když mě navštěvuje, prohlásil, že už nejsem. Nevím, jestli bych byl schopen se alespoň polekat. Ohlašováni věcí blízkých a budoucích dělá se mnou už několik roků.

Dnes ráno prší. Řeka vleče kusy ledových tříští stále v rytmu a já jsem v tom pohybu zvuků v polospánku a ustavičném lehkém erotickém napětí. Nevím, zda mám posunout ruku k ní nebo odejít do kuchyně a připravit snídani. Byla to ode mne mazanost se usídlit tomto pokoji s ni, protože je zřetelně slyšet, jak ptáci a havrani štěbetají v korunách holých ovocných stromů, a do oken se prodírá světlo. A ve dveřích pootevřených do pokoje se otáčejí divné a krásné proudy, které pociťuji jako jemné harmonické vibrace. A já jsem se ptám sám sebe, zda nejsem původem těch podivných chvějivých vibrací sám či jsem tam s ní? Chvěl jsem se i tenkrát, protože v noci, když chladně pršelo, se ztrácely stopy v blátivé cestě a já měl strach, že budu odsouzen v tomto velkém domě k samotě, která nikdy neskončí. Avšak je dobré bydlit v úzkosti a strachem slyšet zrychlený puls, dobré je přivádět do večera život do zatracení a ráno začít znovu, jakoby se nic před tím nestalo.

Zatím mám obavu, že nás čeká po pár měsících rozloučení a já nevím, jak unesu, že se s ní rozloučím navždy. Nejsem nyní už blázen, který bude chválit své neštěstí a děkovat za něho, protože si nejsem jistý, že existuje Bůh, který by to se mou myslel dobře a vedl mne k mému spasení.
„Kolik je hodin?“ zeptala se, jakoby na tom nějak záleželo a já jsem se natáhl k budíku a přitáhl si ciferník blíž k očím.
„Sedm.“
Neřekla nic Její ruka se sunula pomalu ke mně a položila se na má prsa. Pak se obrátila na bok.
„Je tu tak krásně,“ zašeptala.
Pomalu jsem ji uchopil za ruku a jemně stiskl.
Modlil jsem se: ˝Dni, který přicházíš, nenechávej mne v nejistotě, nenechávej mne napospas krásám, kterým nerozumím a nech mne aspoň snít a dívat se vnitřním zrakem na divy v zamčeném domě, kde jsem tak krásně osamělý s nádherou ženou.˝
Potom jsem se zeptal: „Marie, máte mě ráda?“ Odpověděla jako ozvěna ve skalách: „Máte mě rád?“
Vím, že podruhé, až se probudím, se zeptám: „Marie, ještě spíš?“
Teď procházím něčím velmi zvláštním. Stále svírám její ruku a je zase ticho po našich slovech, bylo to nedramatické a prosté. Tuze rád bych věděl, jak se milují takové ženy, které dokáží lámat pancíře cizích osudů a před svým vlastním stojí nerozhodně a až k zoufalství jsou pokorné a nešťastné. Rád bych to věděl. A dívám se na ni, kudy chodí ty stíny a světla života a kde se ustálí spokojenost a blaženost.
Její pleť je tak krásná, že kdyby se napila červeného vína, jeho barva by procházela tím úbělem a já bych ustrnul nad tím zázrakem a nesmírností a současně byl jím i vnitřně raněný.
Svou ruku posouvám k jejím ňadrům a ona se nebrání a naopak jí dělá pohybem cestu, přitom cítím, jak mne svými rty hladí po bradě.

„Víte co?“ šeptá po chvíli, „pojďte a dáme si jen takovou malinkou snídaní.“
Povídám: „Dobře, půjdu něco dolů připravit.“
Záclony v kuchyni se rytmicky pohybují v průvanu. Déšť stéká do okapů a slastně stéká z okapů do svodnice. Je to tak úžasně romantické a krásné! Stavím na kávu a na čaj. Krájím chléb a obkládám ho sýrem. V duchu se těším, až uslyším ťukot jejích podpatků a ona přijde, sedne si ke stolu a zářivým pohledem se opře do mého.
„Dovoluji si nabídnout malou snídani,“ řeknu jí a pohledem zjistím, že je rozkošně rozespalá a neví, co by chtěla dřív.
A nyní přišla, sedá si a pomalu bere do ruky namazaný chléb.
„Dnes budeme pracovat,“ rozhodla a zakousla se do něho.
„Ano,“ říkám ji a stavím před í šálek s kávou.
„Pak půjdeme a procházku.“
„Ano,“ přisvědčuji a sedám si proti ní.
„Jsem s vámi šťastný.“
Usmívá se. Neříká nic. Jen se mne dotýká nohou v pantoflíčku a má zase ten úsměv hříšnice.
Je ráno, půl osmé a já pouštím rádio. Tím končí jedna z těch kouzelných a opojných chvil probouzení.

Autor: Maura, Foto: Internet