Podivné snění 12

Autorka článku: Maura Modré jitro Vycházeli jsme z domu a ona si přehodila přes hlavu kapuci. Zamkl jsem dveře a ještě se ohlédl, zda není někde otevřené okno. Usmála se.

„Celý ten bych zasypala květinami a požehnáním.“
„Ty umíš žehnat?“
Zavrtěla hlavou a vsunula mi ruku pod paži. Bylo trochu kluzko.
„Zajdeme do Dolní vesnice, koupíme čerstvé koláče.“
„Dobře.“
Vedl jsem ji a dával pozor, abychom nespadli oba.
Potkali jsme pár lidí, zřejmě šli do kostela.
„Je to bezva, že člověk nemusí chodit do práce, přitom na něčem dělá a netísní ho čas.“
„Já,“ odpověděl jsem ji,“ bych takto pracoval až do skonání.“
„To se ještě uvidím, co to s námi udělá.“
„Nestýská se vám po městě?“
„Ne, rozhodně ne.“
Byla to vhodná chvíle, abych ji řekl, že může se mnou zůstat. Třeba by odmítla a nechci být netaktní. Vždyť o ní vím jen málo.
„A mohl bych poskytnout večer nějakou zábavu,“ řekl jsem nesměle.
„Ne, budeme doma a nebudeme se dívat na televizi. Možná, že vám budu předčítat.“
Ten příslib společného večera v tichém souladu se mi zalíbil a já jsem ji políbil jemně na tvář. Zasmála se a přestala dávat pozor. Málem uklouzla a upadla.
„Vidíte, co děláte,“ řekla a opřela se mne.
Vcházeli jsme na náves a lidé nás zdravili.
„Skočím si do lékárny,“ řekla a já zůstal stát u kašny, v které byla špinavá voda.
Díval jsem se však na její hladinu, jestli odrazí nějaké věci, které duchu vidívám, ale vyrušil mne hlas.
„Doktore, jste to vy?“
Obrátil jsem se a podíval na staršího muže. Měl ustaranou tvář.
„Jsem starosta,“ řekl a podal mi ruku.
„Těší mne,“ odpověděl jsem a ruku jsem mu stiskl.
„Doktore, pořád nemáme záskok a lidi musí jezdit až od města. Nemohl byste si to nějak zařídit?“
„Jsem na penzi. Je to složité, pracuji na vědeckém projektu s paní kolegyní.“
„Já nevím, co mám dělat. Mladí doktoři to považují tady na zapadákov a ti starší mají své jisté ve městech. Lidi na mě naléhají, abych někoho sehnal. Máme vybavenou ordinaci.“

Do hovoru přišla Marie a slyšela poslední slova.
„Pane starosto, my jsme penzisté,“ zasmála se.
„Alespoň malou brigádu,“ zaprosil starosta.
„Ale my pracujeme na projektu,“ řekla Marie, „máme smlouvu a musíme to dokončit do června. Nemůžeme se celý den věnovat pacientům.“
Když jsme se vrátili domů, Marie se ke mně obrátila.
„Mrzí vás to?“
„Co?“
„Že nemůžete ordinovat.“
„Vůbec ne. Ještě by z toho byla nepříjemnost. Oni lidi vidí, že tu bydlíme v krásném domě a chtějí vědět o nás všechno. Proto otravují. Ať si starosta najde někoho jiného. Já jsem už léta nepraktikoval a necítím se na to, abych rozjel ordinaci.“
„Já také ne,“ řekla Marie a nachystala kávu. Kuchyní se rozvoněly koláče.
„Zachvíli se budeme bát jít mezi lidi. Musíme v tom něco udělat.“
Po jídle jsme šli do salonku a sedli si do křesel. Marie vzala do rukou knihu a začala předčítat, když se ozvala rána a někde po námi se sesypala okenní tabule.
„Nechoďte k oknu,“ řekl jsem a pocítil strach, že kdo může i zapálit dům. Vzal jsem mobil a zavolal na policii.
„Myslíte si, že je to kvůli tomu, že jsme odmítli tu ordinaci?“
Marie se trochu chvěla chladem, protože jsme stáli před domem a čekali na příjezd policie.
„Já si myslím, že je to kvůli všemu, co si lidé umí vymýšlet o ostatních a přimýšlet si nemožné věci.“
Přijeli, sepsali protokol, chytli i toho, kdo kamenem hodil.
Šli jsme spát pozdě. Marie nechala rozsvícenou malou lampu a ležela s rukama pod hlavou.
„Myslím, že nás nenávidí,“ řekla smutně.
„Taky si to myslím, uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet, ale zítra musíme ke sklenáři.“
Už se chýlilo pomalu k jedné hodině po půlnoci a my jsme ještě nespali.Ani jsme se jeden druhého nedotýkali. Ta věc se nás nemile dotkla a jeden i druhý přemýšlel o lidské zlobě a nerozumu.

Autor: Maura, Foto: Internet