Podivné snění 13

Autorka článku: Maura Let havranů Stála u okna a dívala se na oblohu. „Podívej se,“ řekla mi, “ přilétají havrani.“ Ráno bylo chladné a studené. Dostal jsem chuť na kávu a na kousek koláče. Všiml jsem si, že má smutné oči.

„Marie, pojď si dát snídani. Udělám ji a nebuď tak smutná.“
Stiskla mi ruku a šla za mou do kuchyně, Slyšel jsem, jak za mou klapají její podpatky, a říkal jsem si, že nesmím dopustit, aby mne tyto zvuky opustily.
Když jsme dosnídali, řekla mi, že bychom měli pokračovat na projektu.
„Jsou to smutná data,“ řekla, “ kdyby ten projekt alespoň k něčemu byl.“
„Nebude k ničemu, věř tomu. Někdo asi splní svůj úkol, naši knížku hodí do knihovny a nějaký student ji najde a opíše kterou z kapitol.“
„A co bys chtěl, aby znamenal?“

Usmál jsem se a zapálil si cigaretu. Přistrčila mi popelík k ruce, vstala a odnesla nádobí do dřezu.
„Z těch dat vidíš, jak lidí v určitém věku selhávají. Ztrácí víru v život. Ale je zajímavý ten poměr, že nejmenší sebevražednost je za války.“
„Musíme řešit ty věci se starostou,“ povzdechla si Marie, jako by mne ani neposlouchala.
„Jaké věci?“
„Potřebují záskok. Podívej se, práci máme rozvrženou a to, co jsem zatím poslala našemu vedoucímu úkolu, bylo vysoce hodnoceno. Takže máme čas. “
„Tím chceš snad říci, Marie, že vezmeme to praktikování?“
„Myslela jsem na nějakou dobu, než se zasadíme o to, aby sem někoho poslali.“
„Odkud myslíš?“
Podívala se na mne s úsměvem a oči se jí poťouchle rozzářily.
„No, z nemocnice svatého Šebastiána.“
„Jo, tam odsud se nikdo ani nehne. Vždyť je to nejlepší nemocnice v kraji.“
„Právě proto.“
Trochu mne to zarazilo. Jestli ona tam někoho nemá, koho by sem ráda dostala, aby mu mohla být na blízku.
„Neboj se, nejde o chlapa,“ řekla, když správě vytušila moje obavy.
Už jsem se neptal dál, nechtěl jsem na ni působit jako nepříjemně zvědavý chlap.
„Já ti to tedy řeknu. Jde o mou dceru.“
Nestačil jsem na to reagovat, protože dole kdo zazvonil. Vyhlédl jsem z okna. Stálo tam auto.
„Kdo je?“ zavolal jsem z okna.
„Starosta,“ ozvalo se ze zdola.
„Pojďte dál, pustím vás.“
Šel jsem do předsíně a už jsem sahal na zvonek, když jsem si uvědomil, že ten hlas byl jiný, než starostův. Vyděsilo mne to.
„Co je?“ zeptala se Marie, která si zapínala šaty a parfémovala se.
Zvonek se znovu rozřinčel. Položil jsem ukazováček a rty a tím jsem ji naznačil, aby byla zticha.
Po chvíli někdo bušil rukou na dveře a řval, abychom ho okamžitě pustili do domu. Marie vzala mobil a naznačila mi, že zavolá policii. Pokývl jsem hlavou na souhlas.

„Sakra, otevřete mi. Potřebuji s vámi mluvit,“ volal ten hlas a mně něco říkalo, že ten člověk přišel ze špatných úmyslů. Dostal jsem velký strach, cítil jsem, jak mi to přímo svírá hrdlo. Zvonek řinčel a já cítil, že mi roztlouklo srdce strachy a úzkostí. Opřel jsem se o zeď. Marie ke mně přichvátala.
„Budou tu hned.“ Pohladila mne po vlasech a vzala za ruku.
„Nejde ten zvonek někde vypnout?“
„Já nevím.“
Bylo slyšet, že dole projelo auto a zastavilo. Slyšeli jsme hlasy. Zvonek ustal a my jsme vyběhli nahoru k oknu.
Dva policisté drželi nějakého chlapa v sevření a jeden se díval do oken. Vyklonil jsem se.
„Pusťte mne dovnitř,“ zavolal. Seběhl jsem dolů a otevřel dveře. Když mne ten muž, kterého drželi mezi sebou policisté, uviděl, začal se jim trhat.
„Já tě zabiju, dědku,“ zařval.
Ten policista, který stál před dveřmi, mne strčil prudce dovnitř a zavřel za sebou dveře.
„Dnes ráno přišel o svou ženu a dítě. Umřela při porodu. Obviňuje vás i vaši paní, že jste odmítli ordinovat. Vezli ji už v těžkém stavu do městské nemocnice, ale převoz nepřežila. Postřelil ráno i starostu. “
„Pane poručíku, my jsme oba v důchodě. Tohle je můj dům, v kterém bydlím ze svou přítelkyní. My jsme psychiatři.“
„No, to nikomu nevysvětlíte. To víte, tady jsou obyčejní lidé, oni nerozeznávají, kdo je kdo. Jste pro ně doktoři, kteří se tu flákají, místo aby léčili lidi. Starosta leží v nemocnici s prostřeleným břichem a mám za to, že ve vsi je skupina lidí, kteří chtějí dělat nějaké problémy. Myslím, že byste měli někam raději odjet, než dojde k napadení.“
„Vůbec nechápu, o co jde,“ řekl jsem a pozval ho dál.
„Ale chápete. My vás tu hlídat nemůžeme.“
„Copak musím opustit svůj dům?“
„Pro vaši bezpečnost bych vám doporučoval. Lidi si myslí, že by tu měly být zdravotnické služby a ne, aby tu kdo bydlel, jak nějaký zámecký pán.“
„A co si o tom myslíte vy?“
„Jak jsem řekl. Nemůžeme ručit za vaši bezpečnost.“
Marie stála u toho rozhovoru a byla velmi rozrušená. Když policie odjela, šla nahoru a lehla si na gauč. Ruce složila na čelo a zavřela oči.
„Marie, co budeme dělat?“
Sedl jsem si k ní na postel a hladil ji po ramenou.
„Je to naprosto bezvýchodná situace,“ zašeptala a pak si najednou sedla a zabodla své krásné oči do mých.
„Ne, není,“ řekla. „pojď, napíšu e-mail jednomu vlivnému člověku na ministerstvo zdravotnictví. Zavolám mu a jistě se něco pohne.“
„Myslíš? Dnes je každému úplně jedno, co se komu děje.“
„Tomu muži to jedno není.“
Sedla si psala. Díval jsem se jí chvíli přes rameno a pak si šel do kuchyně zapálit. V šálku zbylo ještě trochu vychladlé kávy. Oblohou táhli havrani a pomalu začínal prosinec.

Autor: Maura, Foto: Internet