Podivné snění 14

Autorka článku: Maura Procházka bílou plání Jsou věci, které stanou a odestát se nedají. Šli jsme s Marií dlouhou bílou plání, měsíc nad námi rozléval studené světlo, mrzlo a hvězdy blikaly jak oči, které se snaží proniknout tmou. Byl jsem šťasten. Měla na rukou vlněné palčáky, ale já jsem cítil její teplo.

„Jsem šťastný,“ řekl jsem tiše.
„Já také,“ odpověděla a něžně mi stiskla ruku.
„Koupíme si dům a zahradu někde, kde je ještě krásněji,“ zasnil jsem se.
„Ano, souhlasím,“ usmála se.
Před tímto rozhovorem proběhla dohoda se starostou, že dům odkoupí a zřídí středisko zdravotnických služeb, aby lékaři měli komfort stejně jako pacienti.
„K čemu by nám byl zámek?“ řekla.
Myslel jsem na to, co by to mu řekla maminka a mí předkové. Ale já nejsem ještě starý muž a slouží mi zdraví. Nechci už pracovat, ale těšit se ze života. Psali jsme truchlivé dílo a dostaneme za něho zaplaceno, víc jsme udělat nemohli. Psali jsme o lidech, kterým došel dech, a odvážili se dobrovolně odejít z tohoto světa. Ale kdo by se dokázal zříci jen tak pohledu na hvězdnou oblohu, na radosti z proměn ročních období a doufání v lásku, která může přijít, nečekána, třeba i v pozdním věku? To oni v tom okamžiku úzkosti a beznaděje neviděli, škoda, neví, že za minutu může být líp.
„A víš, já zaseji zelenou petrželku a ředkvičky a salát. Dáme si na verandu lavičku a budeme se večer dívat, jak se stmívá,“ zasnila se ona.
„A já nasekám dříví, abychom si mohli pěkně přitápět, když bude mrznout.“
Zasnili jsme se a tiskli si ruce.
„Znám jedno místo, kde se krčí vesnička a nad ní je kopec s kostelem a hřbitovem. Bydlí tam samí starší lidé˝
„Ty si všechno tak idealizuješ,“ řekl jsem ji při vzpomínce na mé zkušenosti s lidmi zde ve vsi.
„A kolem je les,“ pokračovala, “ v něm jsou ukryta jezírka s lekníny. Budeme se tam toulat a sbírat houby.“
„A pořídíme si psa,“ řekl jsem a myslel i na flintu a mysliveckou společnost.
Z dálky bylo slyšet zvony, jak odzvánějí hodinu desátou.
„Je chladno,“ řekla, “ měli bychom se vrátit.“
„Chtěl bych se tě na něco zeptat.“ Napadlo mne že jsem ještě nevyřešil otázku, jak to, že jsem viděl Marcelu mezi dveřmi, když už byla mrtvá.
„Ptej se,“ řekla a dívala se na hvězdy.
Vyprávěl jsem jí příběh o ženě, která nemohla spát. Poslouchala ho se zaujetím a usmívala se.
Když jsem skončil, zvony v dálce bily už půlnoc a my jsme pořád dál a dál po té pláni, jakoby neměla končit. Čekal jsem na odpověď a ona nepřicházela. Stále měla upřený pohled kamsi do dálky a najednou se mně zeptala.
„Chceš, aby bylo jaro?“
„Podivná odpověď,“ namítl jsem.
„Chceš nebo nechceš?“ naléhala.
Pokrčil jsem rameny. Marie měla občas hloupé nápady.
„Tak jo,“ souhlasil jsem.
„Zavři oči,“ řekla tiše. Zavřel jsem je a po chvíli jsem cítil, jak mi přes tvář šlehl teplý závan a ucítil jsem neskonalou vůni.

Otevřel jsem oči.
„Co to má znamenat?“ vydechl jsem, když jsem uviděl tutéž krajinu, ale v jarním rozpuku a kráse, zalité slunečním teplým jasem.
„To je má odpověď,“ zašeptala a sklonila hlavu na mé rameno.

Autor: Maura, Foto: Internet