Rodičovské poblouznění – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Odlitek na rozdíl od prvorozeného Andílka měl to štěstí, že přišel na svět po revoluci. A ihned po narození začal s naprostou samozřejmostí užívat výdobytků moderní doby. Mohl čurat do papírových plen (a jeho zadeček zůstával stále suchý), mohl se vozit v autosedačce, žužlat anatomický dudlík a polykat léky s jahodovou příchutí. Prostě dítko nové epochy.

Andílkem jsem kdysi za odměnu chodívala na houpačky vyrobené ze starých penumatik, jeho mladší bratr vyžadoval elektrická autíčka nebo návštěvu skákacího hradu. Andílek po očkování obdržel bolestné ve formě lízátka, Odlitek dostával Kinder vajíčka. V první školní den jsme neskončili v cukrárně jako kdysi s prvorozeným, nýbrž u Mc Donalda nad krabičkou Happy meal.
Další vymožeností, o kterou byl ochuzen předrevoluční Andílek byla existence Zoubkové myšky. Zoubková myš je podivné stvoření, očividně trpící fetišismem, neb sbírá vypadnuté mléčné zoubky dětí a strká jim za ně do postýlek hodnotná odškodnění. (A peněženky rodičů opět krvácejí…)

„Mami, podívej, vypadl mi zub,“ ohlásil jednoho dne Odlitek. Jako bych viděla jeho napřaženou dlaň. „Myslíš, že ta zoubková myška ví, kde bydlím? Aby ty kolečkový brusle nedonesla někomu jinýmu…to bych nepřežil.“
„Určitě to ví,“ uklidnila jsem ho a v duchu se rozloučila se vstupenkami na koncert skupiny Pink Floyd. Spořila jsem na ně tři měsíce, úspory utratila v prvním obchodě se sportovními potřebami během několika vteřin a to všechno jen proto, aby smetanu slízla nějaká pitomá myš. Tak tomuhle já říkám rodičovské poblouznění!

Když Odlitek večer pln vzrušeného očekávání konečně usnul, dočetla jsem se v brožuře jisté americké autorky, že Zoubková myška dává dárky dětem pod polštář, kde najde zmíněný vypadnutý zub. Zoubek jsem dle instrukcí stopila, ale krabici s bruslemi bych pod polštář narvat nedokázala, leda že by hošánek zbytek noci strávil v sedě. Komika napadlo, abych mu pod polštář strčila aspoň účtenku.
„Tobě ji tam dám. Abys viděl, kolik peněz stojí výchova dítěte v sebevědomého a šťastného jedince!“ odsekla jsem a krabici dala k posteli.
Radost ráno byla obrovská a tak není divu, že milému Odlitkovi začaly padat zuby ostošest. Když mi téhož měsíce za významného pomrkávání ukazoval sedmý zoubek a já zvažovala, že si na pokrytí nákladů se Zoubkovou myší budu nucena vzít úvěr, pojala jsem podezření. „Ukaž pusu!“ přikázala jsem. Ošíval se. „No, pořádně ji otevři! Chci vidět, kolik zubů ti tam ještě zbylo!“
Nakonec ji otevřel. Měl je tam všechny, kromě toho prvního, pochopitelně. „Kde jsi sebral všechny ty zuby?!“ vybuchla jsem.
„Nesebral,“ zakňoural. „Sami mi je nosili.“
„Kdo?!“
„Kluci ze školy. Představ si, že jejich adresu ta myš vůbec nezná! Jedině moji.“
Vtrhla jsem do dětského pokoje, abych na pokraji zhroucení zjistila, že tam není ani stavebnice lego za čtyři stovky, ani kopačák, videohra a dokonce ani poslední CD těch protivně upištěných Šmoulů.
„Kde jsou všechny ty nové hračky, co jsi dostal od Zoubkové myšky?“ docela zbytečně jsem se otázala.
„Snad si nemyslíš, že jsem si je nechal?“ pohoršeně odfrkl. „Přece mi nepatřily! Dal jsem je těm děckám, co od myšky nic nedostaly. Aby nebyly smutný, víš…“
Dostal mě. Ale přísahám, že naposledy. Nejpozději do Vánoc mu pěkně vysvětlím, kdo v téhle rodině dělá Ježíška – to pro případ, že by ani Ježíšek neznal adresy všech spolužáků.
Jistota je jistota..

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet