Zapomenuté osudy 10.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková KRÁL LUPIČž – Ladislav Kašpařík (část druhá) K Terezínu se vlastně váží ještě dva útěky Ladislava Kašpaříka. Jednou mu propašovali známí do cely dláto a Kašpařík se okamžitě pustil do bourání stropu. Nejdřív však prostrčil otvorem pro trouby do kamen kus motouzu do sousední cely. Jeden konec si uvázal za nohu, druhý držel v ruce soused za zdí. Ten pak naslouchal krokům vojenských bagančat a v případě nebezpečí zaškubal motouzem, aby Kašpařík včas přestal s bouračkou.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Snad by byl tenkrát Kašpařík skutečně utekl – netušil ovšem, že v bezprostředním sousedství jeho cely vyhlížejí každý večer strážní, kteří byli zrovna mimo službu. Sledovali v domácím oblečení ženy, které se svlékaly v protějších barácích. Protože měli diváci v okně na nohou papuče, nemohl je Kašpaříkův soused slyšet, zatímco oni zřetelně slyšeli každý úder. Ozval se hvizd píšťalky, vyhlásili poplach a vězeň Kašpařík – krom toho, že se stěhoval – přišel také o své drahocenné náčiní.

Jindy si Kašpařík zaimprovizoval na dvoře, když při pravidelném půlročním vyklepávání kavalců vyhazovali vězni starou slámu. Parta jeho přátel ji odvážela na haldy. Skočil tedy nepozorovaně do vozíku, zatímco ostatní vězni odvedli pozornost strážného jiným směrem. Pak se vozík s Kašpaříkem pohnul k hradbě, naivní strážný, doprovázející vůz, „skočil na špek“ ještě jednou, a zatímco ho ostatní vězni zaměstnali, vypadl Kašpařík do proleželé slámy. Sotvaže však pohlédl z okraje hradby do desetimetrové hloubky pod pevností, zatočila se mu hlava. Ale protože jiná cesta z pevnosti nevedla, skočil, vymkl si kotník a po třech se pak plazil polem od Terezína. Tam ho v zorném poli svého dalekohledu zpozoroval strážný kteréhosi vojenského objektu. Rozpoznal trestanecký oděv a vydal se s odjištěnou zbraní vstříc uprchlíkovi, který se tak znovu vrátil mezi mříže Terezína. Nakonec mu nekonečné útěky znemožnili nadobro. Ve chvíli, kdy byl Kašpařík odsouzen k doživotí, učinil velitel pevnosti opatření takového stupně, že nepřicházely v úvahu ani naděje, natož pokusy o útěk. Dal vybudovat Kašpaříkovi zvláštní železobetonovou kobku a přikoval v ní vězně ke stěně. Na nohou měl kriminálník dvě dvacetikilové koule, přičemž jedním řetězem byla spoutána levá ruka k pravé noze, druhým pravá ruka k noze levé. Tak byl Kašpařík svázán „na medvěda“, jak se dnes říká, celé tři roky. A když mu nakonec sňali řetězy, chodil ještě sedm let s koulemi na nohou. Takřka po celou tu dobu seděl vězeň v cele s malým okénkem u stropu docela, docela sám. Tohle byla léta, před nimiž se smeká. Měřítko velikosti lidské vůle, kázně a intelektu. Protože tichá válka s tyranií velitele tábora mohla být vedena k vítěznému konci jen těmito třemi veličinami.

„Jen klid a trpělivost“, opakoval si Kašpařík denně Kutuzovova slova, pronesená ve chvíli, kdy stál Napoleon pod Moskvou. „Jen klid a trpělivost a donutíme Napoleona, že bude žrát krysy“. Všechno, co od první chvíle Kašpařík ve své cele podnikal, směřovalo k tomuto cíli. Den měl svůj vnitřní pořádek, svůj rozvrh, v němž patřily chvíle rodině, otci i druhé matce, která postavila ve své světnici malý oltář, u něhož se den co den modlila za vězně připoutaného ke zdi. Pak to byly sny o svobodě a fantastické plány útěku. A také myšlenky na pomstu, které nabývaly stále obludnějších forem. Končily nakonec podminováním celého důstojnického pavilonu.

Svůj čas měly v Kašpaříkově cele i úvahy o kasách, které by bylo třeba vybourat, a ovšem i pavouk a pět myší, které dlouho představovaly jedinou Kašpaříkovu společnost. Ten pavouk se večer co večer spouštěl se stropu nad hlavu připoutaného vězně. Těsně u obličeje svrnkl Kašpařík lehce prstem a pavouk bleskově vyšplhal po svém předivu na strop, kde opatrně vyčkával dalších čtyřiadvacet hodin. A přece se jednoho večera ke Kašpaříkovi nespustil a pravidelnost cely byla porušena. Snad bylo poslední ťuknutí prstem příliš silné, takže ho pavouk, ten tichý společník v cele, nepřežil. Jen pět myší se pořád pohybovalo celou jako doma. Kašpařík je vydržel strašit řinčením řetězu celé hodiny. Anebo zase nehnutě stál, aby se bavil pozorováním té havěti, která se mu nakonec začala stěhovat i pod vězeňské houně. A protože jejich chování na pryčně neodpovídalo Kašpaříkovým hygienickým normám, byl nad všemi myškami vynesen ortel smrti. Stačilo plivátko, podložené sirkou a kousek chleba uprostřed pasti. Jakmile vběhla myška pod plivátko, uvolnila zápalku a ráno vyhodila služba, vyklízející celu, dalšího nebožtíka. „Neblbni Láďo,“, domouvali mu kamarádi, odnášející další popravenou myš, „dyť ti tady bude samotnému smutno“.

Velitel pevnosti, podplukovník Vlach, který si vybral Kašpaříka jako hlavní oběť svých šikan, nechával celá léta, každé tři hodiny ve dne v noci, kontrolovat Kašpaříkova pouta. Už ve chvíli, kdy převezli vězně do Terezína v doprovodu aut s kulomety na střechách , nechal pod podlahu cely nalít 25 kbelíků vody. To bylo ještě v cele atentátníka Principa, kterého tu rakouské mocnářství uvěznilo krátce poté, co vystřelil na následníka trůnu Ferdinanda d´Este. V prvních dnech nebyla totiž ještě hotová zvlášť upravená železobetonová kobka.
Na čas zpestřil podplukovník Vlach Kašpaříkův život i společností blázna, který se tu bavil celé dny chytáním slunečního světla do prázdného kbelíku. Maso, které tu dostávali dvakrát týdně, shromažďoval šílenec v posteli tak dlouho, až nashromáždil dvacet hnijících kousků, které pak spořádal najednou. Průjem, který byl s tímto hodovánín spojen, jen ještě víc znepříjemnil život vězně, bezmocně spoutaného u zdi.

Když začala válka a pana Vlacha uvěznili v kriminále pro důstojníky, stal se z něj konfident, který se v prvních poválečných dnech oběsil v cele českobudějovického vězení. Kašpařík ve dnech mobilizace, když od Terezína na sever zněla provokativně Horst-Wessel-Lied, požádal o zbraň k hájení země. Ovšemže zbytečně. A když přišli za války do věznice na Borech muži v uniformách SS, aby si vybrali mezi těžkými zločinci tři katy, zavolali do ředitelské kanceláře také Kašpaříka. Vážil tenkrát 45 kilo … nabídli mu všechno, o čem zbytečně snil skoro celá dvě desetiletí v terezínské cele: svobodu, peníze, ženy i dostatek jídla.
„Zakuř si“, řekl mu jeden z esesáků a podal mu pouzdro plné cigaret. „Víme, že jsi byl ve Vídni, v Polsku i v Německu a uvědomujeme si, že jsi inteligentní člověk. Utekl jsi prý i z Terezína, musíš být tedy také šikovný. Podívej, budeme mluvit přísně důvěrně. V případě, že bys o našem rozhovoru řekl ostatním vězňům jediné slovo, víš, jak bychom se s tebou vyrovnali. Máme pro tebe práci.“
„Oč se jedná, prosím?“
„Máme pro tebe místo popravčího.“
„Ne“, prohlásil Kašpařík rezolutně.“To dělat nebudu – za žádnou cenu!“
„Jsi nepolepšitelný lump,“ vykřikl jeden z Němců. „Budeš ve vězení tak dlouho, až zdechneš!“

Kašpařík tak velkou cenu za svobodu zaplatit odmítl. Tři ostatní spoluvězni, odsouzení za daleko menší delikty, nabídku přijali. Jmenovali se Holík, Hradil a Trávníček. Když později stanuli před lidovým soudem pro vraždění československých občanů, vystoupil před porotou v úloze korunního svědka člověk v pruhovaných hadrech vězně – Ladislav Kašpařík. Všichni obvinění dostali tenkrát trest smrti provazem.
A Kašpařík stál uprostřed sálu, bloudil očima hledištěm, které představovalo civilní život, tu druhou stranu světa, která pohledem z vězeňské cely připadala Kašpaříkovi velmi cizí a nedostupně vzdálená. Byla tak daleko, že ji muž, který si násilný návrat na druhý břeh tolikrát marně plánoval, ani nerozuměl.

Seděl tenkrát v Kartouzích a české osazenstvo už dávno vyměnili vlasovci, němečtí fašisté a čeští kolaboranti. Kašpařík povýšil na vedoucího dílny a představa volného světa jako by se nadobro scvrkávala mezi stěny vězení, z něhož už exkrál českých lupičů přestal hledat únikové cesty. A pak se mu jedné noci zdál sen o velké zasněžené pláni, na jejímž konci stál bernardýn…“Člověče, dyť ty půjdeš na svobodu,“ pokoušel se mu vyložit ruský emigrant, který mu v cele dělal v těch posledních dnech společníka.
Kdoví – snad to byla jen náhoda – ale když se ráno věznice probudila, předvedli Kašpaříka do ředitelské kanceláře. Několik lidí kolem, na stole svazek osobních spisů, v nichž byly zaznamenány všechny ty zapomenuté historie a za stolem trochu slavnostně naladěný ředitel.

„Zakuřte si, Kašpaříku. Jste volný…“
Po dvaceti letech tedy přišel ten okamžik, k němuž směřovaly nekonečné sny. Kašpaříkovi změkla kolena a lidé kolem ho podepřeli.
„Prosím vás, chtěl bych zůstat ještě týden. Chtěl bych se rozloučit s kamarády, kteří tu ještě zůstanou.“
Povolili mu tedy ještě den. Kašpařík usedl do prázdné cely a v myšlenkách se loučil se vším, co tady prožil, i s lidmi, kteří procházeli mezi těmito zdmi kolem něj. Na atentátníka Šoupala, který vystřelil na ministra financí Rašína, a kterého tu nakonec zlomili. Na kapitána zpravodajské služby Fralouta, který pracoval pro německou rozvědku a který na cestě za svým rezidentem do Drážďan zanechal aktovku s osudnými dokumenty na pražském letišti. Jako důstojník nemusel vynášet z cely kbelíky výkalů. Kašpařík tenkrát prohlásil, že zrádce republiky dělat nebude a vyhrál… Zvítězil i tenkrát, když zorganizoval hromadný odpor terezínských vězňů proti úlevám pánů důstojníků, kteří se vyhýbali škrabání brambor.

Myslel na starého hlídače kunčického zámku, kterého propustili, když jim Kašpařík vybral pokladnu. Toho člověka mu bylo v dlouhých letech vězení líto nejvíc. A vzpomínal i na protažené obličeje party, která se chystala na zámek v okamžiku, když už Kašpařík s kufrem místo činu opouštěl.

Připomínal si i bachaře, kteří nahlíželi do jeho cely.“Ta svině je pořád stejná,“ šeptali v posvátné hrůze… a myslel na strážného, kterého obelstil na útěku z nemocnice. Když ho později konfrontovali s oběma vojáky, kteří tenkrát střežili vojenské oddělení nemocnice, a jimž hrozilo vězení, prohlásil Kašpařík suverénně, že ho nepustil ani jeden z těch dvou. Myslel i na polského rabína, který odkupoval naloupené zlato a který ve čtyřiadvaceti hodinách opatřil pas k nerozeznání od pravých dokumentů. I pan farář, který mu v Terezíně půjčoval náboženské knihy, tu měl své místo. Kašpařík mu jednou sebral v kanceláři zlaté pouzdro s cigaretami.
„Kašpaříku,“ řekl mu druhý den nešťastný pastýř, „včera jsem tu měl zlaté pouzdro – nevíte, kam jsem ho položil? Pokuste se ho, prosím, najít.“ A Kašpařík usilovně hledal, aby ho nakonec vylovil mezi knihami.
„Ale cigarety v něm nejsou, viďte?“
„Ne,“ usmál se provinile Kašpařík.
„Poslyšte, měl byste chodit do kostela.“
„Dobrá, já tam budu chodit – ale měl bych také jednu prosbu, pane faráři. Vy chodíte jistě do Katolického domu. Přinášejte mi odtud špačky.“ Pan farář slíbil a slovo dodržel. Každý týden mu vrchní z Katolického domu odevzdal půlkilový balík nedopalků.

K pobytu v cele patřila i náklonnost manželky ředitele olomoucké věznice, která do Kašpaříkovy cely posílala beletrii, v jejíchž hřbetech byl malý sklad cigaret. Vzpomínal i na muže, který mu v nejhorších chvílích samovazby propašoval do cely nůž. Kašpařík ulomil špičku a upevnil ji do kartáče na drhnutí podlahy. Dlouhé týdny pak otloukal ulomenou špičkou ostří nože, až ho postupně přeměnil na pilník, který se stal na čas polovičním příslibem svobody.
Vzpomínal na učňovská léta, v nichž se teprve cvičil v rozdělávání ohně ocelovým knoflíkem a křemínkem. Kolik týdnů to trvalo, než vykřesal první plamen v klubku nití vypletených z košile. Myslel i na porcelánku, v níž celou noc marně dobýval pokladnu. Netušil, že peníze, jak vyplynulo z novinových zpráv, ležely v obyčejné dřevěné skříni. S úctou si pak připomínal tvář předsedy soudu Poplera, který ho odsoudil k trestu smrti. Snad si získal Kašpaříkovo srdce tím, že ho odmítl soudit v okovech, které mu na ruce a nohy pověsil podplukovník Vlach. A děkoval v duchu majoru justiční služby dr Farářovi, který mu ve chvíli, kdy volil místo doživotí smrt, rozmlouval volbu definitivního konce. Vracel se v myšlenkách i k obuvnické dynastii Baťů, kteří vypsali na jeho hlavu největší odměnu – osmdesát tisíc korun. Kašpařík se loučil se vším, co se vázalo k těm těžkým letům života. A když se pak za oknem vlaku rozkmitala scenerie volného kraje, stekla po Kašpaříkově tváři první slza. První slza po dvaceti letech za mřížemi.

Šestašedesátiletý exkrál dovyprávěl. Všechno to, co následovalo od chvíle, ve které vystoupil muž s kufrem na ostravském nádraží, představovalo jen docela obyčejnou prózu u lisovacího stroje, prózu s trochou obyčejného lidského štěstí.
A kdybychom ho neznali, asi sotva bychom z jeho tváře vyčetli bezmála sedm desetiletí. Snad proto, že se do jeho tváře nezapsal kriminál, který obvykle nechá ve vizáži vězňů svou hlubokou stopu. A neznat osudy toho přepečlivě upraveného muže, asi bychom měli chuť pokládat ho za generálního ředitele některé banky. Však také bývalý exkrál podsvětí nakonec obcházel s pistolí na opasku ostravské Kovohutě. Prožil tu nových dvacet let života, v nichž se tu mnohokrát ztratily peníze či hodinky a v nichž Kašpařík vždycky znovu zatrnul napětím, že budou podezírat v první řadě především jeho. V té chvíli by, jak říká, možná utekl daleko odsud a snad by začal znovu útočit na obsah trezorů. Jenže za těch dvacet let ho nikdo ani jedinkrát nepodezíral a všichni, kdo ho znali, nechali dávnou historii terezínské pevnosti utopit v hloubce zapomnění…

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, koláže vytvořila Olga Janíčková.