Zapomenuté osudy 11.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková FILMOVÉ VZPOMÍNKY – Václav Wasserman Kdyby se někdy zrodila filmařská genealogie, pak by asi pečlivý historik musel započít jeho rodokmen někde na Zbraslavi, v domě s číslem popisným jedna. Žili, byli v těch končinách dlouhé generace Benešů, kteří krom běžných živností se zabývali také měřením vodní hladiny. Proto některému z dlouhé řady Benešovy rodiny začali přidávat ke jménu také přízvisko Vodička. Vodička bednář – děda, Vodička knihař – otec – a Vodička Václav – syn…

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Ten jediný z dlouhého rodu praotce Beneše měl umělecké ambice – nebudeme-li ovšem počítat s krátkou hudební kariérou Vodičky otce, který vyhrával návštěvníkům Světové výstavy v Kapském Městě a jehož buben z kavárny Edison na Příkopech vítal Jeho Výsost císaře Františka Josefa I. Ambice nejmladší ratolesti – Václava – mířily ovšem dál…
A oprotože obyčeje kulturního světa té doby přiznávaly Vodičkům nejvýš jen místa sapérů, začal ctižádostivý mladík používat raději německé transkripce Wasserman.

Kdoví, kde se ten chlapec setkal poprvé s filmovým pásem – nejspíš to bylo v biografu pana Tichého, kde mu na plátně učarovala „dokumentární snímka, nazvaná „Náš zeměpán na lovu kamzíků“. Od té doby pak malý Wasserman k potěše celé rodiny předváděl s pláštěnkou, s čákou na hlavě a s hromadou vaty přilepené bílkem Jeho Výsost císaře pána. Později stejně bravurně napodoboval prezidenta Masaryka…

Sloup, o nějž je možné opřít Wassermanův životopis s veškerou jistotou, je pak biograf strýčka Koubka ve Francouzské ulici na Vinohradech. Tam se totiž z posluhy Wassermana (a malý Václav už od tří let přispíval posluhami do rodinné pokladny), stal poprvé filmový tvůrce. Šlo zprvu jen o tvorbu zvuku , ale i to byla kdysi filmová profese. Václav stál v manipulačním prostoru na druhé straně plátna a sledoval mihotání světla a stínu. A když pak uhánějící povoz sebral žebříkem kavárenské hosty – ovšemže i s nádobím, když převrátil občany posedávající na ulici před restauračními podniky a když rozházel po ulici celý gastronomický sklad některého hokynářství, sebral Václav za plátnem starý otlučený porcelán a začal jím třískat do připraveného koše. Do toho všeho vletěl ještě hmoždíř, palička a zase kusy porcelánu, které potom Václav celý den pracně slepoval pro novou filmovou produkci. Vedle něj seděl za plátnem strýček Koubek, který pro změnu poetické scény doprovázel hrou na citeru. A když pak skončilo představení, sesbíral Václav Wasserman od odcházejících hostí lístky podlepené tvrdou lepenkou a vrátil je znovu strýci Koubkovi do pokladny. K tomuhle prvnímu filmovému podnikání patřilo ovšem i zametání sálu a svazování židlí špagátem všude tam, kde odcházející hosté porušili řady.

Ve filmových dějinách by měl být tento životní moment Václava Wassermana zachycen velmi detailně – protože právě tady se na druhé straně nataženého prostěradla rodil českému filmu Wasserman scénárista. Ty živé fotografie nedaly totiž chlapci spát – aspoň ne do chvíle, v níž se mu je podařilo ve formě detailního scénáře zapsat do sešitu. Protože však u Vodičků neměli pro tuto filmovou produkci ani místo, ani dostatek klidu a snad ani pochopení, zalezl Václav do spodního patra postele přikryté deskou, zapálil svíci a ve špatně osvětleném prostoru spisoval své první scénáře. Tato tvorba trvala ovšem jen tak dlouho, než ho jednou s rozžatou svící chytila maminka. „Ježíši Kriste“, vykřikla, „ten kluk nám jednou podpálí barák“.

A docela rozhodně by měla historie zaznamenat okamžik, bylo to v roce 1911, kdy se stal Václav Wasserman poprvé samostatným filmovým podnikatelem. Tatínek se slitoval nad ambicemi malého Václava a koupil mi laternu magiku, jíž propůjčovala své světelné paprsky ještě petrolejová lampa. Tak si malý Wasserman otevřel svůj Bio Orion. To historické kino bylo umístěno v jedné komoře bytu pana knihaře Vodičky a nejobvyklejšími hosty byli páni spolužáci, kteří měli tu čest přihlížet barevným obrázkům za přiměřeně nízké vstupné. A když Wassermanovo bio kluky z ulice omrzelo, představoval publikum aspoň pes a dvě malé sestry.

Jeden skleněný proužek, nesoucí šest barevných obrázků, byl věnován hradům a zámkům. Byly tu i přírodní a zeměpisné scenérie. Ale Václav Wasserman si nejvíc zakládal na veselohře, která byla podle tehdejších měřítek vskutku k popukání. Na prvním obrázku podává děda malému vnukovi plácačku na mouchy, aby střežil klid jeho odpolední siesty. V dalším okénku děda usíná, pak přiletí moucha, sedne dědovi na špičku nosu a chlapec po ní samozřejmě vší silou plácne. No a na posledním obrázku je pak okázalý výprask iniciativního hlídače. Malý Václav provázel pochopitelně obrázky svým vlastním komentářem, který přidával vtip především tam, kde ho barevná sklíčka nejvíc postrádala.

A přece v této době mohl český film o jméno Václava Wassermana také docela dobře přijít. Václav se totiž zamiloval do jisté Aničky Cvrčkové. Byl to tenkrát tak hluboký citový vztah, že dvanáctiletý milenec začal uvažovat o usedlém životě u rodinného krbu. Naštěstí trvala láska jen tak dlouho, dokud nezačal podzim. Pak obvyklé místo schůzek za zdí starého opuštěného hřbitova zapadlo listím a blížící se zima přiměla Václava, aby se vrátil do Bio Orion, kde bylo přece jen o poznání tepleji.

Ale Václav Wasserman v těchto letech vynikl ještě v jedné budoucí profesi – totiž v režii. Šlo zatím ovšem spíš o režii lumpáren a kratochvílí, počínající drobnými žertíky a končící bezmála vlastizradou a urážkou Jeho Veličenstva císaře. Účastníci hry, kteří se odmítli podřídit tvrdé ruce režie, museli být touto rukou sraženi. Když se v biografu pana Tichého objevil na plátně stařičký mocnář a když jeden ze spolužáků uctivě povstal, dal mu Václav pár facek. Pak ještě ostentativně odmítl zpívat hymnu, v níž nám měl Hospodin zachovat císaře a naši zem. To byla ovšem náramná pohroma a Václav Vodička byl vyhozen z reálky. Pro jistotu odcestoval okamžitě k babičce, aby odtamtud, z jistého zázemí, smlouval písemně s panem otcem, knihařem Vodičkou. Psal, že by se nejraději vyučil kuchařem. Pan Vodička byl ovšem člověk, s nímž si nebylo radno zahrávat a tak Václav skončil na černém řemesle u jedné pražské puškařské firmy. Od té doby pak Václav Wasserman ještě všechny tři profese – podnikatelskou, scénáristickou i režijní několikrát za sebou v nejrůznějším pořadí zreprodukoval.

Druhý biograf, ve kterém měl Václav Wasserman svůj velký podíl, se pak zrodil v bohémské partě v hostinci U Klusáčků. Z nedostatku jiných technických prostředků a také ve snaze zkarikovat biografy pionýrských let, tu natáhli – coby plátno – široký pruh obvazové gázy. Z jedné strany ho osvětlovala lampa a na druhé straně pak přehrával v osvětleném okénku své filmové výstupy Emil Artur Longen. Představoval tu ponejvíce detektiva Sherlocka Holmese. Jeho napínavé zápletky se nejčastěji odehrávely v koutě železničního vozu, namalovaného na roli balicího papíru. Za oknem pak s tyčí na stahování rolet běhal Václav Wasserman. Znázorňoval tak, že ujíždějící vlak míjí tyče telefonního vedení.

Zatím se v železničním vagonu odehrávaly kruté vraždy a mazaný Sherlock Holmes si tu například včas poznačil vrahovo sako křížem na zádech. Nakonec ovšem došlo k záměnám osob a tak se na druhé straně plátna vystřídalo několik hostů bohémské hospody. Václav Waserrman tu předváděl i aktuality a kuriozity z celého světa. Patřily sem i přírodní snímky domorodců z hostince U Klusáčků, pojídajících na druhé straně gázy syrové maso. Zbývající hosté potom zaplatili svůj příspěvek na bramborové divadlo a na ošacení herců. V tom bramborovém divadle vystupovali v rukou Jaroslava Haška a Františka Kováříka maňáskoví herci s bramborovými hlavami. Jednou z jednajících postav byl například šlechtic Tria Četo de la Fenykl, který svůj vstup na scénu uváděl jazykem starých loutkových scén:
„Měli jsme u nás hódy
zabloudil jsem cestou ze hospódy“.
Tento svět byl ovšem ještě nadlouho jen světem Wassermanova volna. Existenční základnu tvořila takřka do konce první světové války puškařská firma Ladislava Švestky, v níž se budoucí filmový scénárista vypracoval až na místo celního deklaranta. Tento honosný titul přísluší mužům, kteří ve jménu svých živitelů smlouvali na celnici o co nejvýhodnější tarifní sazbu.

Ale rozhodující byl přece jen okamžik, ve kterém trojice Wasserman, Rovenský a Heller ulovila financiéra pro svůj film Komediantka. Byl jím jistý podnikatel prádelny pan Kahlenbacher, který se nechal zlákat vidinou rychle se otáčejícího kapitálu. Nemýlil se – Komediantka, první scénáristické dílo Václava Wassermana se z obchodního hlediska vzato – vyvedla. Jenže v té chvíli se pan Kahlenbacher namlsal a zatoužil shrábnout všechny finance sám. Angažoval pár lidí pro výrobu vlastního filmu Odplata, který ovšem skončil jako propadák první třídy. V hraných scénách tu byli snímáni i okounějící zvědavci a noční scény se točily za plného denního světla. Dost možná, že šlo tenkrát o skutečně levnou produkci. Pana Kahlenbachera přišla ovšem setsakramentsky draho – utopil v ní celý svůj kapitál. A tak se název Odplata stal současně i symbolem trestu, který postihl pana velkoprádelníka za přílišnou lakotu.

Filmaři si ovšem žádnou prohru dovolit nemohli. Jakmile připravili někoho o kapitál, mohli je doporučit dalším financiérům snad ještě jen jednou – a nejspíš ze zlomyslnosti. Ale ve chvíli, kdy se začalo mluvit o panu velkouzenáři, který se pověsil, o panu staviteli, který přišel na mizinu, o dítkách, které přišly o věno, pak už ubohé příčiny finančních katastrof nenatočily ani metr celulolidu.
Obligátním měřítkem byla premiérová trojice žreců, tvořená kameramanem zvaným „fousaté poledne“, Žerym, který rozšiřoval tiskoviny nadepsané jako Jerry Film a potom jistým filmovým architektem, zvaným Vademecum. Ti tři samozvaní kritikové českého filmu dovedli dohromady nahánět takovou hrůzu, jak říká Wasserman, že se to dá srovnat jen s postavením žáka třetí obecné, který se na záchodě obrátí k čurajícímu prvňáčkovi a řekne pouhá tři slova: „Dej si bacha!“ A ten prvňáček pak stráví v úzkostech celý školní rok.

Nu a když ti tři pak po premiéře v Rokoku prohlásili, že to byla „zase jednou pořádná sračka“, pak se už sotva našel majitel biografu, který by byl ochoten uvést tuhle předem ohlášenou prohru na plátno svého podniku. Ostatně české filmy měly tenkrát vůbec malou šanci – jen málokterý se mohl rovnat standardní masové produkci cizích ateliérů, jež tehdy vyráběly také nesrovnatelně levněji než první pionýři českého filmu. A přece se docela dobře stalo, že český film ve výjimečných případech překonal i velká díla světové produkce. Když dávali v Piscatorově divadle v Berlíně první díl němého Švejka, zastínilo tohle filmové dílo ve Wassermanově scénáristické úpravě na čas dokonce i první velký Chaplinův film – Kida.

Švejka tenkrát natočili v Praze uprostřed ledna za pouhých deset dnů i s napsáním scénáře. Wasserman v noci sepisoval texty a Otta Heller s Karlem Lamačem točili za třeskutých mrazů od rána dlouho do noci … Tehdy mrazem vynechávala i kamera a tak ji Otta Heller obložil jako maroda dvěma „thermoforami“ s vařící vodou. První velký úspěch scénáristy Wassermana byly Děti osudu, natočené roku 1921. Tenkrát se také poprvé stalo, že diváci vzali při premiéře režiséra filmu – byl jím Josef Rovenský – na ramnena a nosili ho sálem…
Byl to prostý příběh zvoníka, který se vrací z vězení, pochopí, že mu žena byla nevěrná a ráno jeho syn, který se zatím ujal úlohy zvoníka, najde otce pověšeného ve věži kostela. Otřesený chlapec prchá do světa, aby tu daleko od domova prožil rozvrácený život… Tenkrát projevili o film zájem i němečtí podnikatelé, kteří k domácímu úspěchu přidali i velký úspěch zahraniční. Chtěli dokonce angažovat pro svou vlastní produkci představitele hlavní postavy.

Wasserman také uvedl na filmové plátno Matku Kráčmerku a kondelíkovské filmy, natočil Snědený krám Ignáta Hermanna, jeden ze svých nejlepších filmů, ale spolupracoval i na díle o Kmochovi, které sehrálo svou obzvláštní roli počátkem války. A v první filmové verzi Nerudova podčárníku Kam s ním natáčel všechny exteriérové scény přímo v prostředí Malé Strany. Kterýsi teoretik našich časů napsal, že Wasserman tak o půl století předešel italské neorealisty.

A když pak probíráte všechna ta filmová díla s jejich spolutvůrcem, vyplyne z nich nevídaná bilance, v níž na konto Václava Wassermana připadá šest nebo sedm stovek scénářů, z nichž dobrá třetina, nějakých dvěstě padesát filmů bylo skutečně natočeno. Ale nejhezčí léta Wassermanova života byla strávena v trojici s kameramanem Hellerem a hercem, režizérem, spisovatelem, pianistou, farmaceutem a technikem Karlem Lamačem. Tu trojici tenkrát znal celý svět a znaly ji maďarské, německé, rakouské, ale i italské, holandské a francouzské společnosti. A zážitků z cest pak bylo tolik, že by samy vydaly na samostatnou knížku. Když na ně vzpomínal Václav Wasserman v naší společnosti, bavili jsme se nad osobitým charakterem Otty Hellera, který bez luxmetru natočil skvělý shakespearovský film – Richarda III., a přece nikdy nepochopil, že je země kulatá. Na všech těch cestách světem ho o tom marně přesvědčoval Wasserman i Lamač, který používal i onoho obligátního výkladu pomocí lodi stoupající na zahnuté čtvrtce papíru. Stačilo, že Otta Heller jednou uviděl v mnichovském muzeu plošnou asyrskou mapu zeměkoule. „Tak tady to vidíte“, řekl.. A to bylo poslední slovo do diskuse.

Ve Švýcarsku zase vyslovil Heller podiv nad tím, že tu jsou samé nemocnice.
„Ale kdepak nemocnice, ty prapory jsou švýcarskými vlajkami,“ vysvětluje trpělivě Wasserman. „Mají přece nikoli červený kříž, ale bílý kříž v červeném poli.“
„Na mou duši,“ povídá Heller. „Já jsem to viděl negativně.“
A když na jedné německé poště podali telegram, zasmál se Heller a povídá: „Jak blbě vypadal ten úředník – a představ si, že umí česky.“
„Prosím tě, jak jsi na to přišel?“ děsí se Wasserman.
„Ale on přece musí podat tvůj telegram. Kdoví, snad umí i japonsky.“
„Člověče,“ zeptá se Wasserman, „a víš něco o Morseově abecedě?“
„Jo to byl nějakej doktor,“ odpovídá člověk, který dovedl světové filmové tvorbě odvést díla první technické jakosti. Mimochodem, ještě po půl století byl v žebříčku světových kameramanů na sedmém místě.

Ale Václav Wasserman vzpomíná i na Anny Ondrákovou, na Vlastu Buriana, s nímž natočil za jeden týden celovečerní film Funebrák. Tři stovky metrů filmu snímali tenkrát na jeden stisk spouště. A hlavou běží vzpomínky na filmové nebe, v němž skončila valná většina těch, s nimiž kdysi dávno spolupracoval… Vlastně ani Wasserman sám neměl do toho nebe daleko. Němci si jeho umělecké jméno vysvětlili nearijsky a tak jednoho dne napsal Hitlerův VĂślkischer Beobachter, že „der Saujüde Wasserman ist wieder da,“ (že svinský žid Wasserman je zase tady) v Německu. A v Praze mu zase na kavárenský stolek kdosi přilepil výstřižek listu Vlajka. „Komunista Wasserman opět sedá na své místo, psalo se, „kdo to bude trpět dál“. A brzy potom ho slavnostně vyhodili i z Filmové ligy a ten velký filmař v předtuše toho, co může následovat, se začal toulat venkovem. Jako psanec byl chvilku v okolí Prahy, žil také v Orlických horách, v Kolíně, v Poděbradech…

A tohle všechno – i bezesné noci, honičky kolem filmu, které nebraly konce a které nedopřály Wassermanovi chvíli odpočinku, pak důkladně otřásly srdcem toho výjimečného muže. Dlouho, předlouho nevytvořil samostatný film. Kdoví proč? Nemocí to nebylo – Wasserman si ji nepřipouštěl. Nebylo to ani nedostatkem humoru – slavný scénárista našich veseloher jím ještě pořád zářil. Dost možná, že to bylo nejspíš proto, že mu nepřála atmosféra doby, a že mu – jak říká – zavřeli kavárnu U Karla IV., ve které se valná část těch dvěstě padesáti natočených scénářů zrodila…

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, foto V.Wassermana B. Kocek, koláže vytvořila Olga Janíčková.