A jiná báseň dodávala:

V kýžené dni odpočinku
zapal sobě lulku
vypij sobě půlku
zdráv buď mistře vytrvalců
Marathone – Turku.

Ale tato popularita se mohla nakonec závodníkovi nevyplatit. Turek se totiž coby Sparťan vsadil v hospodě U Jelínků, že Slavie prohraje svůj zápas v Budapešti. „A kdyby náhodou vyhrála,“ bouchl pěstí do stolu, „pak pojedu v plavkách na kole od autoklubu až do Ječné ulice. Odtud budu ještě strkat nosem lískový ořech až do hospody U Jelínků v Charvátově ulici.“
Byli přizváni svědkové, Turek prohrál a v uvedený den byly ulice, v nichž měl rekordman splatit Slávii svou daň, plné diváků. Obléhali autoklub v Opletalově ulici a také ulice kolem hospody a plný byl i lokál U Jelínků. Turek usedl v plavkách na kolo a policisté, aby ušetřili legendárního závodníka zbytečné ostudy, usnadňovali jeho průjezd křižovatkami města. Na rohu Charvátovy ulice poplivané Slávisty, vytáhl Turek z davu jakéhosi nenápadného človíčka a ten šťuchal ukazováčkem lískový ořech k hospodě.
„Fuj, hanba“ buráceli Slávisté. „To je ofsajd!“ Turek se nedal vyvést z klidu, došel až k Jelínkům a tam poprosil neznámého pomocníka, aby prokázal svou totožnost. Jmenoval se Otto Nos, byl poštovním úředníkem a Turek ho objevil v pražském adresáři pět minut před dvanáctou…

Těchto čtyřiatřicet bohatých let položil tedy Bohumil Turek na misku vah ve chvíli, kdy začal největší závod své kariery. Byl to dlouho nerozhodný boj a lékařské zprávy stále znovu opakovaly, že zápal mozkových blan není vyloučen, že jsou rány těžce infikovány a že je prostě nebezpečí příliš vážné… Nastaly i chvíle, kdy se zdálo, že smrt začala pomalu ale jistě vést o šíři jedné pneumatiky. A pak přece přišel den, kdy profesor Jirásek sejmul obvazy a lékaři nasadili Turkovi na hlavu duralaluminiovou přilbu, kterou mu vyrobili kamarádi v Aerovce. Přilba měla donutit popraskané kosti, aby srostly v místech, kde před časem povolily. A silné gumy měly přitáhnout utrženou horní čelist.
Turek svůj velký závod vyhrál… A jednoho večera, když si svůj triumf uvědomil, zavolal sestru a skomíravým hlasem ji poprosil: „Sestřičko, nechci vás zbytečně obtěžovat, ale mohl bych poprosit o jednu laskavost?“
„Ráda vám posloužím,“ řekla přeochotně sestra. „Co to má být?“
„Mám jeden vzkaz pro smrt,“ řekl vážně Bohumil Turek.
Ošetřovatelka usedla na okraj postele, chytila pacienta za ruku a povídá: „Ale pane Turek, vždyť vy jste už v pořádku, máte nejhorší za sebou a těmhle náladám nesmíte podléhat. Nemáte důvod, abyste právě teď myslel na smrt. A co jste jí to chtěl vlastně vzkázat?“
„Ale,“ mávl rukou Turek, „vyřiďte jí, prosím vás, aby mi přišla políbit prdel.“

A to byla cílová páska největšího závodu Bohumila Turka. Byl naštěstí první, kdo ji protrhl. Lékaři spočetli 110 stehů, dvě stovky injekcí, 11 600 metrů obvazů a osm a půl litru borové vody, kterou spotřebovali na výplach očí. A to byl Turerk tenkrát teprve na počátku dlouhé řady jednoho sta plastických operací, jimiž profesor Burian přetvořil závodníkovu tvář k obrazu svému. Pokleslé oko podložil tukem z břicha a zavěsil ho jako do kšandy na šestnáct centimetrů dlouhou šlachu pravé nohy. Malý proužek kůže z čela vytvořil spodní víčko, které zůstalo, jak říkal Turek, v Počernicích na plotě, a žeberní chrupavka nahradila roztříštěnou nosní klenbu.

A každý steh pak po dlouhou řadu let provázely titulky novin, vyprávějící, že „Turek prodává optimizmus na kila“, „že náš závodník je konečně spraven,“ anebo prostě jen označením „Tu Rek“. Pozornosti žurnalistů unikly jen dlouhé rozhovory mezi mužem s poraněnou tváří a mezi jeho společníkem, postiženým paralýzou, který Turkovi krátil dlouhý nemocniční pobyt.
„Jak to vypadáš, ty kašpare?“ divil se paralytik.
„Ale hochu, byl jsem na jedné žranici a dostal jsem tam mimo jiné i červený kaviár a ještě jsem si nestačil umýt obličej.“
“ A proč jsi neoholený?“
„Já na to, milý Martine, nemám,“ povídá Turek. Paralytik tedy vylovil z nočního stolku kus novinového papíru a rozkázal: „tu máš desetikorunu a jdi se okamžitě oholit.“
Jindy se obrátil Martin na Turka nečekaným dotazem: „Ty peníze už přišly?“
„Jo,“ říká Turek.
„A kolik jich je?“
„Celý nákladní vlak. Poslyš, Martine, chtěl bych tě požádat, jestli bys mi nemohl uvolnit pár korun na zaplacení dluhů.“
„Ty ses zbláznil, z těch peněz nedostane nikdo ani halíř. Budu z nich stavět malé domky, které se budou okamžitě bourat.“
„A proč, prosím tě?“ podivil se Turek.
„No z luxusu, ty vole.“
Turka nakonec nepřekvapil ani dotaz, jestli už skončilo filmování. „Ale jo, už jsme to sbalili.“
„A kdo hrál druhého lotra?“ zeptal se Martin.
„Nějakej Vomáčka. A je z toho náramnej průšvih, protože ho ukřižovali doopravdy a von si teď stěžuje.“
„Co je mně po tom,“ dožral se Martin. „Dostal gáži, tak ať nekecá.“

Poslední plastická operace skončila roku 1959 a na tváři závodníka rozpoznaly stopy havarie jen nejpozornější oči. „To, co tatínkovi trvalo jen chvilku,“ smál se Bohumil Turek, „to trvalo profesoru Burianovi čtyřiadvacet let.
Jeden z největších závodníků naší země si svou tvář zasloužil. Nejen proto, že kdysi dávno propagoval malé lidové vozy vyrobené českýma rukama a že dokázal vlézt do zdánlivě slabého automobilu a zvítězit. Zasloužil si svou tvář především proto, že se v rozhodném okamžiku života zachoval jako muž. Že dovedl hodit rukavici smrti, která čekala a že dovedl zvítězit v závodě, na jehož výsledek nikdo nesázel…

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, Foto Bohumila Kocka upravila Olga Janíčková.