Zapomenuté osudy 9.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková KRÁL LUPIČž – Ladislav Kašpařík (část první) Snad se to bude zdát poněkud neuvěřitelné, ale kolem ostravských Kovohutí kdysi vskutku obcházel v černé uniformě strážného a s pistolí na opasku král lupičů – Ladislav Kašpařík. Nebo ještě lépe lupičský exkrál, který se dobrovolně vzdal neblaze proslulé hodnosti, do níž ho instalovali před mnoha desítkami let soudní poroty, bulvární tisk a podsvětí, které respektovalo osobnost toho mimořádně silného člověka.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Nejspíš tu však hrály svou roli složité poměry těch dávných časů, které velké individualitě nenabídly jinou životní volbu. Ale to člověk pochopí nejspíš tenkrát, když zalistuje svazky novin, dejme tomu z roku dvacátého sedmého. „Nedaleko Příbora“, vyprávějí žluté stránky novinového papíru, „v olšinách podél potoka Sedničky, nalezena byla v těchto dnech mrtvola staršího muže, jehož totožnost však nemohla být zjištěna. Četnictvo zahájilo pátrání. Dle dosavadního pátrání zjistilo následující : asi před týdnem byl v těchto místech starší muž, který na otázku, proč se skrývá v olšinách, odpověděl, že cestuje z Bílovce, jak se prý zotaví, půjde dál. U mrtvoly nebyly nalezeny dokumenty a v kapse se nacházelo asi 46 haléřů, kterýžto obnos sice stačí k úmrtí hladem, nikoli však k živobytí“. Na jiných místech té mrtvé kroniky se vypráví o loupeži v bance, o okradeném, kterého obrali ve vlaku o 25 tisíc korun, o loupežném přepadení v prodejně smíšeným zbožím a o osudu člověka, který spáchal sebevraždu s pětikorunou v kapse. Tož tak vypadal rok, v němž se Ladislav Kašpařík stal králem lupičů…

V novinách člověk najde vskutku téměř všechno – až na ty nepoznané hybné momenty lidského života a na dlouhou prehistorii, která připravovala zločin a která postrádá napětí a senzaci. Ale tohle pochopí člověk jen tenkrát, když si nakloní důvěru exkrále, který se sám ani ve vzpomínkách nechce vracet zpátky. Snad jen tu a tam, ve slabé chvíli. My měli štěstí a ta slabá chvíle zasedla s námi u jednoho stolu právě toho večera, který jsme měli strávit ve společnosti krále, který jindy nevzpomíná.

Ten román, který napsal Kašpaříkův život, a který překonává nejfantastičtější science-fiction, započal na prvních řádcích roku 1900. Tenkrát se Ladislav Kašpařík na Svatém Kopečku u Olomouce narodil. A jako v každém detailním životopisu, by se i tady mělo uvést, že sourozenců bylo dohromady pět, a že při porodu šestého Kašpaříkova matka zemřela. To bylo Ladislavovi osm let a Kašpařík starší, jinak také klempíř a instalatér ČSD, se měl co ohánět, aby uhájil holou existenci tolika lidí… Malý Ladislav – netuše, jak s ním jednou život zatočí, toužil po povolání detektiva. A byla to vlastně velká ironie osudu, že ho nakonec svět postavil na druhou stranu velké fronty, kterou s muži zákona vedla armáda podsvětí… Ta velká životní křižovatka, na níž se začala ubírat Kašpaříkova cesta jinam, než kam se upínaly mladistvé sny a představy, ležela daleko odsud, ve vídeňském Prateru. Tady chlapec v bílé číšnické uniformě učňů měl pochopit všechno, co nemohl nikdy odpozorovat na Svatém Kopečku, ani v Ostravě, která se stala jeho druhou životní zastávkou. Defilovala kolem něj rakouská šlechta, noblesní důstojníci, dámská kapela a celé houfy prostitutek. Pracoval v barech, v nichž neměl vidět nic, ale v nichž přece viděl a slyšel víc než se na učně slušelo a patřilo.

A odsud byl pak už jen krok k útěku do Ostravy, ke špatné společnosti a k prvnímu konfliktu s paragrafy zákona. Když jsme spolu seděli v kavárně, to už ani Ladislav Kašpařík nevěděl přesně, co ho tenkrát poprvé postavilo před soud. Byla to snad jen nevelká suma peněz, kterou splatil chlapec krátkým pobytem ve vězeňské cele. Jenže mříže znamenaly v těch dobách téměř tolik co odsouzení k doživotí. Hoteliéři, majitelé restaurací, ale i šéfové továren jen krčili rameny: „Trestán? Pak vás nemůžeme zaměstnat. Nemožné – jde o pověst podniku.“ Anebo docela prostě: „Pro zločince místo nemáme…“

Zkusil tenkrát štěstí i v Krakově, ve Varšavě a ve Lvově. Ale ani tady neuspěl, nebudeme-li ovšem mluvit o vysokém kasařském vzdělání, kterého se mu tam dostalo a které mělo tenkrát v Polsku své šampiony. Pak přišel povolávací rozkaz do prešovských kasáren, jimž tehdy vládl pozdější fašistický předák Gajda. A netrvalo dlouho a šikanovaný vojín Kašpařík utekl poprvé přes dráty. Zkusil na čas své noční řemeslo v Polsku, byl donucen k novému útěku a vojenský tribunál, který ho nakonec dostal do rukou, mu vyměřil pět let těžkého žaláře v Terezíně. Od té chvíle provázela Kašpaříkův život věčná vidina svobody. Sen, pro který dovedl spřádat nekonečné plány a projekty tak dlouho, než se zmocnil prvního úlomku železa, který by možnost proměnil v nezvratnou jistotu.

Jednou sehrál úlohu klíče zrezivělý hřebík, který se několik dní pomalu přetvářel v dokonalý paklíč k odemykání visacích zámků. Tentokrát měl neumělý nástroj místo majetku otevřít cestu do páchnoucí kanálové spleti pod Terezínem. Přes otvor byla totiž položena železná závora, uzamčená těžkým visacím zámkem. Vězeňský knihovník obkreslil Kašpaříkovi systém kanálového bludiště i se všemi slepými cestami a bývalý německý námořník ze Sudet nabídl pomocnou ruku pro rozhodující okamžik útěku. A když pak jedné soboty započal obvyklý den úklidu, postavil námořník vydrhnutou desku vězeňského stolu ke slunci tak, aby na její druhé straně, těsně u zdi, mohl nastoupit cestu do podzemí Terezína Kašpařík s kamarádem Hofmnannem. „Až to odmachluju,“ zašeptal, “ a až zmizíme tam dole, musíš to za námi zase zavřít a stisknout zámek.“

Stalo se… Hřebík neselhal, závora povolila a ti dva skočili do hluboké žumpy vojenského vězení. Ve štolách kolem zapištěly hromady potkanů, kteří jim přebíhali přes shrbená záda… Jedinou výzbrojí na cestě kanálem byla primitivní mapa a lojové svíčky, vyrobené ze zbytků tuku sbíraného dlouhé týdny na vychladlých vězeňských miskách. Bloudili tu hezkých pár hodin, než dorazili až k ústí nekonečné spleti. A když pak odbila na litoměřické věži půlnoc, vydali se promočení vězni na cestu.

Na konci trasy, kterou měli vykonat během dvou nocí, byly Louny, v nichž měl Kašpaříkův společník příbuzného cukráře. U něj se převlékli do obnošených civilních šatů a vyrazili do města, aby otipovali první objekty nezbytné pro doplnění základní výbavy. Hned první noc vybrali textilní obchod, v němž se ze štvanců stala bohatá honorace, a v nedaleké prodejně zbraní si vybrali dobré pistole. Krom toho si ovšem doplnili i svou mizernou finanční hotovost. Ta posloužila k cestě vlakem do Ostravy a k zaplacení kasařského náčiní, které zakoupili u kteréhosi Kašpaříkova známého. Ten ho stačil zhotovit takřka na počkání. Jeden den dostal objednávku a druhý den byl už Kašpařík s Hofmannem na zpáteční cestě. V Rakovníku se obohatili obsahem pokladny zemědělského statku. Ale tady se Kašpaříkův přítel Hofmann dopustil osudné chyby, když se kvůli kterési dívčině rozhodl zůstat ještě dva dny v místě. Správce statku si navíc zapamatoval, že dva neznámí muži obhlíželi v předvečer krádeže budovu statku a nakonec poznal nic netušícího Hofmanna v kavárně. Kašpařík čekající zatím marně na svého komplice v Lounech, uslyšel u vedlejšího stolu civilisty hovořící o tom, že „toho jednoho už mají, a že teď zbývá už jen Kašpařík…“

V tom okamžiku pronásledovaný kasař zaplatil s předstíraným klidem útratu a vydal se do Duchcova, v němž ho vábila zámecká pokladna… Prošel za denního světla budovu, v níž kdysi pořádal šlechtický archiv proslulý dobrodruh Casanova, který byl už dávno Kašpaříkovu srdci velmi blízký. Postál uctivě před pamětní deskou a pak si ověřil všechny přístupové a únikové cesty, aby v noci vyrazil najisto. Když skončil svou noční práci na zámku, natáhl si budíka na třetí hodinu ranní, ulehl na místě činu do pohodlného fotelu a na chvíli se prospal. Když budík zazvonil, vstal a spustil se potemnělou nocí na laně zavěšeném v okně. Ten budík pocházel mimochodem z jednoho opavského klenotnictví, které se už také seznámilo s jistotou Kašpaříkových rukou.

V Duchcově pak vybral pronásledovaný štvanec ještě pivovar. Pak pokračoval na své cestě od města k městu až k zákonitému kruhu ocelových pout. Započalo se nové vyšetřování a došlo i na cestu do olomoucké věznice – tentokrát cestoval Kašpařík pod vojenskou eskortou. V Olomouci sehrál Kašpařík dokonalou úlohu blázna, která by jistě zasloužila zvláštní ocenění za herecký výkon. Zavřeli ho pro jistotu do cely, v níž sedělo dohromady šestnáct lidí. Snad proto, aby rukou společnou a nerozdílnou uhlídali člověka, který neměl k novému útěku nikdy daleko. Aspoň tak to vyprávěl Kašpaříkovi jeden ze spoluvězňů, který přiznal, že velitel věznice promluvil v tomto smyslu s celým osazenstvem.

Tenkrát se však stalo něco, s čím nikdo v cele ani na velitelství nepočítal. Kašpařík znenadání vyvrátil umyvadlo, strhl ze sebe šaty, vytáhl nůž, který mu kdosi propašoval mezi mříže a šikovně se pořezal na prsou tak, aby si krom velkého úniku krve jinak neublížil. Strážní se nejdřív ani neodvážili vstoupit do cely, z níž se ozýval vyděšený jekot vězňů, kteří se strachy krčili v koutě, daleko mimo dosah Kašpaříkova nože. Nakonec ovládlo celu absolutní ticho. Kašpařík se v křečovitém záchvatu svalil na zem.

Teprve v té chvíli otevřeli celu dozorci, aby pak dlouho uvažovali nad svíjejícím se Kašpaříkem, zda bude lepší použít nejdříve obušků anebo obvazového materiálu. Nakonec ho převezli do vězeňského oddělení civilní nemocnice, na pokoj určený magorům, kteří měli být delší dobu pozorováni pečlivým okem tajných i střízlivým pohledem lékařské vědy. Kašpařík se nevzdával ani teď. Dovedl sedět celé hodiny na jednom místě a koukat upřeně do rohu.
„Ty, poslyš, on je opravdu magor,“ naslouchal s nehybnou tváří.
„Ale kdež, to on jenom simuluje,“ namítl kdosi.
„Prosím tě, kdo by vydržel čumět celé dni na jeden flek na zdi?“ vysvětloval další.
Někdo nabízel Kašpaříkovi, kterému se touhou po cigaretovém kouři stahovalo hrdlo, cigaretu, ale on i potom netečně koukal mimo domnělé i skutečné bláízny pod vojenskou ochranou.

Pak začal odmítat jídlo. Nevzal do úst celých patnáct dní jediné sousto. nakonec ošetřovatelům nezbylo, než krmit vyhladovělého Kašpaříka tekutou potravou, která putovala do vězňova žaludku dlouhou gumovou hadicí. A to ještě spousta pomocníků musela vyhladovělého a bránícího se Kašpaříka držet. Vojenský lékař – plukovník Mizera ho tu a tam vzal na vyšetření do své kanceláře. Ale čím déle Kašpaříkovu chorobu studoval, tím byla diagnóza zmatenější. Neupřesnilo ji ani píchání do chodidel, ani svícení žárovkou do očních zorniček. Někdy hovořil vězeň s panem plukovníkem docela rozumně, jindy bláznil i na vyšetřovacím lůžku. Pokaždé však přestíral kleptománii, takže po každé Kašpaříkově návštěvě panu plukovníkovi něco scházelo…

Avšak největší výstup připravil Kašpařík celé nemocnici ve chvíli, kdy ho pustili k malé procházce na pečlivě střežený nemocniční dvůr. Než se ozbrojení strážci vzpamatovali, vyšplhal Kašpařík do koruny vysokého kaštanu. Okna kuchyně a ordinací se zaplnila zvědavým ženským personálem, zatímco vězeň shazoval s houpající se větve jednu část svého oděvu za druhou. Nakonec za kvikotu přihlížejícího dámského publika visel na stromě bez jediného kousku textilu. Velitel stráže s nadporučnickými výložkami běhal bezradně kolem kmene a vykřikoval k nebesům: „Vojíne Kašpaříku, vyzývám vás, slezte dolů, nebo použijeme zbraně.“

Zatímco strážní nabíjeli, spustilo civilní publikum vyděšený pokřik. Vězni začali cloumat zamřížovanými okny: „Láďo, nedej se!“ A Kašpařík, který dobře věděl, že se po bláznovi střílet nebude, vysadil proti namířeným puškám příslušné partie. To ovšem vyvolalo další povyk přihlížejících a ještě větší nervozitu stráží, jejichž počet očividně narůstal. Nakonec vjela do nemocnice ženijní jednotka, která roztáhla pod stromem velké plachty, zatímco se do Kašpaříkova těla opřely tři proudy hasičských stříkaček. To už bylo i na zkušeného kriminálníka víc než nesnesitelné a tak se nakonec Kašpařík větve pustil.

Zabaleného v plachtě ho odtáhli znovu na světnici. S tím ovšem, že od této chvíle byl jeho životní prostor omezen lůžkem, izolovaným kolem dokola hustým pletivem špagátů. Tam ten člověk, snící o volném světě, promýšlel své velké plány na útěk, zatímco kolem klece obcházel štábní rotmistr, omezený primitiv, který ho dráždil jako opici ukazováčkem prostrčeným skrze pletivo. „Šlapal jsem po Bulharech“, říkal Kašpaříkovi, „šlapal jsem po Germánech, ale po tobě, ty kurvo, budu šlapat taky…“ Kašpařík nereagoval ani mrknutím oka. Trpělivě čekal řadu dní na okamžik, ve kterém se postřeh štábního rotmistra otupí. Když ta chvíle po dlouhých týdnech čekání konečně nastala, změnil se netečný Kašpařík v šelmu, která skočila rychleji, než mohl ukazováček uniknout mezi špagáty. stiskl natažený prst mezi zuby, zatím co se osazenstvo pokoje neskrývaně bavilo; štábní rotmistr vyl bolestí jak pominutý, ale uprostřed bezradné paniky se nenašel nikdo, kdo by hledal východisko. A tak se stalo, že tenkrát Ladislav Kašpařík panu štábnímu rotmistrovi natažený ukazováček vskutku ukousl…

Vyzkoušeli na něm všechny metody. Plukovník Sklenář, jinak vojenský prokurátor, se tvářil, jako by s Kašpaříkem sympatizoval. „Neblbni Láďo“, šeptal. „Jenom se ničíš. Ale nezapomeň, že ještě není všem dnům konec. Poslouchej, nemáš nějakou prosbu?“ Kašpařík mlčel dál. Uvěřil nakonec jen jedinému člověku – koňskému řezníkovi, kterého o samotě požádal o bílý nemocniční plášť a o důstojnickou čepici s kapitánskými hvězdami. Když byla tahle výzbroj po několika dnech přestěhována do nemocnice, využil jedné hodiny po poledni, kdy se u brány střídaly stráže, a kdy spolubydlící na pokoji usínali. Navlékl si plášť, černé brýle a brigadýrku a prošel chodbou, na níž stály kbelíky – promitivní latríny pro nemocné vězně. Koňský řezník na jednu z nich usedl a když ho Kašpařík míjel, zavolal smluvenou větu: „Prosím vás, pane kapitáne, hoďte mi toho vajgla.“

To stačilo, aby vzdal strážný čest domnělému důstojníkovi Kašpaříkovi. Kašpařík se tak znovu ocitl na svobodě, která tentokrát trvala celých osmnáct měsíců, než mu znovu nasadili pouta. V olomoucké věznici pak coby nekorunovaný „král lupičů“, jak o něm psaly noviny, poznal mnohonásobného vraha Leciána, odsouzeného k trestu smrti provazem. Lecián seděl v sousední cele a Kašpařík se s ním domlouval jen motáky, anebo vzkazy, posílanými v cigaretě.
Nakonec se jim společnou silou podařilo za slib vysokého výkupného podplatit jednoho ze dvou strážných. Ve smluvenou dobu jim voják otevřel celu a Kašpařík s Leciánem ho okamžitě svázali, aby – jak bylo domluveno – vypadl z okruhu podezřelých. Zbývalo zlikvidovat ještě druhého strážného, který stál na konci chodby, která tvořila písmeno „T“ a který neměl o incidentu, odehrávajícím se za rohem, ani potuchy. Čekali hezky dlouho než se objevil… Lecián na něj mlčky napřáhl pušku v domnění, že strážný bez hlesu odloží zbraň a že oba uprchlíci sehrají totéž představenií ještě jednou na hlavní strážnici. Jenže voják zařval. Lecián vystřelil a zezdola vybíhala do patra celá stráž s odjištěnýma puškama. Kašpařík s Leciánem, každý za jiným rohem, vedli bezhlavou palbu tak dlouho, až jim došly náboje. Pak se zdviženýma rukama prošli chodbou vstříc ozbrojeným strážným.

Ten postřelený voják tenkrát zemřel… Kašpařík dnes už ani neví, jestli ho tenkrát v těch okamžicích bezhlavého zmatku také škrábl bodákem nebo uhodil pažbou. V každém případě mu to soud připsal na konto. Kašpařík svou spoluvinu ani nepopíral, protože už vzápětí nedovedl krátké okamžiky na chodbě plné střel a zmatku dost dobře zrekonstruovat. Dostal tenkrát v síni plné plačících důstojnických paniček trest smrti zastřelením. Kašpařík trest přijal. Obhájce se však přece jen ohradil, král kasařů oslovil hlavu státu, a prezident republiky žádosti vyhověl. Trest smrti byl změněn na doživotní žalář v terezínské pevnosti…

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, koláže vytvořila Olga Janíčková.