Zasloužilá matka – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Meteorologové předpovídali nádherný týden. Slunečno, mírný, osvěžující větřík a teploty přes 20 C. A měli pravdu. Skutečně bylo krásné počasí, ideální pro rodinný výlet. Slovo výlet v mnohých z nás již evokuje pouze myšlenku na stokilometrovou trasu autem, rychlou prohlídku hradu, zámku či jiné historické památky, a se žaludky plnými zmrzliny, limonády a opékaných klobás znovu stokilometrovou cestu zpět.

Patřím k těm, kteří si pod pojmem výlet představí dlouhou vycházku do přírody s manželem, dětmi a batůžky na zádech.
V pondělí, první den toužebně očekávané dovolené, jsem si přivstala a s potěšením pohlédla na modrou oblohu bez jediného mráčku. Než vstali děti a manžel, stihla jsem vytřít chodbu, osprchovat se, usmažit deset řízků, uvařit všem kakao, vyvenčit psa a nabalit do batůžků vše potřebné, lékárničkou počínaje a fotoaparátem konče. (Už dlouho usiluji o titul zasloužilá matka.)
Radost z očekávaného zážitku mi nemohl zkazit ani fakt, že mladší syn šlápl třicet kroků od domu do něčeho řídkého a následujících patnáct kilometrů páchl jako tchoř.

Zpívali jsme si, hráli slovní kopanou a naše Vtěrka kolem nás zběsile pobíhala, hustou pěnu u tlamy. Přiznávám, že až v tom okamžiku jsem plně pochopila význam přísloví: Je jak utržený ze řetězu.
Po třech kilometrech měl Komik, holdující sportu povětšinou ze sedačky v obýváku, na nohou puchýře velikosti golfových míčků a dětem došlo pití. Spočítala jsem, že při jejich spotřebě pět litrů tekutiny na tři kilometry by nám místo cyklistických lahví lépe vyhovovala středně velká cisterna.
Šli jsme dál. Kromě ptactva už nezpíval nikdo.
Někde na sedmém kilometru začal Odlitek vzlykat, že chce jíst, pít a odpočívat. Kráčeli jsme právě po dlouhé kamenité cestě. Trpělivě jsem mu vysvětlovala, že jen co najdeme vhodné místo, usedneme. Jakmile sebou plácl v hysterickém záchvatu na zem, vzdala jsem se představy obědu na rozkošném paloučku a ochotně se uvelebila na zaprášený travnatý pruh, který cestu lemoval. Dětem jsem spravedlivě rozdělila svůj doposud netknutý čaj a manželovi pošeptala do ucha, že správný muž vydrží bez tekutiny i dva dny. Pochopil, mlčky odevzdal synkům svoji bandasku a s výrazem pacienta nervového sanatoria sál šťávu ze sterilované okurky, kterou obdržel společně s řízkem.

Švitořit o rodinné idyle jsem přestala v okamžiku, kdy kolem nás po cestě projelo cca třicet
cyklistů, hlídka městské policie, auto s kompostem a mladík na koni. Kůň byl natolik vyveden z míry rodinkou svačící na krajnici, že cosi upustil. Podala jsem svůj řízek psovi, nějak mě přešla chuť.
Pokračovali jsme v turistické vycházce. To, že mi nikdo z rodiny neodpovídal na dotazy, jsem si vysvětlila jako poněkud pozdní nesouhlas s bohulibým nápadem, vyrazit do přírody.
Zbývaly nám sotva dva kilometry do cíle. Radostně jsem povzbuzovala jak děti, tak manžela. Vytrvale mě sledovali nenávistným zrakem. Andílek byl nucen veškerou nenávist soustředit pouze do levého oka, neboť pravé mu zcela zmizelo vzápětí poté, co ho do spodního víčka bodla včela.

Před námi pouhý jeden kilometr! Usmívala jsem se z posledních sil, v náruči dvanáctikilovou fenu, která odmítla pokračovat v cestě.
Byli jsem na místě.
Čert vem titul zasloužilé matky! Příště pojedeme na Pernštejn!

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet