Jak nám dupou králíci – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Právě jsem klečela u koše na špinavé prádlo, převracela zasmrádlé ponožky na lícovou stranu a přemítala, jestli moje sestra opravdu své děti vychovala, aby ponožky převracely samy nebo se jen jako obvykle vytahuje. „Puťko,“ zašeptal můj muž a významně mi sevřel ramena. „Na to zapomeň,“ usadila jsem ho. „Jsou doma.“

„Doma?“ zaúpěl. „Seš si jistá? Vždyť je tady ticho!“
„To ticho je dočasné. Teď si právě hrají na policajty a Andílek demonstruje na Odlitkovi, jak se dává roubík.“
Nelidský řev moje slova potvrdil.
„Instruktáž skončila,“ podotkla jsem a dál se věnovala činnosti, která je u mě na třetím místě v oblíbenosti, hned po čištění kuchyňského odpadu a obírání žmolků z černých manchestráků, které se vypraly spolu s papírovým kapesníčkem.
„Takhle to dál nejde,“ rozhodně pravil Komik.
„Tak se zeptej, jak to dělají v jiných rodinách,“ navrhla jsem. „Třeba mají nějaký fígl, který neznáme.“
„Už se vidím, jak zastavuju lidi středního věku na ulici a podrobuju je výslechu, zda jim děti umožňují provozovat sex…“
brblal. „Víš co, já je vezmu bruslit. A dám jim pořádně do těla, fyzičku mám pořád ještě dobrou, to by bylo, abych nedokázal utahat dva kluky ve věku sedm a čtrnáct let.“
„No, jak myslíš,“ pochybovala jsem o jeho plánu.
„Dneska usnou dřív než my! Na to vem jed,“ holedbal se, čímž ve mně vyvolal pouze obavy, aby ho za nemístné naparování nestihl trest ve formě zvrtnutého kotníku nebo natržené achillovky.
Vrátili se navečer, zdraví a celí. Dala jsem chladit šampaňské a večeři výjimečně posunula už na šestou. Zasedli jsme ke stolu. Synové mluvili jeden přes druhého, manžel nemluvil vůbec, zato vypadal jako by na přehradě spadl do mlátičky. Vzpomněla jsem si, jak mi bylo, když jsem děti vzala v létě do ZOO a vyjádřila mu účast letmým polibkem. A vykřikla jsem hrůzou. Byl mrtvý!

Teprve při podrobnějším ohledání těla jsem zjistila, že Komik nezemřel, ani vyčerpáním neupadl do komatu, ale jen velmi tvrdě usnul se soustem na vidličce cestou do úst. Fakt, že jsem se nestala vdovou, mě téměř rozdováděl. „Kluci, že vy jste se při tom bruslení ulejvali?!“ pohrozila jsem na synáčky laškovně. „Zdáte se mi moc čerství…proti tatínkovi…“
„My se neulejvali!“ vykřikli unisono. „To táta si ke konci už jenom pořád dokola zavazoval brusle a čistil brejle!“
Zbytek víkendu strávil sice manžel v posteli, ale ne se mnou, jak si původně představoval, nýbrž s octanovými obklady na hýždích. Nezbývalo, než si přiznat, že tudy cesta nevede.

Další metody bohužel selhávaly rovněž. Natahovali jsme si budík na pátou ráno, ale usnuli jsme oba dřív, než jsme si stihli svléknout pyžama. Brali jsme si náhradní volno dopoledne v práci a utíkali s romantickou představou domů, abychom tam nalezli kašlajícího Andílka nebo zvracejícího Odlitka, které paní učitelka uvolnila z vyučování pro náhlé ochoření. Pokusili jsme se kluky umístit na víkend u tchyně, ale vrátila je za dvě hodiny s vysvětlením, že jsou psychicky narušení. Koupili jsme jim lístky do kina, ale kino zavřeli kvůli havárii ústředního topení, načež jsme byli Odlitkem přistiženi při soukromé chvilce, jejíž detaily později vyprávěl jednotlivým spolužákům za pět korun českých.(Což jasně dokazuje, že naši verzi o tom, jak jsme provozovali speciální dechová cvičení z knihy Jóga pro pokročilé, vůbec nevzal na vědomí.)
„Žiju jako asketa. Každá jeptiška má bohatší sexuální život než my dva dohromady,“ skuhral můj muž, ruce se mu třásly a oči měl vyhaslé.
Konejšivě jsem ho polaskala ve vlasech a podala mu hysteps: „Na, pořádně to zapij. A uklidni se. Za čtrnáct dnů jedou na tábor. Na dva turnusy. To už vydržíme.“
„Ti neodjedou. I kdyby si měli zlámat nohu nebo nechat operovat slepák, jeden z nich tady zůstane.To si piš. Nejspíš budou losovat…“
Napadlo mě, že se chudáček z nedostatku sexuálního vyžití zbláznil.
„Nechápeš? Je to komplot!“ zasyčel. „Copak sis nevšimla, že skoro každá česká rodina má dvě děti? A víš proč to je? Ha?!“ namířil na mě ukazovák. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. „Protože, třetí dítě už rodiče nemají kdy udělat, o to se postarají ty první dvě, chápeš? Prostě nás ti malí bachaři hlídají, abychom se nerozmnožovali! Moc dobře vědí, že další sourozenec by odčerpal finanční prostředky na všechna ta jejich cédéčka, lego, nový lyže a džíny… Říkám ti, že neodjedou…“
Odjeli.
Manžel pookřál. Barva se mu vrátila do obličeje, třas rukou zmizel. „V duchu se klukům omlouvám, jak jsem je podezříval. Asi to přece jenom byla náhoda,“ nalil šampaňské a objal mě. V tom okamžiku spustil povyk pes. Prohlédli jsme ho a zdál se být v pořádku. Jakmile jsme přikročili k něžnostem, opět zavyl. Šíleně nahlas, jako by měl v útrobách zabudovaný zesilovač. Pokusili jsme se naši milou fenku uplatit šunkou, kostkami cukru a humrovými chlebíčky. Všechno slupla, ale jen jsme se k sobě přiblížili, vyla dál. Hodinu po půlnoci naše úplatky vyzvracela na koberec, ale v ostražitosti nepolevila. Další den se vše opakovalo a další zas a zas…
Pochopila jsem: Komik měl pravdu. Synové nás nechali hlídat – je to komplot.

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet