Jsem to ještě já! – román na pokračování, 1

Autorka článku: Maura Drahá Marie, napsal jsem nějaké vzpomínky na nás. Není to nic světoborného, žádné umělecké dílo. Všechno to, co jsem prožil s Tebou a bez Tebe. Chtěl bych, abys věděla, že jsem Tě vždycky miloval. Ano, miloval!

Není mi nejlíp. Pořád jsem si myslel, že moje rodina a mé zázemí i štěstí jsou nezvratným faktem a najednou tu sedím sám nad tlustým sešitem, do kterého budu psát, dokud udržím v ruce pero. Cítím, že jsem někde udělal chybu a ta spočívá v tom, že jsem se příliš dlouho vezl na vlně klidu a pohody a nechtěl jsem si připustit, že by všechno mohlo být také jinak.

Ale nevím, zda moje láska k tobě nebyla jen představou, kterou jsem chtěl mít a ve skutečnosti jsem nedělal něco, co nemá s láskou mnoho společného. Třeba, že jsem tě nikdy nevzal na pěnou dovolenou, protože jsem dával přednost své práci. Že jsem byl netrpělivý, když jsi mne nechápala a neudělal jsem nic, abys mne mohla pochopit.

Tak to, je pravda. Vlastně jsem s Marií nikdy nemluvil o sobě. Naše rozhovory se točily kolem domácnosti a dětí, ale nikdy jsme si nepovídali tak, abychom se lépe poznali. O našich pocitech ze stárnutí. O našich pocitech z osamělosti, kterou jsme pociťovali a projevovalo se to tím, že jsme žili ze vzpomínek. Jakoby náš reálný život přestal existovat.

A přesto, má lásko,sedím nyní tady v domě, který jsi pro mne koupila a který nás odcizil a bojím se, že navždy. Dobře chápu, že lidé, kteří žijí spolu příliš dlouho, dokáží změnit své vztahy až do absurdity,dopouští se vůči sobě nespravedlnosti, krutosti a někdy se i opouští. Já to všechno chápu. Nežijeme v románech! A málokdy prožijí prozření, aby se k sobě i po nějaké době vrátili. Já nyní, když začínám psát tyto ˝paměti˝, nemám tušení, co bude s námi.

Pokládám pero a čtu po sobě, co jsem napsal. Mám v sobě velkou úzkost. Ne jen kvůli Marii, ale ze všeho, co se stalo. Najednou někdo zaklepal na okno.
˝Příteli, zvu tě na malou procházku,˝ volá na mne Milan a kývá hlavou. Zavřel jsem sešit a zašrouboval pero.
Otevřel dveře a vstoupil
˝Tak vidím, že jsi od rána neudělal na zahradě nic. A řekl jsi si, že to Hrubec všechno udělá sám,˝ usmíval se.
˝Nezlob se, Milane. Ale nějak jsem se zastavil. Něco si píšu.˝
˝No, tak piš. Však není zle.˝
˝Dáš si čaj?˝
˝Dám, to víš, že dám. Venku je horko a nechci být studenou vodu.˝
Sedl si na židli a složil ruce na stůl. Bylo takové ticho! Nedá se vylíčit. Ticho, které člověk potřebuje, když příliš hlučně mluví jeho vnitřní hlas.
Nalil jsem mu čaj a podal chléb a med.
Chvíli jsme si povídali a pak šel na procházku sám. Najednou jsem měl chuť psát dál své vzpomínky, abych utěšil srdce, které se mi svíralo při pomyšlení, že Marie tu není a zřejmě ani nikdy už nebude.

Autor: Maura, Foto: Internet