Když se žena topí – román na pokračování – 10

Autorka článku: Irena Fuchsová CHLAPI JSOU TAKY GAUNEROVÉ! Začínal prosinec. Gauner už u nás byl druhý měsíc a byl to opravdu gauner. Často jsem vzpomínala na intelektuála Bena, kterému jsem mohla všechno říct a který se mnou zvláště poslední roky svého života zůstával radši doma, než aby se trmácel s druhou polovinou smečky na chalupu.

Pozoroval mě svýma hlubokýma vševědoucíma očima, když jsem poklízela byt a stulil se ke mně, když jsem si vzala knížku. Byl pozorný posluchač, když jsem mu předčítala kousky, které mě zaujaly a nikdy ode mě neodešel, když jsem u sebe potřebovala cítit jeho chlupaté tělíčko.
A Gauner?
Když jsem se ho jednou odpoledne pokusila udělat svým zpovědníkem, začal mě kousat a když jsem ho zpacifikovala- to znamená, že jsem ho chytla za kůži za hlavou, jako to dělá psí máma a začala mu vytýkat jeho chyby a vzpomínala na Beníka, utekl ode mě do předsíně.
Po půl hodině se mi zdálo, že je podezřele ticho. Našla jsem ho spát u Markétky v pokoji, na hromadě rozcupovaného papíru. Když jsem zjistila, že jsou to smlouvy, které jsem chtěla večer zkontrolovat a ráno jet z domova přímo za zákazníky, vzbudila jsem ho a nasekala mu.
Ohnal se po mně a chytil mě za dlouhou sukni tak šikovně, že ji roztrhnul. Pak začal běhat po bytě, štěkal na mě a v pokoji převrhl velký květináč s tchyniným jazykem. Ten při pádu porazil dlouhými listy moji stojací lampu, kterou jsem měla tak ráda, že jsem si ji dokonce chtěla vzít do svého ráje.
Měla jsem to udělat. Gauner ji totiž rozbil.
Když se vrátil Luboš, hned ve dveřích jsem si mu začala stěžovat. Gauner se za něho schoval a vyčítavě na mě štěkal.
Luboš se culil a bránil ho.
„Je to trochu živější štěňátko. Musíš to s ním umět! U mě na úpravně nikdy nic takového neudělal!“
Tomu jsem věřila. Na úpravně určitě nemají na židlích důležité smlouvy, tchyniny jazyky a milované lampy. A jeho nadřízená Eliška určitě nenosí dlouhé sukně.
Asi jsem to s ním neuměla. Byl tak strašně jiný než Ben! A já si na jeho odlišnost nemohla nebo nechtěla zvyknout. Ale byla jsem v menšině.
Markétka byla s Gaunerem šťastná a z jejího pokoje bylo pořád slyšet, jak si s ním povídá. Luboš s ním chodil na dlouhé procházky a v té jeho úpravně vody už měl svůj pelíšek. Eliška prý nic nenamítá.
Nedivila jsem se, jejich vztahy byly určitě víc než přátelské, ale když jsem se o ní zmínila, tvářil se Luboš jako Číňan na knedlík.
A já? Skoro každý večer jsem končila ve svém ráji nad firmou. A proč ne?

To naše první milování po roční pauze bylo zároveň i poslední. Netoužila jsem po tom si ho zopakovat a Luboš na mě nenaléhal. Začali jsme se spolu doma opět jenom beze slova potkávat, s tím rozdílem, že nám pod nohama pobíhal Gauner a naše dcera byla šťastná.
Mé časté nepřítomnosti doma si všimla spíš Naděžda Krupská než moje rodina. O Gaunerovi ani nemluvím. Ten se beze mě obešel docela rád. Snažila jsem se ho totiž pořád vychovávat, ale Luboš tomu říkal uzurpování. Že prý ničím Gaunerův osobitý smysl pro rošťárny.
Na dnešek jsem výjimečně spala asi po týdnu doma, což mi Krupská ráno, když jsem šla Gaunera vyvenčit, neopomněla připomenout.
„Vy tu ještě bydlíte, paní Michálková?“
S úsměvem jsem přikývla.
„Koukám, že vy, bohužel, také!“
Krupská bouchla dveřmi a já za ní vyplázla jazyk.
Gauner mě vláčel kolem paneláku až k Labi a nechtěl jít domů. Začal kousat vodítko a já ho za sebou táhla jako splašené kůzle. Krupská nás pozorovala oknem a kroutila hlavou. Vůbec bych se nedivila, kdyby na mě poštvala někoho z ligy proti týrání zvířat.
Umyla jsem mu ve vaně tlapky, utřela ho do jeho ručníku a on ho chytil a začal s ním běhat po bytě. Potřebovala jsem už jít do firmy a tak jsem ho začala honit. Magor! Ten pes je fakt magor!
To je neštěstí, to je neštěstí, vztekala jsem se, když jsem ho konečně zahnala do kouta a chytila ho. Šla jsem ho zavřít k Markétce do pokoje. Ten jsme upravili tak, že vypadal spíš jako holobyt. Když jsme ho totiž nechali doma samotného, tak se nám mstil tím, že vynalézavě ničil vše, na co dosáhl.
Pravda je, že i v Markétčině holobytě si přišel na své.
Pohladila jsem ho a on mě začal kousat.
„Hele, Gaunere, varuju tě! Zkoušej si to na ty dva, jasné!“
Houkla jsem na něj přísně a on se na mě podíval.
Proboha! Srdce se mi roztlouklo úzkostí. Jeho oči nebyly skoro vidět! Měl je jako čárečky! Všechno kolem nich měl zpuchlé! Co se mu to stalo? Ještě před chvíli koukal gaunersky normálně!
Vzpomněla jsem si, že něco žral u Labe a málem jsem se skácela. Stát se mu něco, to by Markétka nepřežila!
Začala jsem na mobilu zběsile vymačkávat číslo doktora Kryštofa. Byl naštěstí kousek od nás za pacientem a hned k nám jel.
„Paní Martino, klid! Klid! To je alergie!“
Uklidňoval mě za deset minut. Vyděšeně jsem pozorovala, jak prohlíží Gaunerovi tlamu a pak mu dává injekci.
Když si zase všechno uklidil do tašky, vzal mě kolem ramen.
„Bude to dobré. Nebojte se!“
Chtěla jsem se odtáhnout, ale držel mě pevně. Pak si mě k sobě otočil a podíval se na mě tak, jak to umí jenom medvědi.
„Všichni říkají, že prý mám v rukou zázračnou moc. Že prý léčím i pohledem! A vy se celá třesete! Potřebujete se uklidnit, proto vás ještě chvíli budu držet! Ve vašem zájmu!“
Chvíli jsme stáli beze slova.
„Je vidět, že Gaunera milujete! Chtěl bych být na jeho místě.“ Řekl najednou tiše a přitáhl mě k sobě ještě víc.
Ušklíbla jsem se a snažila se dostat z jeho náruče, ale nepustil mě.
„Jste na omylu. Gaunera nemiluju já, ale Markétka s Lubošem. A pusťte mě! Ty vaše ruce i pohled na mě nepůsobí! Naopak!
Pěkně mě znervózňují!“
Ale on mě pořád držel a usmíval se.
„Vydržte ještě chvíli! Mně je to strašně příjemné a vy si třeba zvyknete!“
Prudce jsem se mu vyškubla. Sakra! Poprvé mě objal, když umíral Beníček a teď mě drží zase, když opuchnul Gauner!
„Proč bych si pořád měla na něco zvykat? Co je mi do toho, že vám je to příjemné? Z každého chlapa mám husí kůži! Z každého! Chlapi se mi hnusí!“
Doktor Kryštof překvapeně rozhodil rukama.
„Omlouvám se. Netušil jsem, že… myslel jsem… Nevěděl jsem, že jste až tak nešťastná. A zoufalá. A tak… tak strašně sama.“
„Jo! Tak tohle všechno opravdu jsem! Ale to neznamená, že se s vámi vyspím!“
Chvíli jsme na sebe koukali. Já vztekle a doktor Kryštof rozpačitě.
„To jsem po vás nechtěl.“ Řekl po chvíli tiše a vzal si tašku. A vzápětí jsem z předsíně, kde si oblékal bundu, uslyšela ještě něco.
„Ale nádherné by to bylo.“
Začala jsem se topit. Co to říká? Proč to říká? Rychle jsem k němu došla.
„To jo. Nádherné! S ženskou bez dělohy!“
Vyštěkla jsem to, aniž bych chtěla a on se na mě podíval a rozesmál se.
„Martino, už jste někdy slyšela, že by na kvalitu pohlavního styku mělo vliv to, že má muž vyoperované slepé střevo?“
Když odešel, pozorovala jsem chvíli Gaunera a pak jsem radši zavolala Lubošovi do práce. Řekla jsem mu, co se stalo a aby si pro Gaunera přijel, že musím odejít a nechci ho tu nechávat samotného.
Luboš přijít nemohl, ale měl nápad.
„Eliška je kousek od nás, vedle v paneláku, má tam nějaké jednání, zavolám jí a ona se pro něj staví a přiveze mi ho.“
To jsem odmítla.
„Nesmysl! Gauner ji nezná. Nepůjde s ní.“
Ale Luboš mě uklidnil.
„Elišku zná. A má ji rád! Hned jí zavolám a za chvíli je u nás.“
Nespokojeně jsem položila telefon.
Vida, tak Gauner zná Elišku a má ji dokonce rád! Má rád Elišku, která má kancelář na druhém konci města než je úpravna vody?
Proč mi to vadí? Žárlím na Luboše?
Ale jestli na něho žárlím, znamená to, že ho mám ještě pořád ráda?
Když Eliška za chvíli přišla, pozorně jsem si ji prohlédla.
Kulatá usměvavá kulička. A jak se oblékala! Vypadala aspoň na padesát! Hrůza! Ujdeš, holka, ještě pár kilometrů a seš stará panna, pomyslela jsem si škodolibě. Do něčeho takového by se Luboš určitě nezakoukal, zkonstatovala jsem spokojeně a pozvala ji dál.
Gauner se mohl zbláznit, co dělal, když ji uviděl! Takhle mě v životě nevítal! Ani jednou ji nekousl, zatímco já mám od něj pokousané ruce i nohy!
Eliška ho měla až na hlavě. Vzala ho do náruče a konejšila jako dítě.
„Ukaž očička, Gaunerku, ukaž! To bude dobré! Copak jsi to spapal, co?“
„Nespapal, ale sežral! Než jsem mu to stačila vyndat z tlamy, měl to v sobě! A ještě na mě vítězně koukal, jak rychle se mu to podařilo sežrat! Je to prase!“
Navztekaně jsem házela věci do kabelky a koukla na hodinky.
„Je ještě malý! Musí se na něho dávat pozor! Neví, co jí!“
Eliška se ho zastala a on, jak když to ví, se mohl zbláznit, jak ji olizoval.
„Ty neřáde!“ Štípla jsem ho do zadečku a on mě okamžitě kousl. „On moc dobře ví, co dělá! To mi udělal schválně! Ví, že pospíchám, tak si zpuchne!“
Gauner se na mě vyčítavě podíval a já zajásala. Oči už byly v pořádku!
„Jen se na něj podívejte! Je to simulant! Už má zase ten svůj gaunerský pohled!“
Opravdu. Injekce zabrala.
Eliška si spokojeně prohlédla Gaunera a když viděla, že jsem připravená k odchodu, nezdržovala mě.
„Tak my pojedeme. Pojď ke mně, broučku, pojď! Můžete mi dát obojek?“
Gauner se jí točil kolem nohou a výsměšně na mě koukal. Chtěla jsi mě zavřít do holobytu a jak to dopadlo? Stačilo jenom trochu přimhouřit oči a vidíš sama! Všichni se kolem mě točí!
Podala jsem jí obojek, ona mu ho rychle připnula a Gauner si poslušně stoupl ke dveřím. Uměla to s ním.
„Vy máte psa?“ Zeptala jsem se a ona s úsměvem zavrtěla hlavu.
„Nemám.“
„Proč si ho nepořídíte? Nebyla byste tak sama. A pes je někdy lepší než mužský.“
Věděla jsem, že je v tom svém baráčku sama a pes by se tam hodil určitě víc než do paneláku. Zčervenala. Zarazila jsem se. Řekla jsem snad něco špatnýho?
„Na to mám ještě čas.“ Odpověděla tiše a sklonila se ke Gaunerovi. Ten ji začal olizovat a přitom kvičel, jako když se zabíjí prase. Vyšla s ním na chodbu a pozdravila Krupskou, která sledovala zvýšený provoz v našem bytě s velkým zájmem a u výtahu zalévala nejvíce prolévanou kytku ve střední Evropě.
„Copak, Gaunerku, copak? Zase na tebe nedávali pozor, viď? Spapal jsi něco nedobrého, viď? Ale pan doktor ti pomohl, viď? Ten byl rád, že k vám mohl zase přijít, viď? Copak pan doktor, ten sem chodí rád! Ten sem chodí radši než domů!“
Eliška vzala Gaunera do náruče, nepřivolala si výtah a sbíhala s ním dolů po schodech. Prý má na psa čas, brumlala jsem si, když jsem zamykala. Naopak, máš nejvyšší čas, holka! Svobodná, bezdětná pětatřicetiletá ženská. Na tvém místě bych si pořídila tři psy a ne jednoho!
Přivolala jsem si výtah.
„Byla vy jste vůbec vdaná, paní Hlaváčková?“ Zeptala jsem se Krupské, která mě probodávala pohledem.
„Já jsem vdova, paní Michálková. Ode mě manžel neutekl. Ode mě ne.“
Jak to myslíš, babo? Otevřela jsem výtah, ale nedalo mi to. Jestli chce být drbna na úrovni, tak ať se snaží a neplácá nesmysly!
„Ode mě také manžel neutekl.“
Přikývla.
„Ale od vaší matinky ano.“
A pak hodila prdelí a zašla k sobě do toho svého čarodějnickýho doupěte. Sjížděla jsem výtahem a měla jsem pocit, že je kabina plná vody.
Ta mrcha zná matku? A odkud ví, že můj táta od ní utekl? To znamená, že znala tátu?
Když výtah v přízemí zastavil, došlo mi to. Krupská straní mýmu tátovi! Ona napadla matku! Mýho táty se zastala! Ona ho tedy znala?! Krupská zná mýho tátu a je na jeho straně?
Ale to já přece taky! Celý život jsem na tátově straně! Celý život chci vědět, jaký je, kde bydlí a jestli vůbec ještě žije!
Vyšla jsem před dům. Podívala jsem se Krupské do oken. Byla tam a sledovala mě jedovatým pohledem, který mi najednou nevadil. Jestli tyhle oči koukaly někdy na mýho tátu a jestli se tahle baba, který ty oči patří, mýho táty zastává, tak už nebudu na tuhle paní nikdy zlá, i kdyby mě vraždila pohledem a svými řečmi každý den pětkrát!
Zkusila jsem se na ni usmát, ale myslím, že to vypadalo spíš jako zašklebení, protože Krupská… ne, paní Hlaváčková se rychle schovala za záclonu. No nic. Jestli se chci od ní něco dozvědět, budu muset začít opatrně.

Gauner si mě už ani nevšiml a vyšlapoval si s Eliškou k jejímu autu. Nevděčník! Ale volat doktora, zachránit mu život, na to jsem mu byla dobrá!
Když jsem vyjela autem z garáže, uviděla jsem doktora Kryštofa, jak mluví s jedním pejskařem naproti v ulici. Ten mi tedy hnul žlučí! Ženatý chlap a sprostě mě svádí! Kdybych kývla, už jsem to mohla mít za sebou! A třeba by se mi to líbilo!
Zarazila jsem se. Proč jsem takový cynik? Odpověď jsem znala.
Protože mě štve, že je Kryštof ženatý a já mám zásadu. Nikdy si nic nezačínej se ženatým. Ublížíš tím jeho ženě a jeho dětem. A kdyby jenom jim.
Odpoledne jsem si šla na poštu pro balíček. Za vedlejší přepážkou se někdo hlasitě smál. Byla to Kryštofova žena. Pracovala tady už dlouho. Přišla sem hned po maturitě. Teď jí bylo asi třicet.
Byla mladší než Kryštof. Děti neměli. Vlastně si pamatuju, jak sem za ní chodil. Postával kolem a když měla u okénka volno, stoupl si tam a pořád do ní něco hučel. Tehdy mi ale medvěda nepřipomínal. Tehdy jsem taky nebyla puding. Tehdy jsme se ještě s Lubošem krásně milovali.
Čekala jsem, až mi přinesou balíček a přitom jsem ji pozorovala. Byla krásná. Něčemu se smála s nějakým chlapem, který ji chytil kolem pasu a něco jí šeptal. Jemně se mu vykroutila a poodešla od něho o kousek dál. Ženská radši poodejde, ale chlap se přilepí!
Vzpomněla jsem si na ten kolek, co jsem chtěla dát k žádosti o rozvod.
„Nemohla byste mi vrátit peníze? Klidně si počkám, až ho prodáte.“
Znala mě, usmála se na mě a peníze mi dala hned.
„To prodám ještě dneska. Ten se dává na rozvody.“
Zvedla jsem překvapeně obočí, jakože chci říct, vážně? Tolik? Ale to zdražili, ne? To víte, já se nerozvádím, tak nevím, kolik to stojí…
Ale ona si mé komedie nevšimla, protože už zase od sebe odstrkovala tu samolepku, která byla pravděpodobně zaměstnanec pošty, ale to ho neomlouvá, protože na vdanou ženu by takhle sahat neměl, i kdyby to byla jeho kolegyně!
Chlapi jsou dobytkové, napadlo mě, když jsem si vzpomněla na Kryštofa, jak mi před chvíli říkal, že by to se mnou bylo nádherné. Záletní neřádi! Má takovou krásnou ženu a kdybych mu kývla, hned by jí zahnul! A tahleta samolepka má doma určitě také ženu!
A kdoví, jak je to s Lubošem a s tou tlustou staropanenskou Eliškou! Gauner se k ní choval, jako by jeho panička byla ona a ne já!
Když jsem konečně dorazila do firmy, usmála jsem se na Karla, jako bych ho rok neviděla. „Karle! Ani nevíš, jak jsem ráda, že už jsem zase tady u tebe!“
Překvapeně zvedl hlavu od papírů a vyskočil, aby mi pomohl z kabátu.
Políbil mě na tvář a já jeho také. Možná vroucněji než obvykle. Zaznamenal to a vděčně a s nadějí se na mě podíval. A já ho políbila ještě jednou.
„Jsi moje jistota.“
Sotva jsem to dořekla, napadlo mě, jestli jsem to trochu nepřehnala…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet