Když se žena topí – román na pokračování – 13

Autorka článku: Irena Fuchsová VÁNOCE, VÁNOCE PŘICHÁZEJÍ Konečně je po Vánocích a máme za sebou i Silvestra. Byla to hrůza. Poprvé jsme si dali s Lubošem pod stromeček obálky s penězi. Já se vymluvila na nedostatek času a Luboš řekl, že všechno mám. „Tak si ty peníze dejte dohromady a jeďte spolu někam na dovolenou!“ Navrhla nám Markétka, spokojeně rozložená v hromadě svých dárků. „A být vámi, tak jedu hned! My tady budeme hospodařit s Gaunerem sami!“

Vesele odháněla Gaunera, který lítal mezi dárky a už několikrát shodil stromeček, naštěstí umělý.
„Teď?“
Zhrozila jsem se. Představa, že nastupuju za pár dnů s Lubošem do letadla a letím s ním třeba na Maltu, odkud není úniku, byla skoro děsivější, než představa Karla v mé posteli.
I Luboš se tvářil odmítavě.
„Vyloučeno. Je topná sezona.“
„Tak jeďte v létě!“ Markétka nepřestávala ve své dobročinnosti. „Já stejně v létě pojedu někam s Jirkou. Budu mít po maturitě, tak si chci prázdniny užít!“
Podívali jsme se na sebe s Lubošem. V létě?! Vyloučeno!
A jako bychom se domluvili, oba jsme své obálky schovali. Já do svého nočního stolku a Luboš do své skříňky.
Společná dovolená! Ještě to tak! Luboš nevytáhne paty ze své milované chalupy a já možná poletím na čtrnáct dnů někam sama, až bude Markétka na táboře, kam jezdila jako vedoucí. Už jsem to takhle několikrát udělala a vyhovovalo nám to všem.
Akorát Beníčkovi ne. Ten se začal dívat vyčítavě, sotva uviděl, že jsem vytáhla kufr. U Gaunera nic takového nehrozí. Ten by se pokusil do toho kufru prokousat, což by se mu určitě podařilo. Gauner by mohl být uváděn jako ukázkový příklad pro demoliční čety.

Markétka koukla na hodinky. Čekala Jirku, Ježíšek mu u nás taky něco nechal. To svoje štěstí se nesnažila skrývat a mně se líbilo pozorovat, jaká se s ní stala za pár týdnů zamilovanosti změna.
Jak já bych se chtěla ještě jednou v životě zamilovat! Jaké by to bylo, trávit Vánoce s Kryštofem?
Sotva mě tahle hloupost napadla, musela jsem odejít od stromečku. Nalila jsem si v kuchyni sodu a vypila celou skleničku.
Třásly se mi ruce.
Co mě to napadlo? Proč bych měla trávit Vánoce se ženatým chlapem?
Po těch jeho čtyřech kafích se mi už neozval a já jemu také ne. Bylo to zvláštní. Probudil ve mně motýly a když na mě zahrál nešťastně ženatého chudáka, žijícího s omylem, motýli zase rychle usnuli.
Podívala jsem se na Luboše, jestli si něčeho nevšiml, ale ten si hrál s Gaunerem, který běhal po bytě s příšerně kvílející gumovou hračkou, kterou dostal od Markétky a šel nám všem na nervy.
Nebo jenom mně?
Zaslechla jsem kovový zvuk na stěně. To Krupská přiložila svůj plecháček na zeď. Vzdychla jsem si. Snažila jsem se zakopat válečnou sekeru a týden před Vánoci jsem jí koupila ten nejlepší dámský likér.
Zazvonila jsem u ní ráno, než jsem šla do firmy. Nejdřív mě dlouho pozorovala kukátkem a pak otevřela. Dveře ale nechala na řetězu. A já zabodovala.
„Dobrý den! Paní Krupská, já jsem…“
Ruka s nataženou zabalenou lahví mi poklesla. A paní Hlaváčková dveře zabouchla. Zkusila jsem to odpoledne znovu.
Proces se opakoval, pouze jméno jsem tentokrát řekla správně.
„Paní Hlaváčková, já jsem vám koupila takovou maličkost. Když jsme sousedky a víme o sobě všechno.“
Pohrdavě sykla v mezeře dveří a pak přece jenom otevřela.
„Já o vás vím všechno! Vy o mně nevíte nic, paní Michálková!“
Poslušně jsem kývla. Nakonec, má pravdu. Vím o ní jenom to, že od ní manžel neutekl, jako od mojí matky, ale umřel jí. Ona o mně a mé rodině ví víc než dost.
„Paní Hlaváčková, já jsem se vás chtěla zeptat, jestli náhodou nevíte, kam od nás můj táta utekl.“
Nechápavě na mě koukala a to bylo co říct. Většinou jí to zapalovalo dost rychle.
„No, vy jste mi minule řekla, že od nás můj táta utekl a vám že umřel.“ Snažila jsem se citlivě připomenout to, o čem jsme se bavily, ale nezdálo se, že by to Krupské došlo.
„Tedy, já nemyslím vašeho otce, že umřel. Vlastně, asi už umřel. Ale nemyslím vašeho otce, paní Hlaváčková, myslím vašeho manžela… jak jste říkala, že mojí matce utekl a vám umřel.“
Oddychla jsem si. Snad jsem to řekla dost jasně, ne? Snad jsem se jí nedotkla, i když…
Koukala na mě nejzlejším pohledem, jaký kdy Naděžda Krupská udělala na Lenina.
„Vy jste buď ožralá, paní Michálková, nebo jste tak drzá, že mi nad vámi rozum zůstává stát! Ten chlast si vemte! Ať si ho vypije pro zahřátí váš pan manžel, když v noci rázuje z domova s tím vaším čoklem bůhví kam. A kam od vás utekl váš otec, to bych vám neřekla, ani kdybych to věděla! A že vím dost věcí! Ale tohle nevím.“
„Třeba byste si vzpomněla… prosím…“
Natáhla jsem k ní ruku s lahví a ona se na mě laskavě usmála. S nadějí jsem jí visela na rtech.
„Paní Michálková, když nevím já, kam od vás utekl váš otec, tak to v tomhle městě neví nikdo. Pamatujte si to! Nikdo! Já jsem totiž před listopadovým převratem pracovala na místě, kde se o každém vědělo všechno. O každém! Ale jsem vázaná služebním tajemstvím, jasné? Mohla bych to eventuálně zjistit i teď, ale už by to nešlo tak hladce. A také nevím, proč bych to měla zjišťovat někomu, kdo mi říká Krupská!“
Už chtěla zabouchnout dveře, ale ještě jednou se na mě otočila.
„Osobně si myslím, že se nad ním zavřela voda! Zmizel! Rozplynul se!“
Bouchla dveřmi. Láhev mi vypadla, rozbila se a provoněla dům z našeho druhého patra až dolů.
Když jsem vytírala chodbu i schody, říkala jsem si, že Krupská byla pravdě nejblíž tím utopením. Proto jsem se začala topit i já. Můj táta se utopil a já mám to své topení po něm. Třeba se to dědí. Nebo mi to nějak po někom vzkázal. Takových lidí umírá, určitě se někomu podaří dostat se zpátky se vzkazem. Ano, takhle to bylo. A já se budu topit tak dlouho, až se opravdu utopím. Jako můj táta. A pak se konečně sejdeme.
Když jsem domyla poslední schod, zjistila jsem, že jsem v přízemí. Umyla jsem dvě patra, i když jsem neměla službu…
„Uhííííííí! Uhíííííí!“
Probrala jsem se. Je Štědrý den, Martino a právě do sebe leješ třetí skleničku sodovky!
„Jedeš, neřáde!“ Ohnala jsem se po Gaunerovi, který si přede mě provokativně lehl a kousal do té kvílející příšery a poťouchle mě pozoroval, až mu bylo vidět bělmo.
„Jdi si kvílet támhle k té zdi, na které je přimáčklá Krupská! Ať ji trefí šlak!“
Krupská.
Dva dny před Vánoci jsem se s tou mrchou srazila na chodbě. Táhla jsem Gaunera z procházky a nadávala mu, protože mi skočil na kabát a zašpinil mě. Ona se k němu sklonila a pohladila ho. Nekousl ani ji! Ten parchant kouše jenom mě!
„To je škoda, že je pejsek tak zdravý a čilý! Že mám pravdu, paní Michálková?“
Koukala jsem na ni a vůbec jsem nechápala, co tím myslí. Po dalších větách mi to došlo a musela jsem její důvtip ocenit.
„Pan doktor nemá důvod k návštěvám! Určitě ho postrádáte, že? A pejsek jako naschvál, nebude nemocný a nebude! Vůbec bych se nedivila, kdybyste tomu rozkošnému štěňátku zlámala nožičku! To by bylo dlouhé léčení, že? Nebo byste mu mohla něco uvařit a přiotrávit ho! To by možná bylo nejlepší! Tomu by se nikdo nedivil… Když cítíme ty vůně, co lezou z vašeho bytu…“
Pobaveně jsem přikývla. Krupská je fakt dobrá! Ale já taky!
„Víte, co by bylo úplně nejlepší, paní Hlaváčková? Kdybyste si na schodech zlámala vaz! A to tak, že by sem už žádný doktor za vámi nemusel!“
Zdálo se mi to, nebo se jí v očích opravdu zaleskly ohníčky smíchu? Proč ne? I mě ta přestřelka pobavila. A docela ráda jsem si na Kryštofa vzpomněla, i když to bylo díky Krupské…
Co kdybych mu po Vánocích zavolala, že se mi Gauner nezdá, aby se na něj přišel podívat?
„Uhííííííí! Uhíííííí! Uhííííííí! Uhíííííí!“
Vím. Vím. Je Štědrý večer! Ten hajzl přesně pozná, kdy chci snít! Já ho zabiju! Vrhla jsem se po Gaunerovi, abych mu tu pitomou hračku vyrvala, ale vtom někdo zazvonil, on tu kvílející příšeru pustil a hnal se ke dveřím.
Byl to Jirka. Popřál nám a my jemu a pak odešli s Markétkou na půlnoční.
„Nechceš jít také?“
Zeptal se Luboš a když jsem odmítla, šel vyvenčit Gaunera a potom se šel podívat do kostela. Sám.
Já se zahrabala u televize do křesla a i když jsem koukala na obrazovku, před očima mi běhaly všechny možné eventuality, spojené s přítomností Kryštofa u vánočního stromku.
Usnula jsem.
Zdál se mi krásný sen. Kryštof mě potřetí objal. A to tak, že se všichni spící motýli ve mně probudili a rozletěli se mi po celém těle!
Cítila jsem jeho medvědí tělo, které na mě nalehlo. Ale netížilo mě, nedusilo. Moje tělo se vpilo do jeho. Byli jsme jako jeden medvěd. V naší srsti mi bylo teplo a bezpečně. Cítila jsem, jak mi jeho medvědí tlapy šátrají po celém těle a všude, kde se mě dotkly, jsem se rozechvěla rozkoší. Držel mě tak pevně, že jsem se nemohla pohnout.
Ale já se pohnout nechtěla!
Cítila jsem, jak se mě dotýká tam dole. Jak mě jemně rozevírá prsty a pak do mě vniká svým medvědím údem! Byl chlupatý a velký. Cítila jsem ho hluboko v sobě. Pevně do mě vklíněný se pohupoval nahoru dolů, doleva doprava. Zajížděl do mě hluboko a daleko, jako by moje tělo nemělo konce…
Probudila jsem se, když jsem uslyšela, jak Luboš haraší klíčem v zámku.
Slyšela jsem, jak někdo v pokoji vzdychá rozkoší.
Motýli se poplašeně ztratili.
V podbříšku mi doznívaly jemné stahy rozkoše.
Na stěně pokoje se zablesklo. Někdo hodil venku rachejtli, ale jenom já věděla, co to bylo opravdu.
To medvěd prošel zdí…
Na Silvestra jsme byli s Lubošem sami.
Jirka pozval Markétku na chalupu. Chtěli slavit příchod roku 2002 společně s partou kamarádů.
Luboš se šel před půlnocí projít sám, bez Gaunera. Z oken už začaly létat rachejtle, vítající blížící se půlnoc a Gauner by se venku bál. Možná. Ale asi ano, protože byl vyděšený i v bezpečí domova. Při každé ráně sebou cukl a tak jsem si ho vzala na klín a povídala si s ním.
Vyprávěla jsem mu o svých snech a on poslouchal. Byl strašně hodný. Takového jsem ho ještě nezažila! Třeba z něj nakonec bude také intelektuál, jako byl Ben, pomyslela jsem si, když jsem ho po půlhodině svého monologu vzala do náruče a chtěla mu dát pusinku na jeho gaunerskou šošolku.
Podívala jsem se na něj a v první chvíli jsem nevěděla, co se mu to stalo. Z tlamičky mu koukaly kusy něčeho, co vypadalo jako ozdoba na šňůře od mého županu!
Sakra! Když jsem to z něj celé užužlané k nepoznání vytáhla, dala jsem si za pravdu. Celou tu půlhodinu, co jsem si s ním povídala, zákeřně a poťouchle žužlal ozdobu, na kterou měl spadeno už dlouho. Žužlal ji tak, že ji zničil!
„Ty blbečku! Ten župan jsem si přivezla z Maroka!?“
Snažila jsem se vymyslet, jak to opravím, protože ta ozdoba byla zároveň důmyslná spona, která vytvářela na županu ještě důmyslnější záhyb, ale nic mě nenapadalo. Chvílemi jsem koukala v televizi na nějaký film a úplně jsem zapomněla, že je poslední noc v roce.
Luboš přišel málem už v novém roce. Sotva si sundal bundu, začala hrát v televizi hymna. Otevřel šampus a když ho rozléval, polil ubrus.
„Budou křtiny.“ Usmál se a zvedl sklenku proti mně.
„U mě to nebezpečí nehrozí a doufám, že u Markétky také ne.“ Odsekla jsem, protože ten ubrus se špatně udržoval a čekala mě práce s čištěním. A navíc mě naštval tou zmínkou o křtinách. Proč tak blbě kecá? Nespíme spolu, já děti mít nemůžu a on, že budou křtiny… idiot.
Ani jsme si nedali pusu.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet