Krása je stav mysli – povídka

Autorka článku: Simona Monyová „Tak to je přesný,“ pobrblával si manžel v obýváku nad novinami. Ne, že bych si zrovna myslela, že manžel je šílenec, který mluví sám se sebou, to zas ne, ale moc dobře o něm vím, že si rád popovídá a na protějšku mu nezáleží. Hovoří klidně se psem, kočkou, a pokud ani ti nejeví ochotu ke komunikaci, vezme za vděk i starým kaktusem na parapetu v kuchyni. Můj muž je člověk nenáročný. Ne však toho večera.

„Pojď si to poslechnout!“ křikl na mě a já otráveně slezla z rotopedu. Ještě tři kilometry a mohla jsem mít splněný denní limit.
„Copak?“ vyčerpaně jsem se sesula do křesla. Už v tom okamžiku mi bylo jasné, že žádná síla na světě by mne nedonutila, abych na rotoped vlezla ještě téhož večera.
„Tady píšou, jak vy ženský se pořád zbytečně parádíte, potíráte různejma krémama, furt se honíte, počítáte kalorie a kdo ví co ještě a přitom je to tak jednoduchý!“
Téma mne zaujalo: „Jednoduchý? Se čtyřicítkou přede dveřma a dvěma dětma na krku?!“
„Nemysli na věk, na diety, na luxusní kostýmky, přestaň si odbarvovat vlasy, nos jednoduchý pohodlný šaty, protože v jednoduchosti je krása, místo toho rotopedu si dej třeba čokoládovej puding a podívej se se mnou na něco pěknýho v televizi…“
„To jako na hokej nebo na fotbal, jo?“ rýpla jsem si. Můj muž už léta nesledoval v televizi nic jiného kromě sportovních přenosů. Tohle byla příležitost, jak mu věc taktně sdělit.
„To je jedno na co,“ nedal se. „Třeba i na nějakej film, jak budeš chtít. Sedneš si tady pěkně ke mně a místo hekání na rotopedu budeš odpočívat.“
„A budu kynout, na stehnech se mi udělá celulitida, kluci se ke mně přestanou hlásit a ty se spustíš se svou sekretářkou,“ nastínila jsem další průběh událostí.
„Nesmysl. Sekretářce je přes padesát, tebe máme všichni rádi a věř tomu, že určitě ne proto, jak vypadáš. Máme tě rádi proto, jaká jsi. A krása, to je stejně jedině stav mysli, zapamatuj si to.“
Tak na tom něco bylo. Můj muž si život užíval, vychutnával. Nedělal nikdy nic, co by nemusel, žádné jídlo si neodpíral a pokud vím, v životě neviděl činku. Ale svaly měl, to jo. Někdy jsem ho podezřívala, že mu rostou i po knedlících. To já se dřela jak kůň a sotva by někdo hádal, že jsme stejný ročník.
„Tak co ty na to? Není už na čase, abys přestala blbnout, nezabíjela čas hloupostma a neutrácela peníze za nesmysly?“ otázal se sugestivně. A já přikývla. Společnými silami jsme odnesli rotoped do sklepa, vyhodili všechny zkrášlující a omlazující prostředky do koše (nikdy bych neřekla, že máme tak velkou koupelnu!) a udělali si zmrzlinový pohár.
„Ty jíš šlehačku?“ zděsil se Andílek. „V deset hodin večer? Zešílelas?“
Vědoma si morální převahy, zasmála jsem se: „Jo, jím. A ještě si dám ten kakaovej dort od včerejška.“
„Nedáš,“ pravil.
Na jeho zpupnost a odmlouvání jsem zvyklá, je mu šestnáct a puberta s ním neúnavně lomcuje. „Proč bych nedala, když mám na to chuť, že jo tatínku?“
Komik přikývl. V jeho očích jsem však zahlédla výraz mírného zděšení.
„Ten dort si nedáš, protože jsem ho celej dojedl už odpoledne. A buď ráda. Ještě jsem neviděl ženskou, které by slušely tři brady.“

V mém životě nastal důležitý zlom. Odložila jsem nepohodlné lodičky, přestala si holit lýtka a podpaždí, do práce chodila v teniskách, jedla třikrát denně a čtyři měsíce nezašla ani na kosmetiku ani k holiči. Ovšem ušetřené peníze jsem vhodně investovala do druhých večeří a návštěv cukrárny. Manžel měl pravdu. Bylo mi skvěle. Když jsem propadala pochybnostem, stál vždy při mně a nebylo mu zatěžko nesčetněkrát mě ujistit, že miluje moji duši. A duše, jak známo, nemá odbarvené vlasy s tmavými odrůstajícími kořínky a břicho jak pneumatiku od traktoru.
Kolegyně v práci mě obcházely s protaženými obličeji a nakonec vyvinuly odvážnou teorii, že moje změna je jen přirozený důsledek toho, že mě opustil manžel.
„Jste naprosto vedle,“ smála jsem se, div, že mi nezaskočila laskonka se šlehačkou. „S Komikem nám to klape víc než kdy jindy. Máme teď na sebe mnohem víc času, povídáme si, chodíme spolu na večeře a máme daleko víc společných zájmů. Viděli jste včera, jak to naši naklepli Finům? To byl koncert na ledě, co?“
Zjevně moje znovu nabyté štěstí nechápaly.

Blížila se plesová sezóna. Už řadu let chodíme s dvěma spřátelenými manželskými páry tančit. Je to hezká tradice, ale čím jsem starší, tím méně se na ni těším a tím více mne toto období znervózňuje. V posledních letech je plesová sezóna pro mne už jen jakási vizitka toho, co jsem dělala po celý rok. A teď nemám na mysli přečtené knihy, upečené bábovky, či přehlídku fotografií z dovolené. Nic takového. Mluvím tady o stupni zchátralosti mého těla. Na plese, ve večerní róbě mám možnost srovnat pokleslost svých ňader s pokleslostí ňader přítelkyň, na plese mohu kamarádkám spočítat všechny vrásky a hbitě vyhodnotit, jak jsem na tom a právě na plese v očích ostatních uvidím, jestli jsem náhodou nepřibrala. A tak není divu, že mě rok od roku příprava na plesovou sezónu stojí více námahy. Všechny ty diety, cviky na zpevnění břišních svalů a krémy na zpevnění dekoltů, to vše je naštěstí již minulostí. Letos jsem se na ples těšila upřímně. Žádná hladovka, žádná nervozita, stres ani nejistota. Konečně jsem ve věku, kdy na vzhledu přestává záležet, lebedila jsem si. Pravda, mírné roztrpčení jsem pocítila, když jsem byla nucena vyhlédnuté večerní šaty z elastické krajky oželet, protože jsem při pohledu do zrcadla spatřila panáčka Michelina a ne Claudii Cardinálovou, ale co. Ty sametové byly taky pěkné. Sice trošku připomínaly těhotenské, ale trapného nedorozumění jsem se příliš neobávala, vždyť která těhotná ženská na prahu klimakteria by chodila na plesy, že?

V podvečer, kdy jsme se s Komikem začali připravovat na první ples sezóny, jsem přece jen malinko zneklidněla: „Určitě ti nevadí, že jsem trochu přibrala?“
„To víš, že ne,“ pravil nepřesvědčivě.
Andílek pohotově otcovu odpověď doplnil: „To víš, že ne, mami. Táta vždycky zbožňoval vzducholodě.“
Načež celá mužská část naší rodiny vyprskla smíchy a já se slzami na krajíčku odběhla do koupelny.
„No, tak, Puťko. Už na tebe všichni čekáme. Krásná už je v obýváku a Krásný sedí dole v taxíku. Víš, co to bude stát?“ naléhavě šeptal Komik za dveřmi.

Vylezla jsem ven. To, co jsem zahlédla v jeho tváři rozhodně nebyl obdiv. Do předsíně vplula Krásná, nejmíň o dvě kila hubenější než když jsme spolu chodily na gymnázium, a na sobě měla šaty z elastické krajky, které jsem si zkoušela v tom (dle manžela) zbytečně předraženém butiku.
„Ty ses ale spravila,“ řekla jízlivě a nakláněla se tak, aby můj muž musel civět do hlubokého výstřihu těch krásných šatů. Mých šatů!
„Jo, spravila,“ potlačila jsem nutkání servat z Krásné moje šaty. „My teď máme úplně novou filozofii života,“ mrkala jsem na manžela, aby mě podpořil. Moje spanilá duše nebyla přes těžké sametové šaty zřejmě vidět, neboť Komik kývl a zašeptal mi do ucha: „Puťko, filozofie je jedna věc, ale rezignace druhá. Podívej na Krásnou, jak vypadá spokojeně. A nemusí na sobě mít žádné extravagantní šaty ze sametu, stačí takové obyčejné, prosté…“
To, že prosté krajkové šaty stály šestkrát tolik co ty moje sametové, jsem zamlčela. Nakvašeně jsem sledovala svého zachovalého, štíhlého a stále velice pohledného manžela zapadlýma, nenalíčenýma očima a srostlé obočí mi dodávalo poněkud zarputilý výraz.
„A jakou má Krásná hezkou barvu… ty jsi nějaká pobledlá, měla bys chodit víc na vzduch,“ pokračoval, když se přítelkyně odporoučela uklidnit svého muže, který už půl hodiny dřepěl v taxíku.

O tom, že si Komik zasloužil veřejné lynčování, nebylo pochyb. Dala jsem mu milost s vědomím, že se ke mně bude nucen celý večer hlásit, a tento fakt bude již sám o sobě satisfakcí dostatečnou.
A hned v pondělí jsem si zaplatila kurs aerobiku, už zase navštěvuji solárium a posilovnu, držím diety, trhám si obočí, barvím řasy a patlu se drahými krémy. S jediným rozdílem. Dělám to tajně. A můj muž je spokojený. Tvrdí, že jsem se konečně našla a že moje klidná vyrovnaná mysl ze mě září víc, než kdybych na sobě měla šperky od Tifannyho. Mimochodem ta levná, vkusná bižuterie, co mám na krku je právě od tam… Můžu si to dovolit, nevečeřela jsem šest měsíců.

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet