Na plese Klubu sebevrahů – část 7.

Autor článku: Aťan ZPÁTKY NA PLESE ˝Pepane, a teď mi řekni, jak to bylo doopravdy. Kluk procitne z kómatu a je schopnej vyskočit z okna? Děláš si ze mne srandu?˝ ˝Přísahám na holej pupek. Dám ti přečíst novou zprávu, co mám u sebe. Ta jeho holka – Zdena – ta už je půl roku skoro zdravá. Rozhodně není na vozíku, přišla ke mně po svých. Všichni čekají už jen na Honzu. A ty mně s ním pomůžeš.˝

˝Rád. Co mám dělat?˝
Pepan ukázal na piáno: ˝Běž hrát.˝
˝Jo ták, …ty seš mazanej. Hele, ale já klasiky neumím,˝ říkám smutně.
Pepan mne uklidňuje: ˝Marx nehrál jen klasiky. Jeho babička mi prozradila, že miluje i Jaroslava Ježka.˝
˝To já taky!˝
˝No právě, Tondo… tak se do toho teď pořádně opři.˝

Sedl jsem si za ústavní klavír, ze sponzorského daru perfektně naladěný… a spustil jsem ˝Bugatti Step˝. Je to těžká věcička, ale ještě jsem to trochu zrychlil. Aby to mělo šťávu. Marx nejdřív otočil jen hlavu. Pak si otočil židli a znovu se na ni posadil. Pepan jde k němu a něco mu pošeptal. Někde vykouzlil druhou stoličku k piánu, a postavil ji vedle mne. Vím, co chce dělat, jsem na to připravený. Marx se ke mně pomalu usadil… hladí klávesnici. Lezu víc doleva, k basovým klávesám. A najednou to VYPUKLO! Z Marxe to vytrysklo jako gejzír. Vypálil skladbu s takovou razancí, že mu málem na basech nestačím… To už snad není ani Ježek – to je Niccolo Paganini bez houslí ve vařícím piánu.

Jde k nám nějaká hezká holka v modrých šatech. Postavila se před Marxe. Přestali jsme oba hrát…
˝Zdeno?˝ Marx promluvil úplně jiným hlasem.
Rozesmátý se ohlédnu za Pepanem. Mne si ruce, pacholek…

Autor: Aťan, Foto: Internet