Na srpen 1968 se zapomenout prostě nedá

Autor: Petr Chalupa Tak se nám to tragické výročí zase blíží. Loni jsem si dovolil uveřejnit své osobní zážitky tak, jak jsem si je poznamenal večer toho nešťastného 21. srpna 1968. A řeknu vám, že když jsem si je před několika dny zase přečetl.. prostě na srpen 1968 se zapomenout nedá

A přiznávám se – stále ještě nemám Rusy rád. Slovy pana Svěráka z filmu Kolja.vadí mi jejich rozpínavost. A také třeba neomalenost a buranství, když třeba v Alžbětinkách povykují, lezou do sauny v plavkách a ze sauny neosprchovaní do chladícího bazénku, vadí mi jak si parcelují naše město.nemám je prostě rád, ty Rusy. Vím, není to pocit s kterým by se člověk mohl chlubit, ale nemohu si pomoci. A ten ošklivý den v srpnu před 41 lety, mám v tomto měsíci stále ještě před očima.

Středa 21. srpna 1968 v 02:45 hodin

Těsně nad ránem neznámý a silný rachot a dunění. Hřmot nepřestává. Řev vrtulníků přelétávajících nízko nad městem. Dunivý hukot dopravních letadel nad lesem směrem na Olšová Vrata. Na ulici Západní u Dolního nádraží šňůry světel. Dívám se z okna paneláku a rozpoznávám tanky, tanky, obrněné transportéry, nákladní auta. Kolona za kolonou.
Vybíhám z bytu polooblečený, otupělý, nechápající s dosud nepoznaným strachem. U silnice je už hlouček stejně vypadajících lidí. Jeden z tanků zastavuje. Ptám se s ostatními, co jsou zač. Odpověď důstojníka ve věži tanku je strohá: ˝Něznájem, prikaz, kontrarevolucija˝. Už asi chápeme a jsme ohromeni. Nechce se mi to věřit a strach opět útočí. Mám sevřený žaludek. Další lidé vybíhají z domovů, také polooblečení, rozespalí, bledí, tiší a udivení. Vracím se do bytu a nevím, co mám dělat dál. Rozhlas ještě mlčí.

Je 04:30 hodin a ze zapnutého rozhlasu po drátě se ozývá něco jako: ˝ Včera od 23:00 hodin byla naše republika započata obsazována vojsky SSSR, NDR, BLR, PLR a MLR. Obrana našich hranic je nemožná. Žádáme obyvatele, aby vojskům nebyl kladen odpor.˝

Vybíhám znovu ven. Beru si svojí Flexaretu. Lidí je na ulicích stále víc a víc. Už pomalu chápou, že je to pravda, že to není zlý sen. Karlovy Vary jsou přecpané tanky, transportéry a auty. Na vozovkách i chodnících leží rozjeté a zdeformované popelnice, lavičky, konstrukce stánků, vyrvané obrubníky, vytrhaný asfalt. Všude řev motorů, štiplavý dým. Zmatek, chaos.

   

Na nákladních automobilech bledí, vytřeštění, špinaví a zapáchající vojáci. Uniformy upnuté ke krku, všichni mají jakoby o několik čísel větší přilby. Rusové !

Lidé se staví proti nim, proti tankům a obrněným transportérům.. Kolony se zastavují, nemohou dále. Lidé mluví jeden přes druhého, křičí, nadávají slovy i posunky, plivají na vojáky i techniku. Píší na tanky i transportéry křídou slova jako: Vrazi ! Okupanti ! Job tvoju mať ! Iditě damoj ! Brežněv – Hitler.

Vojáci nechápou. Tváře debilů. A zase mi hlavou běží otázkyTihle vojáci, to jsou představitelé národa, který nám celou dobu měl být vzorem ? Důstojníci se snaží vysvětlovat. Je to řeč blbců a fanatiků. Důstojník s kterým mluvím je lékař, ale hovoří jazykem bolševického komisaře či politruka z padesátých let Nad zastavenou kolonou nízko přelétávají bojové vrtulníky. Letecké kanony namířené kolmo dolů do ulic. Lidé ještě nechápou jaké nebezpečí jim hrozí. Nemohou. Nechtějí. Vidím skupinku, která v Jaltské ulici zastavila transportér, strhla náhradní kanistry s benzinem, polila srolované plachty na zádi a zapálila je.

Ještě nestřílejí. Ještě ne. Vojáci seskakují, část se staví do polokruhu, odjišťuje samopaly a míří do davu. Druhá část vojáků hasí oheň kabáty.
Před hlavní poštou stojí improvizovaná barikáda. Spíše hromada z toho, co bylo po ruce. Lavičky, popelnice, nějaké desky. Tank hravě projíždí. Kusy plechů a třísky z laviček létají vzduchem. Tank se otáčí na místě, hlaveň kanonu se stáčí dolů. Vojáci se rozlézají po městě jako mravenci z rozkopnutého mraveniště. Výzbroj, jakoby očekávali tuhý odpor. Kulomety, bezzákluzová děla, tarasnice.

Mnoho lidí pláče. I chlapi. Je mi také do breku. Koušu se do rtů, ale slzy samy stékají po tvářích. Je to ze vzteku a z nemohoucnosti něco udělat, nějak tomu šílenému divadlu zabránit. Dělám jeden snímek za druhým. V Jaltské ulici před pojišťovnou si vybírám v zrcadlovce tvář vojína se samopalem. Stisknu spoušť, ale voják to zpozoroval, prodere se davem, vrazí mi hlaveň Kalašnikova do břicha a z jeho tváře mongolského nájezdníka nečiší nic dobrého. ˝Tys fašist˝ drtí mezi zlatými zuby.
Dveře do pojišťovny se otvírají, já vklouznu dovnitř a dav lidí mne vzápětí odděluje od té tváře ˝vojína osvoboditele˝. Třesu se strachy a čekám, až se vše posune dál

Ve městě mizí vše, co připomíná SSSR. I pomník sovětského vojína u pošty. Je svalen, rozbit. Vidím jak jeho hlavu hází skupinka lidí do řeky Teplé.
Smysl to nemá, ale co v tuto chvíli má smysl?

Autor: Petr Chalupa, Foto: Petr Chalupa