Důchodce a duchovní život – Bůh a svět

Autor článku: František Benda Pro mnoho lidí je objektivní, tj. skutečné pouze to, na co si mohou sáhnout. Věří jen tomu, co se dá změřit nebo zvážit a co má nějaké souřadnice, které určují, kde se to nachází. Ve styku s jevy, které se těmto možnostem vymykají, znejistí a hledají pro jejich vysvětlení náhradní, někdy značně kuriózní řešení.

Východisko se zde snaží najít filosofie. Usilovnou snahou četných myslitelů bylo už navrženo přemnoho cest, ale ty vždy narazily na stále se opakující problém: vedle pozorovatelných a popsatelných objektů existují mnohé jiné, podle jednotícího hlediska nepozorovatelné, a velmi obtížně – pokud vůbec – popsatelné.
Každý typ filosofie přináší svůj vlastní pohled na řešení, samozřejmě předkládaný jako rozhodující a jedině správný. O tom, že je tomu tak, nás poučí i jen zběžný pohled do libovolné Filosofické čítanky, kde lze nalézt vyznání jednotlivých filosofů, případně s citáty z jejich nejvýznamnějších prací. Je to nepřeberná směsice nejrůznějších názorů, mnohdy si značně odporujících. Dost často lze nalézt i zdůvodnění, vznášející se ve výšinách běžnému člověku dost nepochopitelných, takže je pak zřejmé, že pro mnoho lidí existuje pouze to ohmatatelné a popsatelné, neboť toto se bezprostředně zúčastňuje na vytváření jejich životů.

Náš svět je ale zkoumán soustavně a po všech stránkách i z jiných hledisek než filosofických. Jestliže se už nerozšiřuje, neboť ani nemá dost dobře kam, zcela bezpečně bude jeho poznání dále prohlubováno, pokud nedojde k nějaké fázové přeměně, která do celého problému vnese zcela nové pohledy. Takových zvratů prožilo lidstvo již několik. Poznání se tím sice prohloubilo, ale k žádnému zjednodušení to nevedlo.

Člověk k jakémukoli zkoumání lhostejný však snadno dojde – díky svým životním zkušenostem – k poznání, že přece jen existují jevy do hmotné oblasti nezařaditelné, nicméně ovládající život minimálně stejně houževnatě – ne-li někdy ještě více – než bezprostřední obstarávání živobytí.

Běžné hmotné vztahy chápe kdekdo. Ke stavům citovým, emočním, duševním, duchovním, uměleckým, náboženským a mnohým dalším jim podobným jsou ale mnozí lidé citlivější než k hmotným, a těžce nesou jejich vytlačení někam na okraj zájmu. To je patrně způsobeno tím, že zatímco hmotné problémy ovlivňují okamžité životní stavy a jejich prožívání, ty druhé mají vliv na naše postoje, což může mít i dalekosáhlé následky. Proto s nimi zacházíme daleko opatrněji.

Ale i duchovní svět, jakkoli od hmotných zájmů odtažený, je svými projevy přece jen zasazen do praktického života, takže lze na něj leccos z našeho ratio vztáhnout. Že zformulované a praktickou formou vyjádřené duchovno ztrácí pel své bezprostřednosti, je trpěná daň z takového převodu. Církevní organizace se pohybují na velmi citlivé frontě: ve hmotě je asi tolik duchovna, kolik v duchovnu hmoty, a církve se snaží o jejich propojení. Bližší zájem o tuto činnost může přinést nejednoznačné výsledky. Jako u stromu. Řekneme-li strom, představíme si snadno pevný kmen, obklopený větvemi, větévkami, listím a případně i květy či plody. To všechno je strom. Jeho pevnou část ale tvoří jenom kmen. S těmi drobnostmi jej obalujícími nikdy nevíme v jakém se právě nacházejí stavu, neboť představují věčně živý a ne zcela přesně definovatelný přechod od přítomnosti do budoucnosti. Jsou přechodné: narůstají a opadávají, čímž se pomalu ale jistě podílejí na zpevnění onoho základního kmene.

Tvrdíme-li, že strom má listí, než se nám uvěří – opadne. Tvrdíme-li, že je nemá – ono mezitím doroste. To je to citlivé rozmezí, o které nemá cenu se přít. Duchovní otázky neprocházejí sice tak bouřlivým rozvojem jako jejich kolegyně vědecké, ale zato jsou mnohem individuálnější. Na vědecký pokrok se můžeme zcela klidně dívat pouze zpovzdálí, protože na něj máme odborně vyškolené lidi; duchovní pokrok se nás týká bezprostředně a musíme jej vyřešit sami bez předchozí fundované přípravy.
Jakkoli je náboženství založením duchovní, je ve svých důsledcích dost pragmatické. Pomáhá hmotě přežít dokonce i za velmi nepříznivých podmínek. I kdyby se někdy dokázalo, že jde o pouhý výmysl lidského ducha, nic by to neubralo na jeho prospěšnosti. Bez něj se prostě neobejdeme.

Orientovat se ve vědě je mnohem snadnější. Každý další krok jejího vývoje je víceméně jednoznačný. I postupy, o kterých se později dokáže, že znamenaly slepou uličku, jsou považovány za důležité, neboť i ony paradoxně přispívají k pokroku. Věda jako celek tím nikterak neutrpí.
Cesta duchovnem je zcela individuální – nejde v ní o přikládání jednotlivých stavebních kamenů k základní stavbě, ať už přijdou odkudkoliv. Zabřednout do slepé uličky je pro jedince citelná ztráta, která může zavinit mnohaleté zdržení, pokud nevede dokonce k orientaci zcela pomýlené.

Falešné vědecké tvrzení nám může správným zaměřením a ověřitelným důkazem vyvrátit kdokoli, kdo se orientoval vědecky lépe. Bludná víra je neotřesitelná, a není v moci nikoho ji zviklat. Rozdíl je pouze v tom, že nesprávná vědecká hypotéza se dříve či později sama prozradí neschopností dosáhnout kvalitního výsledku, kdežto bludná víra může uspokojovat po dlouhou dobu z toho prostého důvodu, že od ní se žádné praktické výsledky neočekávají.

Asi tak jako ani duchovně založení lidé nedokáží uniknout z dosahu výsledků moderních technologií, stejně i přemnozí badatelé, zběhlí ve znalosti přírodních zákonů, se nikterak neodvracejí od prvků duchovního přesvědčení a vyhrazují mu ve svém myšlení důležité místo.
Při duchovním vnímání jsme neustále na tenkém ledě dohadů a víry. Můžeme připustit, že víra hory přenáší – ale která je ta pravá? Patrně ne ta, která o sobě tvrdí, že je to právě ona a žádná jiná. Spíš se dá věřit těm, které od samého začátku nabádají k opatrnosti, pochybnostem a potřebě neustálého prověřování. Právě jako na tom tenkém ledě dřív, než na něj celou svou váhou nastoupíme.

Autor: František Benda, Foto: Internet