Důchodce a duchovní život – Čištění myšlenek

Autor článku: František Benda Rozhodnutí udržovat své myšlenky čisté se velmi podobá rozhodnutí, že doma vyčistíme a vyleštíme všechny jídelní příbory, kuchyňské náčiní, sklo, porcelán, jakož i všechny hrnce a pánve, tj. potřeby, které denně používáme a projdou tedy stokrát našima rukama. V tom je jejich podoba s myšlenkami – ty jsou také neustále v běhu..

Už pouhá představa takové obsáhlé činnosti nás může naplnit beznadějí, neboť si nejsme jisti, jsme-li vůbec schopni něco podobného zvládnout. Situace se zlepší až tehdy, jestliže si dílo – jakkoli rozsáhlé – rozdělíme na dílčí úseky, které začneme likvidovat postupně jeden po druhém. Nějaký čas to sice zabere, ale už brzy se budeme moci ohlédnout za výsledky takové pravidelné činnosti s upokojením.

My ale máme často nutkání z jakékoli důsledné pravidelnosti vybočit; chvíli něco tady, pak zas chvíli jinde – a práce neubývá a neubývá. Spíš se zdá, že naopak. Pak není divu, že si kdekdo stěžuje, že nemá na nic čas, že prostě nestíhá. Jen nejdůslednější povahy jsou schopny dodržovat pravidelný pořádek a neustoupit od svých původních rozhodnutí.

Z antiky se dochovalo prospěšné přísloví: ˝Ani den bez čárky˝ – autorem byl malíř, kterému jeho praxe napověděla to, co mnohem později formuloval Jan Neruda jako ˝kdo chvíli stál, již stojí opodál˝. Čárka není mnoho a tou jednou se obraz příliš nezvětší, ale i tak nepatrná věc, pravidelně přikládaná k celku, dokáže udržet v chodu již jednou započaté dílo. A o to zde vlastně jde – nevypadnout z programu. O mnohých úspěšných finančních magnátech se traduje, jak byli až malicherní: šetřili už v nepatrnostech a tam, kde mnohem chudší občané se chovali velkoryse až marnotratně, striktně trvali na dodržování těch nejjednodušších zásad. Námitka, že tím základní kapitál příliš nevzroste, se zdá zcela oprávněná, ale o to přece vůbec nejde – rozhodující je celkové zaměření, základní postoj. ˝Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve věcech velkých ˝ praví se v Bibli.

A jak je to s tím myšlením? Není to přímo jako šachová simultánka, kdy mistr postupuje od jedné šachovnice svých vyzyvatelů k druhé, aby na každé provedl patřičný tah. Ale daleko od toho není. Opět něco tady, něco onde. My se přece velice často (ne-li dokonce trvale) chováme vlastně stejně. Také něco tady, něco jinde. Jenomže rozdíl je v tom, že mistr dost často nad svými soupeři vítězí, kdežto my se jen utápíme v problémech, které se zdají být bez konce. Co nápadů a myšlenek se nám za den prožene hlavou! A jak jsme na to pyšní! Vůbec nám nevadí, že pořádně vlastně nepromyslíme nic; zato se ale cítíme účastni v mnohých věcech. Na své myšlení jsme vůbec dost hrdí – někdy nás těší už prostá skutečnost, že vůbec myslíme. Když se pak setkáme s výzvou, že bychom svou myšlenkovou práci měli nějak kultivovat, neřku-li omezovat, moc nadšeni tím nejsme. Proč také? Vždyť naše myšlení nám přináší tolik potěšení! Jmenovitě snění je schopno přenést nás do situací které nám osud – zatím – odpírá. Je schopno nás dokonce zavést do situací, na které bychom si ve skutečnosti ani zdaleka netroufli, nebo se jim dokonce opatrně a pěkně zdaleka vyhnuli. Ve snění ale neznáme překážek.

Zvolit nejlepší znamená opustit i dobré, říká se. Je-li nám toho dobrého líto a neopustíme je, budeme se donekonečna točit v bludném kruhu. Tím se ničeho nedosáhne. Přešlapování na místě nás do nových prostředí nedovede. Co se delší čas neosvědčuje, by mělo být odstraněno.

Přechod do novéno prostředí ale dost často zavání rizikem, a to ne každý dokáže podstoupit. Nechuť vyskočit z letadla, které už beznadějně hoří, s vědomím, že bude následovat pád do ledové vody, stála už leckterého pilota život, jak dosvědčují dochovaná svědectví. My se tak daleko – naštěstí – asi nedostaneme, ale naše váhání, jestli se zbavit staré, obnošené věci, nebo ukončit vztah, který nemá již perspektivu, se tomu přece jen trochu podobá.

V oboru čištění myšlenek jde vlastně stále jen o opouštění. V těch starých myšlenkách jsme přece doma, je nám v nich teplo, milo a příjemně – tak proč jejich vlídnou náruč opouštět a vydat se na neznámou cestu, plnou nebezpečí? Vzdávat se nepříjemností – to nám jde. Ale obětovat příjemné?

Autor: František Benda, Foto: Internet