Důchodce a duchovní život – Enšpígl

Autor článku: František Benda Je to už opravdu hodně dávno, kdy jsem četl v knize ˝Enšpíglova šibalství˝ příhodu, jak tento lidový vtipálek ze 16. století sezval jednou na náměstí před radnicí všechny krejčí svého města pod záminkou, že jim musí sdělit něco velmi důležitého. Když se sešli, připomenul jim, aby před šitím nezapomínali udělat na konci nitě uzel. Rozlícení krejčíci, kteří neunesli, aby si někdo z nich takovým způsobem utahoval, se ho za to jali pronásledovat, takže jim jen tak tak unikl přes střechy měšťanských domů. .

Tehdy jsem nepochopil pointu příběhu, takže být tam, jistě bych se byl býval přidal k pronásledovatelům. Trvalo dost dlouho, než mi něco z toho došlo.

Kdo si aspoň jednou v životě musel přišít třeba jen knoflík, ví, že bez uzlu na konci nitě dílo k ničemu nepovede. Buď se nám vůbec nepodaří začít, protože se nit protáhne, nebo – jsme-li pozorní – sice začít dokážeme, ale steh nedrží a po čase povolí a rozpáře se. Enšpíglova tehdejší připomínka se tedy týká věci nad jiné důležité: velice záleží na důkladném začátku každého díla. Odbudeme-li je, nebo dokonce přeskočíme, spláčeme nad výsledkem. Jmenovitě v pořádku musí být pomocné prostředky i postupy, pomocí kterých chceme něco změnit nebo dokonce zcela nově vytvořit. Někdy se to sice dá všelijak šikovně obejít – ale to raději nezkoušet.

Žijeme ve velice zrychlené době. Někdejší pomalé způsoby ve všem konání jsou nám proti mysli a mnohdy si je ani nemůžeme dost dobře dovolit. Rychlost a nepozornost na počátku čehokoli ale může zapříčinit, že přeskočíme něco, co se nám v té chvíli zdá nepodstatné či zbytečné. Jmenovitě mládí v tom vyniká – každý se cítí být přímo mistrem světa, který nemá zapotřebí zabývat se nějakými počátečními prkotinami. Začátky se sprostě jen zběžně prohlížejí nebo dokonce přeskakují. Ne vždy je to ale výhodné – dokonce se to může i vymstít. U učebnice např. cizích řečí by nám nebylo vůbec nic platné listovat si v druhé polovici knihy z toho prostého důvodu, že bychom tam vůbec ničemu nerozuměli. V návodech na jiný žánr, třeba u meditačních technik, je situace jiná. Tam při nahlédnutí do posledních stránek zdánlivě všemu již rozumíme a snadno se vcítíme do situace toho, kdo to nejen přečetl, ale také to dokáže přímo navodit.

Jenže k tomu navození vedla dlouhá a někdy strastiplná cesta různých obětí, strádání a nevyplněných očekávání. O něčem se pouze dozvědět je značně vzdáleno stavu, kdy se k tomu skutečně vlastním přičiněním dostáváme. To knihy nám umožňují obdivovat neznámá místa aniž bychom do nich skutečně zavítali. Pak se s nimi cítíme být obeznámeni natolik, že se s nějakou cestou k nim už ani nemusíme obtěžovat.

Moderní doba neusiluje pouze o zrychlení kdekterého pochodu; společně s tím ruku v ruce jde i snaha o zkracování cest. Jmenovitě v technologických postupech se dosáhlo značného pokroku. Mnohé z toho, co se dříve vyrábělo zdlouhavě a nákladně ručně, je dnes pomocí strojového parku získáno obratem ruky. Z toho plyne řada ekonomických i estetických výhod. Neplatí to ale všeobecně. Je řada oblastí, kde spěch by byl jen na překážku, pokud by se nechoval přímo vražedně. Není dobré spěchat s jídlem, ani nahlížet na poslední stránku rozečtené knihy ve snaze zjistit jestli se protagonisté vezmou nebo kdo je vrahem. Zcela nesmyslné by bylo zkracovat si požitek z hudby nebo vychutnání dovolené. V pracovním procesu platí pravidla jiná: rychleji, kvalitněji a hlavně levněji. Tam ovšem začnou vystrkovat růžky různá úskalí. Sval nezpevníme tím, že jej najednou zcela sedřeme. Celý den a noc se učit slovíčka cizí řečí a gramatiku by také postrádalo smysl. Zde je nutno úsilí rozumně rozdělit. Dlouhodobá jednotvárná práce sice vede ke zkvalitnění dílčích úkonů, ale atrofují při ní nepoužívané svaly a znehodnocuje se psychika. Nemáme to snadné v tom svém životě.

A do toho ještě emoce. Jsme schopni podávat neuvěřitelné výkony – pokud si je dokážeme náležitě zdůvodnit. Touha nebo lačnost jsou mohutné podpůrné prostředky. Nepřijdeme-li naopak něčemu na chuť, nic nás k tomu nepohne. Ale také nám nikdo nedokáže vymluvit naše záliby, stejně jako fobie. Ty máme prostě někde pod kůží a zbavit bychom se jich mohli jedině obrovským a promyšleným úsilím. K tomu se ovšem rozhodne jen málokdo.

Všemi těmito problémy se zabývá i duchovní život. Nejsou jeho součástí, ale jednak k němu mohou přivést, jednak mu často a vydatně s úspěchem překážejí. Bonmot že ˝kdo chce hodně získat, musí i mnoho obětovat˝ zní sice lákavě a přesvědčivě, ale komu se chce něco dobrovolně obětovat? Snad jen to, co už nepotřebuje, nebo to, co nějak překáží – ale to by přece časem zmizelo samo od sebe. Nadmíru se to podobá onomu prvnímu stehu, který – nezajištěn uzlíkem na konci nitě – se sám postupně uvolní a přinutí nás začít znovu.

Takových návodů jsme ale už četli bezpočet, a můžeme se jen domnívat, že jejich autoři je předkládali v dobré víře, že budou pochopeny, takže nebudou posléze nuceni prchat před rozlíceným davem posluchačů či čtenářů mezi televizními anténami na střechách přilehlých panelových bloků.

Autor: František Benda, Foto: Internet