Důchodce a duchovní život – Žít zde a nyní

Autor článku: František Benda Obě hodnoty jsou – jak se snadno přesvědčíme – velice proměnlivé. Tím, že nesetrváváme delší dobu trvale na stejném místě, se toto ˝zde˝ stále mění (na čemž máme přirozeně zásluhu), kdežto vůči změnám ˝nyní˝ jsme naprosto bezmocní; ty probíhají samy sebou, na nás nezávisle. Ze zcela neznámé budoucnosti se k nám neodvratně přibližuje cosi, co přes velice krátkodobé ˝nyní“ přelétne do minulosti, která tím, že jsme ji prožili na vlastní kůži, nejen že je nám již naprosto známá, ale nemá ani nic z možné variability budoucnosti, neboť zůstává už navždy strnule neměnná. .

Ta chvíle průběhu ˝nyní˝ je velice krátká. Jedině básníci se v ní vyžívají, neboť zde pookřívají, nalézajíce podněty pro vyjádření svých poetických citů. Střízlivější myslitelé ji považují za jedinou příležitost, ve které opravdu žijeme.

Způsob našeho života je většinou ledabylý a povrchní. Těšíme se (ale někdy i lekáme) představami budoucnosti a současnost si vylepšujeme vzpomínkami na něco příjemného, co se nám z dřívějška vtisklo do paměti. Věnovat pozornost tomu, co se právě odehrává, pak mnohdy nemáme ani čas, ani náladu. Natolik nás vábí to, co očekáváme a přežívá v nás to, co už bylo. Rádi si připodobňujeme. Novou věc si okamžitě, bez potřebné pozornosti, porovnáváme s něčím podobným, co už známe, takže to, co je na ní opravdu nové, nám může i uniknout. (S někým se proto nedá vůbec mluvit – ať začneme s čím chceme, okamžitě si domyslí co mu asi chceme říci a přestane nás sledovat, takže nakonec vůbec nepostřehne, co mu vlastně chceme sdělit. Někdo dokonce začne rozvíjet svou tezi tak zapáleně, že se k té naší už vůbec nedostane. Čeština to vystihla jadrným příměrem ˝já o voze, on o koze˝). K tomu, co už známe, máme familiární vztah a snadno to upřednostníme, kdežto nová věc budí nedůvěru – těžko ji přijímáme.

Směrem k minulosti zase rádi vylepšujeme. Málokterá příhoda je zcela jednoznačná a do sebe uzavřená natolik, aby se dala vyprávět beze zbytku, bez odboček. Spíš se její drobné odnože rozbíhají do nejrůznějších stran – ty velkoryse odetneme a podáváme příběh tak, jak nám vyhovuje. Jinak to dost dobře ani nejde. Kdo se chce věnovat alespoň nejdůležitějším odbočkám, snadno ztratí nit a nakonec zapomene o čem vlastně začal mluvit. K tomu mají sklon hlavně staří lidé, kteří pak bez uzardění přiznávají, že u lecčehos už nedokáží přesně určit jestli to skutečně zažili, někde to četli nebo si to prostě vymysleli. Hlavně že se jim to tak líbí.

Chvíle okamžitého prožívání se velmi podobá té, kdy stojíme před přeplněným regálem samoobsluhy, kde nám někdo, aniž mu v tom můžeme zabránit, vkládá do vozíku něco z místní nepřeberné zásoby. Ne vždy o to stojíme; sice to někdy můžeme i vítat, ale také to dokáže i pořádně překážet. Nicméně je tato chvíle rozhodující, takže bychom jí měli věnovat náležitou pozornost. Může totiž nadlouho ovlivnit touhu po dalších nákupech, stejně jako dokáže způsobit, že okamžitě zamíříme k pokladně a mizíme. Prožitky se nás tak snaží vlákat do svých hájemství a vnutit nám svou náladu. Naštěstí máme téměř vždy možnost se bránit. Prostě tím, že se některým regálům vyhneme.

Výzva prožívat vše ˝zde a nyní˝ se nás snaží přimět k tomu, abychom se ve svých myšlenkách příliš nerozptylovali a spíš usilovali o to, prožít právě probíhající události se vším všudy, ať už přinášejí dobré nebo špatné.
Zde se uplatní naše momentální postoje, které se ovšem v průběhu života mohou dost změnit. Jinak jednáme v mládí, jinak ve zralém věku a konečný postoj – od předcházejících odlišný – můžeme zaujmout až ve stáří. Naprosto jedineční v tom však nejsme. Už dávno jsou známy mechanismy, podle kterých tyto změny probíhají, takže si nemusíme dělat těžkou hlavu z toho, že se znenáhla začneme měnit. V našich postojích může dojít i k neočekávaným zvratům – o tom ví dobře každý, kdo se alespoň jednou zamiloval, nebo prošel důkladnou změnou, která vnesla do jeho života zvrat.

Ostří hrotů emocí lze do jisté míry otupit vlastním sebepozorováním. Stačí sledovat své myšlenky a hledat proč vznikly a k čemu vedou. Někdo si ale v cloumání emocemi libuje. Život bez nich by mu připadal fádní a bezbarvý. Máme na vybranou: buď ˝vůni života˝ se všemi jeho radostmi i trápeními, nebo šedé, klidné pozorování změn na různých úrovních, ústící do poznání beze změn. Tím vplujeme do zatím naprosto neznámého světa, který ale také není bez půvabu.

Nabízí se tu analogie s jídlem. Nestrávená potrava, na které jsme si před chvíli třeba pochutnali, leží obtížně v žaludku a ovlivňuje naše chování i ve zcela odtažitých věcech. Stejně se chovají problémy, s kterými jsme se nedokázali vyrovnat. Usadí se nám v podvědomí a zlovolně prosakují do mysli i tam, kde by vlastně neměly co dělat.

I nejlepší rady padají na neúrodnou půdu všude, kde chybí životní zkušenosti - dobré i špatné. Proto není radno – alespoň ze začátku – se vyhýbat životu, ať už nabízí cokoli. Kdo ještě nedozrál, prostě nepochopí. Ne vše ale lze doložit názornými příklady. Mnohde musí zapracovat intuice. Proto máme poezii a hudbu, aby nás přenesly přes tyto záludné překážky. Navíc se také nabízejí různé disciplíny, umožňující navodit potřebné zaměření. Prvořadé je sebeovládání, provázené ovšem úctou k životu – jinak se vše mine cílem.

Jediné místo v celém vesmíru, kde jsme schopni něco trvale změnit, je v nás, tedy zde. A kdy s tím začít? No přece nyní.

Autor: František Benda, Foto: Internet