Procházky literaturou

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná PETR BEZRUČ (vlastním jménem Vladimír Vašek) 15. 9 1867 – 17. 2 1958 Petr Bezruč byl český básník, který vystoupil se svou jedinou sbírkou Slezské písně na začátku 20. století. Naprosto ojedinělé verše útočně promlouvající za sociální a národní zájmy českých lidí ve Slezsku nemají svým vznikem, stylem ani dalším osudem obdobu v české literatuře. Literární historici řadí Bezruče do generace tzv. anarchistických buřičů. Jeho dílo je ovlivněno symbolismem a Českou modernou. Narodil se v Opavě Antonínu Vaškovi a Marii Vaškové (roz. Brožkové) v roce 1867.

Jeho otec Antonín Vašek byl učitel, filolog a slezský buditel. Vydával od roku 1860 první český list ve Slezsku Opavský besedník. Jako jeden z prvních odmítl uznat pravost rukopisů Králodvorského a Zelenohorského a obvinil Václava Hanku z jejich padělání. Vaškova matka Marie pocházela ze zámožné rodiny v Týnci nad Labem. V roce 1873 byl Antonín Vašek za své pročeské aktivity (v téměř německé Opavě) nucen i s rodinou přestěhovat se do Brna.

Každé léto tráví malý Vladimír Vašek v Háji u Opavy, kam se vrací jeho otec za svou zálibou – lovem. Dětství Vladimíra Vaška je však poznamenáno neshodami mezi rodiči a nevybíravými útoky proti otci za jeho filologickou práci o Rukopisech. Antonín Vašek umírá na tuberkulózu v roce 1880. Marie Vašková tak zůstává se šesti dětmi sama v nelehké finanční situaci. V roce 1881 začíná Vladimír Vašek navštěvovat brněnské gymnázium. Nejhorší prospěch má z němčiny, matematiky a zpěvu. Sám básník později přiznává, že hudbě nikdy nerozuměl. Učitel zpěvu ještě na měšťance Vaškovi posměšně přezdíval Anton (ein ton=jeden tón), protože všechny písně zpíval v jediném tónu. Naopak prospívá v řečtině.

Během gymnaziálních let již píše první verše, které se však nezachovaly. Většinou se však jednalo o ironické veršovánky namířené proti profesorům. Je ovlivněn četbou Vrchlického, Čecha, Nerudy, HĂślderlina a Poea. Již ve čtrnácti se však naučil rusky a četl Puškina a Lermontova v originále. Po ukončení gymnázia (prospěch se mu trvale zhoršoval) uvažuje o vstupu do kláštera. Nakonec se však rozhoduje pro studium klasické filologie v Praze. Ti roky (1885-1888) studoval v Praze klasickou filologii, studia však nedokončil. Zde získal zálibu v antice i etymologii. Není bez zajímavosti, že mezi jeho učitele patřili T. G. Masaryk, Josef Durdík, Jaroslav Goll, Otakar Hostinský.

V této době tráví nejvíce času v hospodách a kavárnách. Více než studiu se věnuje kartám a pitkám se spolužáky. Setkává se zde poprvé s Janem Herbenem a také s Vilémem Mrštíkem, se kterým diskutuje o literatuře. Stále častěji však propadá melancholii a uzavírá se do sebe. Neúčastní se žádných politických ani národních aktivit. Sám později přiznává, že nenavštívil ani Národní divadlo ani katedrálu sv. Víta. V roce 1888, kdy se vrací z Prahy do Brna je situace rodiny kritická. Jeho matka se musela zadlužit, aby uživila pět Vaškových sourozenců. Musel si proto hledat nějaké zaměstnání, avšak nejevil žádnou snahu, aby alespoň trochu pomohl matce. Získal místo písaře zemského výboru jen díky přímluvám matky. Rodině však nijak nepomáhá, přestože by mohl. Žije v jakési apatii, ze které jej dokáže dostat jen alkohol, cigarety a první příležitostné výlety do okolí Brna. Objevují se první příznaky plicní choroby.

V této době se pokouší psát prozaické črty a z této doby také pochází Studie z Café Lustig, která je otištěna v časopise Švanda dudák během roku 1889 pod pseudonymem Ratibor Suk. V tom samém roce začíná pracovat na poště. Teprve v roce 1891 skládá úřednickou zkoušku, která mu zaručuje platový postup a po ní je ihned přidělen na poštu v Místku. Vaškův pobyt v Místku v letech 1891-1893 je pro vznik Slezských písní stěžejní. Vašek je v malém městečku Místek jako poštovní úředník automaticky místními přiřazen k ˝honoraci˝. Dále pokračuje v nevázaném životě, avšak začíná si všímat velké lidské bídy Frýdecka. Nejprve bydlí v osadě Koloredov u Místku, později bydlí u řezníka Lyska na Ostravské ulici v Místku. Začátkem roku 1892 se Vašek seznamuje s Ondřejem Boleslavem Petrem v hostinci manželů Sagonových. Zde vzniká osudové přátelství s Ondřejem Boleslavem Petrem, které Vaška tolik poznamenalo. O. B. Petr byl učitel, divadelník a vlastenec, jehož život jakoby se promítal v mnoha básních Slezských písní a vedl také k teoriím o možném (spolu)autorství. V každém případě se zrodilo veliké přátelství. Oba psali verše, spolu vyráželi na túry po kraji, kde Petr seznamoval Vaška s historií a problémy jednotlivých vesnic. Byl to právě vášnivý slezský vlastenec O. B. Petr, který obrátil Vaškovu pozornost k sociální a národní otázce Slezska. O. B. Petr seznámil Vaška také s Maryčkou Sagonovou (svou nešťastnou láskou). Vašek se nejprve zamiloval do Maryčky Sagonové a později do Dody Bezručové. Tito dva lidé (Petr a Bezručová) byli nejbližšími přáteli Vaška v Místku. Pozdější Vaškův pseudonym Petr Bezruč k tomu odkazuje.

Zde v Místku tak začíná přerod apatického Vaška ve vášnivého zastánce práv chudých slezských lidí. Nemáme však žádné svědectví o tom, že jádro Slezských písní vzniklo již za pobytu v Místku. Mnohé básně Slezských písní však reáliemi odkazují do doby před rok 1891(!). Naopak mnohé básně musely být napsány později, protože popisují události pozdějších let. V roce 1893 spáchal jeho nejlepší přítel O. B. Petr sebevraždu a Vladimír Vašek si podává žádost o přeložení do Brna, ta je kladně vyřízena a ještě v témže roce nastupuje na nádražní poštu v Brně. V roce 1894 umírá Marie Vašková. Vašek se začíná starat o mladšího sourozence Antonína. Jezdí za svým bratrem Ladislavem do Kostelce na Hané. Odtud se datuje jeho vztah k Hané.

V lednu začíná Vladimír Vašek zasílat své básně Janu Herbenovi do časopisu Čas pod pseudonymem Petr Bezruč. Zároveň se zhoršuje jeho zdravotní stav a objevuje se chrlení krve. Příznak tuberkulózy. Herben ihned poznal kvalitu básní a vydává je v beletristické příloze Času. Z první zásilky otiskuje tři básně: Den Palackého, Škaredý zjev a Jen jedenkrát (též někdy nazývaná Zkazka – zde ještě bez názvu). Číslo je však konfiskováno rakouskou policií a cenzura pak dovolí uveřejnit pouze intimní lyrickou báseň Jen jedenkrát. Do roku 1904 pak Vašek zasílá celkem 74 básní v 39 zásilkách. Básně mají veliký ohlas (převážně kladný). V roce 1903 vydává Herben 1. číslo Besed Času s podtitulem Slezské číslo. Za měsíc vychází sbírka knižně v nákladu 3000 výtisků. V roce 1909 vychází Bezručovy básně poprvé pod názvem Slezské písně vydané Spolkem českých bibliofilů v grafické úpravě Vojtěcha Preissiga. V roce 1910 na veřejné přednášce Adolfa Kubise byla prozrazena pravá identita Petra Bezruče.
V roce 1911 vychází dvě knižní vydání Slezských písní.

V roce 1915 vychází v zahraničním odbojovém časopise L’Indépendance Tchéque básně oslavující ruská vojska a ruského Cara jako osvoboditele. Básně jsou podepsané iniciálami P. B., které jsou veřejností okamžitě připisovány Petru Bezručovi. Autorem těchto básní je však Jan Grmela, ostravský rodák a neúspěšný básník žijící v té době v Paříži. Když se tyto básně objeví v Čechách, je na Vladimíra Vaška vydán zatykač pro velezradu a hrozí mu za to trest smrti. Je zatčen, vyslýchán a ještě v roce 1915 je odvezen do posádkového vězení na Hernalsergurtlu ve Vídni, kde čeká na svůj proces u vojenského soudu.

Z protokolu výslechu Vladimíra Vaška:
„Politické přesvědčení, které se odráží v mých básních, rovná se nejčistšímu demokratismu. Moje básně byly psány především pro dělnictvo. Toto celé zaměření je v rozporu s oslavováním cara, který je dělnictvem a demokraty nenáviděn dnes právě tak jako před válkou. Proto báseň zmíněné tendence, uveřejněná v kterémsi francouzském časopise, není ode mne“
a dále
„Nikdy jsem se nezabýval politikou, vždy jsem se zajímal jen o literaturu.“
Policii se nepodařilo zajistit žádné důkazy svědčící proti Vladimíru Vaškovi. Soud si nechal vypracovat posudek dvou literárních vědců (německého a českého) a nakonec rozhodl o nevině Vaška. V roce 1916 byl převezen do brněnské věznice na Cejlu. Nebyl však propuštěn na svobodu. Dále byl vyslýchán a vězněn, tentokrát za nejútočnější básně Slezských písní. Ve stejném roce vychází kvalitní překlad Slezských písní (Die schlesischen Lieder des Petr Bezruč) v Lipsku s předmluvou Franze Werfela. Otištěny jsou také nejútočnější básně a zároveň je Bezručovi přiznáno důležité místo v české literatuře. Ještě v roce 1916 je tedy propuštěn, ale nejrůznější soudy a spory (teď se zaměstnavatelem) se táhnou až do října 1918. V roce 1917 přichází čeští spisovatelé s Manifestem, ten však Vašek nepodepisuje.

Slezské písně vycházejí stále častěji a básník se stává „národním“ básníkem. Vašek se však stahuje stále více do samoty. Utíká před veřejností a před jakýmikoliv ovacemi. Rád podniká túry (sám tomu říká „výplazy“) po Beskydech. Je v dobré kondici, kterou si udržuje otužováním (rád se koupal v řekách nahý) a výlety. Závěr svého života prožívá ve městě Kostelec na Hané. Umírá v olomoucké nemocnici v roce 1958 ve vysokém věku devadesáti let.
Roku 1945 získal titul národní umělec.

Poezie Petra Bezruče je v kontextu české literatury naprosto ojedinělá. Jeho originalita netkví pouze v (jediném) prudkém básnickém výboji, který se zaobírá sociálními a národnostními problémy Slezska konce 19. století a bývá proto řazen mezi autory sociální, buřičské. Je to také především zvláštní vztah Vladimíra Vaška k vlastnímu ˝jedinému˝ dílu, ve kterém se dal tak prudce na stranu chudých a utlačovaných. A to pouze jedenkrát za svůj život. Literární teoretici přicházeli s nejrůznějšími teoriemi, které měly vysvětlit mnoho nejasností ohledně života a díla Petra Bezruče, tyto však nejsou dodnes uspokojivě vysvětleny.

Stavba jeho básní je dramaticky vzdorná a útočná, používáním výhružných pokřiků, hyperbol, kontrastů, sžíravého sarkasmu, záměrného porušování rytmu, využívání nářečních prvků, metafor a zvukomalby nás nutí zamyslet se nad tématy jeho básní.
1909, jedná se o básně velmi často s národní a sociální tematikou, jsou zde však např. i básně milostné. Původně vydáno pod názvem Slezské číslo, teprve po rozšíření získalo svůj známý název Slezské písně.
Labutinka – posmrtně nalezená báseň; formálně přesunuta do Slezských písní (1961)
Jen jedenkrát
Červený květ – úvodní báseň sbírky, květina je symbolem jeho vlastního nitra, kaktus, jako květina, která vykvete pouze jednou, symbolizuje jeho životní osamělost básně reagující na sociální bídu a národnostní útlak (problém utlačování lidu, viní z toho Němce, Poláky, Židy a lhostejnost Čechů).
Maryčka Magdónova – Maryčka je sirotek (otec byl opilec, který se zabil při návratu z hospody). Maryčka se stará o mladší sourozence. Jednou ji při krádeži dříví chytí Hochfelder, který ji udá. Když ji odvádí strážník do ˝Frydku˝, spáchá sebevraždu skokem ze skály.
Ostrava
Kantor Halfar – příběh učitele, který vzdoroval tlaku odnárodňování a učil česky.
70 000
Bernard Žár

Pohled na soudobou českou politiku, vlastenectví:
Praga caput regni
básně, jejichž estetická hodnota spočívá ve spojení různorodých principů, tendencí a poetik
Škaredý zjev – nepřímým obrazem (pomocí symbolů) zde popisuje těžký život na Ostravsku, označuje se za věčného tuláka.
Paralipomena I.
Paralipomena II.
Stužkonoska modrá – vzpomínky na své mládí (v určité míře i kritika poměrů v první republice)
Přátelům a nepřátelům – vydáno posmrtně, jedná se o milostnou lyriku a verše přemýšlející o smyslu života.
Povídka Studie z kafé Lustig

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet