Velký den – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Byly tři hodiny odpoledne a já ještě stále bloumala po bytě v pleťové masce, s natáčkami na hlavě a v sepraném županu. Vzorek vlčích máků na prořídlé tkanině byl tak vybledlý, že spíš vypadal, jako bych se pokecala kečupem a nešlo to vyprat. Pásek jsem ztratila už před léty, jedna kapsa byla vyboulená použitými papírovými kapesníčky, druhá byla natržená. Tak tohle je věrný obrázek té mladé úspěšné ženy, co o ní minulý týden psali v novinách, uchechtla jsem se při pohledu do zrcadla. Nezáleželo mi na tom, jak vypadám teď – doma. Důležité bylo, jak budu vypadat za necelé dvě hodiny na křtu své první knihy.

Bylo období, kdy jsem přestávala věřit, že dokážu napsat román – to jsem sundala psací stroj z žehlicího prkna a prkno konečně začala využívat jako ostatní, spořádané ženy. A bylo období, kdy jsem s sebou stroj tahala i na čtyřicetiminutovou návštěvu ke tchyni nebo na dovolenou pod stan. Byly doby, kdy jsem doufala, že napíšu bestseller a byly doby, kdy jsem se obávala, že nemám dostatek talentu ani na to, abych sesumírovala stížnost na chlápka od vedle, co opakovaně močí ve výtahu.
Tak jsem se tedy dočkala svého velkého dne a byla jsem rozhodnutá vychutnat si ho do poslední vteřiny…

Moje vzletné úvahy dost drasticky přerušil štěkot psa, mňančení zdivočelé kočky, vrznutí dveří a v neposlední řadě žuchnutí aktovky na zem.
„Ani se nezouvej a vezmi Vtěrku vyvenčit!“ křikla jsem do předsíně.
„Nemůžu,“ zaúpěl Andílek. „Je mně šíleně blbě.“
„Ale já se už musím připravovat na večer…“
„A co jsi dělala celý den?“ opáčil synáček a to rozhodlo. Strhala jsem natáčky z hlavy, opláchla si obličej, natáhla tepláky a vyběhla z domu. Až po třiceti metrech klusu jsem si uvědomila, že drobně prší.
„Vtěrko, pojď, panička se vrátí pro deštníček,“ infantilně jsem žvatlala na fenu, kterou šlo z venčení kratšího než půl hodiny dostat domů pouze jeřábem. Mezitím, co jsem se sepjatýma rukama klečela před naším psem a slibovala mu maso zakoupené na nedělní oběd, řádně se rozpršelo. Během několika sekund nebylo po loknách už ani památky, čehož si zřejmě všimla i Vtěrka a sama se rozběhla k domovu. Než jsem si frotýrákem vytřela vlasy, začala kvílet před lednicí.
„Nemohla bys utišit toho psa?“ vyčítavě se přišoural syn, evidentně v posledním tažení. Okamžitě jsem psa umlčela flákem pravé svíčkové a hrdinně potlačila vzlyky, které se mi nekontrolovaně draly z úst.

„Uděláš mi čaj? Já si jdu lehnout,“ prohlásil Andílek.
„Nezvládl bys to sám?“
„Sám?“ vytřeštil na mě bulvy a zkroutil se do prenatální pozice.
„Dobře, udělám ti ještě čaj, ale pak už fakt budu muset jít,“ mumlala jsem.
„Jít? A kam chceš jít?!“

Musela jsem se posadit. Porodila jsem monstrum! Po pěti letech dřiny mi konečně vyšla prvotina, měsíc celé rodině opakuju datum jejího uvedení na trh a on se mě zeptá kam se chystám!
„Za hodinu mám slavnostní křest své knihy!“ zaječela jsem.
„Nemyslím si, že by to byla poslední kniha, kterou kdy napíšeš, ale klidně běž. Na mě se neohlížej,“ děl ublíženě. „Co by ses se mnou zdržovala, vždyť já jen zvracím, motá se mi hlava, mám horečku a můj stav se minutu od minuty zhoršuje.“
Netrap mě!
„Obdobné problémy měl jeden spolužák z vyššího ročníku, mám dojem, že to byla meningitida. Ten kluk měl ovšem úžasný štěstí. Přišel jen o prsty u nohou…“
„Táta s Odlitkem se vrátí z kina po osmé…“ hlesla jsem vyčerpaně.
„To už nemusím být na živu,“ prohlásil Andílek a dotčeně se odpotácel do postele.
Sváděla jsem ten nejtěžší boj v životě a od začátku bylo jasné, že ať se rozhodnu jakkoliv, bude to rozhodnutí špatné. Po několika mučivých minutách jsem zvolila svoji kariéru a roli bezcitné, špatné matky.

Rychle jsem se oblékla, vyfénovala zplihlý účes a mezi dveřmi křikla pozdrav na Andílka. Neodpověděl. Vrátila jsem se zcepenělá hrůzou, že jsem jeho nemoc podcenila a on tam leží v bezvědomí. Ležel, to ano, ale do bezvědomí měl díkybohu daleko. Dokonce měl dost energie na plejádu uražených obličejů a povzdechů.

Odešla jsem. Bylo to poprvé v životě, co jsem dala přednost svým zájmům před blahem rodiny. Poprvé, co jsem udělala něco jen a jen pro sebe. A cítila jsem se náležitě mizerně.

Na křest jsem se dovlekla obtěžkána výčitkami svědomí a obavou o synovo zdraví. Moje předsevzetí, vychutnat si z prvního drobného úspěchu každou vteřinu se změnilo v přání, vychutnat si aspoň jednu jedinou. Nepodařilo se. Ihned poté, co jedna z pohasínajících hvězdiček pop music potřísnila knihu sektem, a blesky fotoaparátů konečně přestaly blikat, vytratila jsem se. Do zad se mi vřízla čísi jedovatá poznámka: „Už mizí, no vždyť jsem to říkala, že všichni spisovatelé jsou děsně nafoukaní…“

Uháněla jsem domů. Vřítila jsem se do předsíně jak lítá saň a s děsivou předtuchou otevřela dveře pokojíku. Andílek seděl na posteli, na uších sluchátka, kýval se do rytmu hudby a žvýkal přitom rohlík se salámem. Když mě zmerčil, ani nehnul brvou, jen houkl: „Co je? Ty už seš doma?“

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet