Zapomenuté osudy 12.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková FILMOVÉ VZPOMÍNKY II. – Rudolf Myzet Naše vyprávění o hvězdách českého filmu nesmí opomenout také člověka, který od dvacátých let začal plout jako hvězda střední velikosti na nebeské báni Hollywoodu. Úvodem bychom snad měli prozradit, že se jmenoval Rudolf Myzet a že se zapsal do dějin našeho filmu jedním nepřílišm slavným prvenstvím – debutoval jako režizér sociálního filmu o Šachtě ztracených nadějí – a šachta zase představovala první český film, který na plátno nepustili cenzoři.

Dnes se už asi nedozvíme, kdo z vládních radů ministerstva školství přišel na nápad prvního zahraničního stipendia v oboru filmu. Nesporné však je, že toto stipendium připadlo Myzetovi a že sestávalo z pouhých šesti tisíc korun, které stačily jen na cestu do New Yorku. Krom toho je evidentní, že se o budoucí cesty umělce páni radové přestali zajímat už ve chvíli, kdy se Myzet vydal za velkou louži a opustil hranice republiky. A tak také nikdo v Československu nevěděl, že Myzet dorazil na americkou pevninu se šesti dolary v kapse. Americké úřady by ho nebyly pustily ani na pevninu, nebýt toho, že mu vypomohl československý konzul – doplnil stav Myzetovy peněženky na 24 dolary, nezbytné ke vstupu na americkou půdu.

Hned v New Yorku se pak mladý režizér chytil práce ve filmovém komparsu, aby si vydělal na železniční jízdenku do plánovaného cíle cesty. Dělal i maskéra chicagské opery a režíroval ochotnická vystoupení našich krajanů. Teprve po deseti měsících strastiplné cesty dorazil k branám holywoodských ateliérů. Nejdřív ho od holywoodských nebeských bran vyhodili – snad proto, že tu takových přicházejí tisíce. Přelezl tedy plot a vnikl do kanceláře renomovaného režizéra Ericha Stroheima. Ten mu po krátkém rozhovoru stručně nařídil: „Jděte domů a zítra se tu objevíte ostříhaný dohola!“ Je nesporné, že se mladému švihákovi musel tento příkaz zdát při nejmenším brutální. Tím spíš, že neměl v rukou písemnou smlouvu. A tak přišel druhý den do ateliérů neostříhaný, ale to se s ním už nikdo nebavil. „Udělal jste chybu,“ řekl mu později zkušený advokát. „Kdyby vám po ostříhání nedali angažmá, vysoudili bychom na společnosti dobrých dvacet pět tisíc dolarů.“

Tak začaly první tři těžké roky ve filmových ateliérech. Myzetovi byly přidělovány jen malé role cizinců, většinou v komparsu. A když užuž dosahoval na první lístky vavřínů, objevil se ve filmu zvuk a Myzeta s cizím přízvukem zase nikdo nepotřeboval. Tak si to aspoň několik let mysleli páni režizéři. Trvalo to dost dlouho, než pochopili, že je výhodnější použít pro role cizinců cizince samotné, kteří špatnou výslovností už hovoří, než aby učili americké herce špatné angličtině. A tak nakonec Myzet zase točil – dohromady ve více než dvanácti stech filmech. Nakonec nebylo v Hollywoodu umělce, s nímž by nepracoval.

Natáčel v první scéně prvního filmu slavné Grety Garbo. Znal osobně hrdinného Fairbankse a pral se před kamerou s krasavcem Rodolfem Valentinem. Ovšemže prohrál – protože jeho soupeř Rodolfo byl prvním milovníkem. A učil se jezdit na koni v Arizoně, aby se jako zlý kovboj zúčastnil natáčení seriálů slátanin. Natáčel dokonce i s nejslavnější filmovou holčičkou všech dob – se Shirley Temple a po letech vzpomínal s úsměvem, jak se na hollywoodských ulicích objevily v doprovodu rodičů stovky věrných i méně věrných kopií té nejmenší filmové hvězdy. Jedna česká kopie jménem Jeřábková přijela i s lokýnkami a s celou rodinou až z Prahy. Myzet jí tenkrát dopomohl ke zkouškám ve všech studiích, ale dívka přece jen neuspěla. Zřejmě proto, že Shirley Temple mohla být jen jedna – a ta už tu přece byla.

Myzetovy vzpomínky patřily i slavnému Erollu Flynnovi… Nezapomněl třeba na scénu, ve které byl proti Flynnovi nasazen vynikající profesionální boxer. To proto, aby boxerské scény vyzněly co možná nejvěrněji, a aby muž cvičeným úderem zasazoval zdánlivě tvrdé rány nejvýš chloupky na rukou. Jenže Eroll Flynn, zabraný do hry, udeřil nakonec opatrného profesionála tak silně, že ho před objektivem kamer knokautoval. Skončilo to tím, že hvězda první velikosti plačky odprošovala boxera, kterého v bezvědomí odnášeli na čerstvý vzduch.

Ale Myzet měl i štěstí, že mohl natáčet v pěti filmech s největším filmovým umělcem všech dob – s Charlie Chaplinem. Nejdříve to byla malá role ve filmu Cirkus. Ve Světlech velkoměsta představoval měšťanostu, který odhaluje sochu bohyně, jíž na klíně odpočívá velký Chaplin. V moderní době mu přišly vhod housle, na které se kdysi jako venkovský kluk učil hrát v Československu. Vystoupil tu totiž v roli kavárenského muzikanta. V Diktátorovi pak provázel Chaplina s generálskou suitou a ve filmu Monsieur Verdoux si zahrál podnikatele, který po burzovním krachu spáchal sebevraždu.

Přes malé a větší role se Myzet nakonec dostal také k režii. Spolurežíroval za války film „Odmítáme zemřít“, dílo, vyprávějící o tragédii Lidic. Nakonec skončil Myzet jako hollywoodský poradce pro evropské záležitosti. V té době už dokonale pochopil duch Hollywoodu. Věděl, že by zkrachoval při sebemenší nejistotě – dokonce už při slovech „domnívám se“, „myslím si“, nemluvě už o vazbě „já se podívám“. A tak, když se ho třeba zeptali, kolik knoflíků má na své blůze německý generál, suverénně odpověděl deset, i když to třeba vůbec neodpovídalo skutečnosti. Té suverenitě se Rudolf Myzet naučil od českého krajana, který se nazýval John Peters, což znamenalo totéž jako Jan Petr. Když jednou hledali v ateliérech dva muže mluvící holandsky, bez rozpaků se přihlásil a pošeptal ještě Myzetovi „Zdvihni taky pracku nebo tě praštím!“ A Myzet se váhavě přihlásil.
„Dobrá,“ řekl režizér, „tak mi řekněte něco holandsky!“
„Neznám vůbec nic,“ šeptal česky Myzet svému kolegovi.
„Z toho si nic nedělej,“ konstatoval klidně John Peters, „já také ne. Budeme se nadále bavit jen česky“.
A když dodali ještě několik slov, která by nejspíš patřila do slovníku pražského podsvětí, konstatoval režisér: „Very very good“.
A byli angažováni – dokonce za dvojnásobný plat. A Myzet se tak stal v americkém filmu prvním Holanďanem, který mluvil spisovnou češtinou.

Ale aby nebylo pochyb – z Myzeta se přese všechno nestal milionář. Naopak – cesta, plánovaná původně na jeden rok, se protáhla na čtvrt století jen proto, že Myzet neměl dost financí na zpáteční cestu. Bylo nás čtyři tisíce herců a čtyři tisíce komparsistů, vyprávěl po návratu. Dovedete si představit, jak bylo těžké sehnat angažmá? V komparsu platili hercům sice patnáct dolarů denně, ale ovšem jen tehdy, když se natáčelo. A tak se i Myzetovi stalo, že třeba i dva měsíce nezavadil o práci. To pak bylo velmi zlé. Někdy nejedl vůbec, někdy jen jednou denně. A někdy si musel vypomáhat i původním řemeslem – krejčovinou.

A přece nemyslel ani zdaleka jen na sebe. Zastupoval v organizaci hollywoodských herců zahraniční pracovníky. Těch tady byla většina. A pomáhal krajanům – hlavně v letech krize. Jen v roce 1933 až 1934 sehnal pro americké Čechy a Slováky tolik práce v ateliérech, že vydělali dobrých 35 tisíc dolarů. Vystupovali jako folkloristická skupina ve filmech z venkovského prostředí. A na Olympijských hrách v Los Angeles předvedl Myzet tuto krajanskou skupinu v exhibiční soutěži národů. Představovali živou československou vlajku a získali I.cenu. Krajané proto na Myzeta nikdy nezapomněli. Když se roku 1947 vracel do vlasti, uspořádali mu velké oslavy v hollywoodské české restauraci. A když se ještě v šedesátých letech probíral svou denní poštou, našel v ní velmi, velmi často dopisy orazítkované ve Spojených státech.

Natáčel pak i v Československu. A shodou okolností jako ve většině amerických filmů, vystupoval v uniformách. Vystřídal při své práci stejnokroje všech policejních sborů a armád světa. Alexandrem velikým počínaje a Hitlerem konče. S tím rozdílem, že v Americe představoval Evropany a v Československu spíš americké občany. A také přednášel na filmové fakultě, psal scénáře a režíroval. Myzetův život byl nabitý tolika událostmi, že ho svět nakonec předčasně vyčerpal. Dřív nebo později se musela projevit léta hollywoodského strádání, hladový život v Horoměřicích u Prahy, kde patřil k třinácti dětem tesaře Františka Procházky, a ovšem i dřina na velkostatku, kde začal Myzet pracovat od svých deseti let. A nepřidaly mu ani studie na dramatické škole, jimž zasvětil všechen volný čas po zaměstnání. A to nemluvím o bezpočtu bezesných nocí.

Když jsme ho navštívili, byl velmi unaven a jen s krajním vyčerpáním dokončil své vyprávění. Svěřil se nám, že by chtěl ještě sepsat knížku vzpomínek, nazvanou „Byl jednou jeden Hollywood“. A my jsme se pak brzy po své poslední návštěvě dozvěděli, že ji už nenapíše. Škoda…
Snad jsi, milý čtenáři, poznal, že cesta za starými kamerami a za těmi, kdo je obsluhovali, pátrání po tvůrcích prvních metrů celuloidového pásu, je spojena s netušeným dobrodužstvím. A člověk, který sebere svou trpělivost a vydá se po stopách okamžiků, v nichž se narodilo kino, je na své cestě tisíckrát odměněn plastickým svědectvím pamětníků. Ze šera filmového dávnověku se vynořuje neopakovatelná atmosféra, ale také skandály a senzace, bez nichž by hvězdy ani nebyly hvězdami. Je tu i hodně hledání, pokusů, velkých překvapení a nezapomenutelných propadáků.

Na té cestě leží například rok dvacátý osmý s velkou soutěží královny krásy, kterou tenkrát uspořádala společnost Fanametfilm, sdružení tří největších amerických koncernů. Toho roku jsme měli zřejmě první a na dlouhá desetiletí jedinou Miss Evropa.

Ella Poznerová

Když jsme se v albech Ellly Poznerové probírali dokumentací toho úspěšného roku, bylo všechno bláznovství doby i s patetickými referáty a někdy s rozhořčenou reakcí tisku to tam. Vlastně jsme ani nevěřili, že naše hostitelka, solidní postarší paní, někdy dávno předstoupila před komise znalců. Byla to ostatně spíš záležitost maminky, která na výzvu Panametfilmu odpověděla fotografií své dcery a pak už se nedalo nic dělat…

„Sešla se tímto způsobem před oči krasavčí jury celá malá skupinka dívčích zázraků přírody, jedna hezčí než druhá,“ psala Národní politika. „Každá měla na sobě něco hezčího – jedna oči, druhá čelo, třetí nějakou tu růžovou pusinku jako malina. Jiná zas okouzlovala vrozenou elegancí. Jak pravíme: bylo mnoho vybírání, nežli se z posledního síta československých jurorů dostala na boží světlo tři nejkrásnější stvořeníčka: na prvním místě slečna Anežka Trojková, na druhém naše známá kinohvězda Ondráková a na třetím slečna Poznerová z našeho Národního…“
Deník Svoboda se naopak rozčiloval, že „jednou za čas sjednotí se lidstvo na pěkné švandě jako jedna rodina. Ach, děvčata,“ končil,“ neplačte, pořád máte v tornistře maršálskou hůl nejhezčí Evropanky“.

Večerní České slovo šlo do diskuse ještě zuřivěji: „Odsuzujeme indolenci amerických kšeftařů,“ psalo, „kteří se domnívají, že pro Evropu je dobrý i ten nejhloupější nápad“. A máme-li věřit Právu lidu, pak v jiných státech Evropy dosáhlo šílenství nesrovnatelně vyššího řádu. „Zvolené krásky,“ čteme, „se vozily tři dny auty po Bělehradu. Bylo žranic a tancovaček a dokonce i starý poloslepý selský vůdce Štěpán Radič si je prý pozval do svého salonního vozu“.

A když nakonec vyhrála před poslední porotou v Berlíně Ella Poznerová, nešetřily zlomyslé noviny poražené soupeřky a přetiskly následující epitaf:
Pod záplavou věnců, kytek,
Nejkrásnější bez vad, výtek,
Čs. děvče tady dřímá,
Trojková – jak tisk náš hřímá
Tahle kráska lepých údů
Zemřela nám v Hollywoodu…

Nu a Miss Evropa pak pochopitelně dostala haldy nabídek k sňatku, balíky dopisů a květinové koše. Vítězství Panametfilmu snad rozhodovalo i o tom, že Ella Poznerová měla možnost hrát před kamerou dvě veliké a trvalé role – ženu nešťastného obchodníka Žemly ve Snědeném krámě a slečnu Loty ve Filosofské historii. Točila i v Paříži ve filmu „Slečna která se směje“ a „publikum které pláče,“ dodává s úsměvem paní Poznerová…

To všechno je už neodvratně pryč. Jen tvář, jíž jakoby nepoznamenalo oněch šedesát let života tu zůstala jako jediný důkaz, že jsme vskutku měli tu čest s někdejší královnou krásy roku 1928. Za ta léta se vytratily z lidské paměti hvězdy, senzace filmových plesů, na nichž Praha platila vysokou finanční daň, aby se jen zlehka otřela pohledem o velikány českého filmu… A skončila doba milostných návrhů a květinových košů… A vlastně o to větší úctu jsme měli k neznámému ctiteli, který ještě v šedesátých letech poslal paní Poznerové své veršované a anonymní vyznání lásky. Přišlo v pravou chvíli, kdy se opuštěnému člověku zdály obtíže všedního života příliš těžké.

Grand Kinematograf Kludský

Svět zapomíná… A jestliže by se na některé z těch prvních pionýrů zapomenout nemělo, pak jsou to ti nejodvážnější, ti vždycky přehlížení kočovníci, kteří rozváželi slávu celuloidového pásu od vesnice k vesnici na čtyřech kolech komediantského vozu. To naše svědectví o jednom z těch prvních průkopníků filmové produkce na českém venkově nám zase vyprávěla žena. Jmenovala se Anna Kludská a patřila k odnoži velké cirkusové rodiny, která místo drezury šelem naložila na svou maringotku svitky filmového pásu.

Kludští to měli vlastně ještě těžší než první filmoví podnikatelé v Praze. I paragrafy zákonů je pronásledovaly daleko nesmlouvavěji než třeba šéfy Ponrepova typu. Když rodina Kludských zakotvila v sále některé vesnické hospody, začal benzinový motor napájet obloukové lampy proudem a pan Kludský spustil sirénu, která měla přivolat diváky ze širokého okolí. Nejednou se stalo, že se kolem hospody místo diváků sešli hasiči se svými stříkačkami. A ti pak pochopitelně rodinu Kludských nešetřili…

A když pak začalo filmové představení, doprovázel stařičký fonograf scény, jejichž pouhé titulky vyvolávají úsměvy diváka našich časů. Dovedeme si představit, jak dopadl „První doutník studenta“, jak proběhla „Honba za parukou na Eifelovu věž…“. Ale Grand Kinematograf Kludský předváděl také „Příhody kalhot“, „Dopálenou blechu“, „Paní Majerovou která má smůlu“, „Neštěstí hasiče“ a všechny ty komické snímky, které bychom stejně někdy docela rádi uviděli na plátnech biografů. Už proto, abychom poznali, čemu se to vlastně naši předkové smáli.

Anna Fenclová

A když už mluvíme o ženách, pak bychom se měli pochlubit ještě do třetice naším objevem, paní Annou Fenclovou, první českou kameramankou. Tato drobná žena měla v českém filmu ještě jedno prvenství – byla snad jediným kinooperatérem (tak se tehdy říkalo lidem za kamerou), který svým okem nedosáhl k hledáčku. A tak k nezbytnému vybavení každého natáčení patřila také stolička, vyrovnávající handicap oněch scházejících centimetrů.

I události 28.října, rozumí se roku 1918 – snímala paní Fenclová stoje na dřevěné stoličce. Bylo to tenkrát na Václavském náměstí a kamera byla umístěna na střeše veřejného záchodku. Jak se tam paní Fenclová dostala se stativem, kovovou bednou a stoličkou, to je dnes už jen záhada…
Natáčela i filmový dokument o příjezdu první československé vlády na Staroměstské náměstí. Ještě po půl století ji rozčiluje poznámka jednoho z členů kabinetu, který nedaleko ní hned po skončení svého projevu poznamenal:“To jsem jim to hodil, co?“

Nu a pak přišly na řadu také hrané filmy: Noc na Karlštejně, Sněženka z Tater a Čaroděj – při nichž paní Fenclová jako první žena obsluhovala kliku kamery. A protože šéf produkce – Antonín Fencl byl člověk nesmírně přísný, bylo každé otočení klikou spojeno s rostoucí obavou o konečný osud exponovaného celuloidu. Ta obava končila teprve ve chvíli, v níž vývojka nakreslila do emulze světla a stíny naivních příběhů našich prvních filmů…

Snad bychom někdy ztratili svou shovívavost, kdybychom si na bílé plátno biografu promítli všechna ta první díla našeho filmu… Jenže ono má všechno svůj počátek a nebýt těch prvních za kamerou, nebyli bychom dnes ani my – vyspělí filmoví diváci.
Přišli bychom o filmové realizace nejfantastičtějších nápadů a o hezký díl své představivosti, o níž nás – aniž si to vždycky uvědomujeme – obohatil perforovaný filmový pás… Ti lidé uprostřed naivity také urychlili naše poznání světa, v němž žijeme. Zvětšili horizont našeho poznání a představili nám stejně údery blesků a letící projektily, jako propůjčili skutečný život shakespearovským postavám a jako zaznamenali život i těch nejvzdálenějších končin planety, po níž kráčíme…

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, koláže vytvořila Olga Janíčková (snímky Bedřich Kocek a internet).