Zapomenuté osudy 13.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková FILMOVÉ POČÁTKY – Vzpomíná Vincenc Pokorný V našem filmovém vzpomínání vraťme se na úplný počátek. Uplynul už celý věk, co ruka českého promítače vsunula do ozubů projektoru počátek dlouhého děrovaného pásku. Polibky, dramatické honičky ulicemi měst, lidské vášně a smích byly zapsány kamerou do bromostříbrné emulze, aby pomocí stroje vytvořily iluzi života.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Před plamenem lampy jely těžké kilogramy nitrované celulozy, v níž oheň mohl každou chvíli zažehnout smrt. Ale stačilo vložit mezi výheň lampy a mezi políčka filmu skleněnou báň naplněnou minerální vodou, aby zchlazené paprsky propůjčily té mrtvé, děrované pásce život. Políčka běžela aparátem a ze zlomků honiček, polibků, vášní a smíchu se znovu tvořila syntéza života, jak ho někde daleko odtud zaznamenal muž za kamerou. V setmělém hledišti si pak těmi mihotavými obrázky, v nichž se chvěl a utíkal život, ničilo oči pár desítek lidí.

Tak se započal svět ticha, v němž němá mimika lidí na bělostném plátně musela nahradit nedokonalost techniky. Snad si to, milý čtenáři, ani neuvědomíš, ale bez tohoto prvního pootočení klikou bys nikdy nemohl suverénně prohlásit, že třeba dnes večer půjdeš do kina. Nikdy by ses nezamiloval do filmových hvězd a naše děti by byly odkázány jen na četbu a mohly by si legendárního Old Shaterhanda jen představovat. A společnosti Kodak nebo Agfa by vyráběly místo filmů třeba aspirin a Gérarda Philipa by znalo jen francouzské divadelní obecenstvo. Charlie Chaplin s buřinkou, holí a vyšlapanýma botama by se pak nikdy nenarodil…

Teď už asi sotva pochopíme, jaké myšlenkové pochody tenkrát přiměly pana Pokorného, společníka továrny na výrobu kočárů Klubal a spol., že dovedl vylovit ze své peněženky celých pět tisíc zlatých na založení prvního českého kinematografu. A že tento, od přírody opatrný a spořivý člověk, který dal teprve dospělým synům k večeři celý párek, najednou zapůjčil fantastické finance na tak pochybnou produkci. Snad to byla velká výmluvnost syna Josefa, který jednoho březnového dne roku 1898 vyprávěl o vynálezu bratří Lumiérů, kteří prý sestrojili fotografický aparát, jímž lze snímat předmět v pohybu. Za minutu prý přijme kamera osmnáct metrů dlouhý film a pořídí osmset obrázků…

Dost možná, že tu hrála svou roli také zvědavost, ten nevypočitatelný moment, který žene člověka i tam, kde končí tak zvaná solidnost poctivého řemesla… Rozhodující ale bylo, že se pan Pokorný nebál a že architekt Jan Kříženecký mohl posbírat bankovky, koupit aparát a filmy a někde naproti vinárny U Nesmysla na pražském výstavisti postavit první dřevěný biograf. A synové pana Pokorného – architekt Josef a studující práv Vincenc, se pak na čas nechali opájet tajemstvím prvních filmových svitků, které vlastnoručně odvíjeli v proudu zářivého obloukového světla. Lidská ruka tak rozhýbala na plátně sněhovou koulovačku, mořské vlny, zápas obra s trpaslíkem a také karavany velbloudů a býčí zápasy. Důstojně kráčel biografem francouzský prezident Carnot a na hladinu moře se mnohokrát denně spouštěl z jedné a téže lodi stejný potápěč.

Byla to takřka pouťová atrakce a přece už započalo kouzlo filmového pásu, který dal život novému umění a který si víc a víc podmaňoval svět. Dost možná, že zvítězil právě proto, že nabízel lidem v sešeřelém sále pohled na vzdálené končiny světa, které by většina diváků nikdy v životě nespatřila. Ten úzký filmový pás tak poprvé překonal jedním otočením klikou velké vzdálenosti, aby ukázal člověku zemi, na níž se pohybuje. Diváci začali vstupovat na vrcholky hor a ponořovali se do hlubin oceánů, stejně jako se s karavanami velbloudů vydávali na nebezpečnou cestu pouští…

Tak se od této chvíle začala nesmrtelnost filmu, i když jeho tvůrci, kteří mu poprvé vdechli život, byli smrtelní. Je to už celé století a dějiny filmu odepisovaly křížkem a datem úmrtí jednoho tvůrce za druhým. A proto jsme nevěřili vlastním očím, když jsme jednoho dne stiskli ruku stařičkého Vincence Pokorného, jednoho z těch tří, kdo byli při tom, když diváci za zděšeného kvikotu kluků opouštěli sedadla, protože se proti nim na plátně rozjela parní lokomotiva.

Vincenc Pokorný podlehl tenkrát filmu jen na těch několik málo měsíců, aby se k němu už nikdy v životě nevrátil. Na rozhodujícím životním rozcestí, které se nacházelo nedaleko vinárny U Nesmysla, dal totiž přednost solidní kariéře v Hypoteční bance před nejistým pouťovým řemeslem, v němž tenkrát jen málokdo tušil obrovskou a atraktivní příležitost. Ale vzpomínky na tu dřevěnou boudu uprostřed velkého výstaviště přežívaly dál. Představovaly už jeden z těch mrtvých filmových pásů, jimž Vincenc Pokorný čas od času propůjčoval život a vyvolával tak znovu tu neodolatelnou atmosféru prvních let dvacátého století. A náhodnému posluchači pak stačí jen dostatek představivosti, aby se přenesl do malé vyplechované místnosti, v níž stáli lidi, přístroj, výbušné nálože celuloidového pásu a nezbytná konev vody pro případ požáru. Promítači asi netušili, že by v případě vzplanutí filmového materiálu měli nejvýš čas na rychlé opuštění těsného prostoru kabiny.

Pod budkou s projektorem stálo ještě patnáct řad obyčejných židliček, vypůjčených z pivovaru a propojených laťkami, aby se jejich zákryt nebortil pod tlakem hostí. U vchodu prodával své pečivo pekař Vojtěch Balbín a pokladní slečna Chlumecká zase vstupenky, odstupňované jako v divadelním sále. Ti, co doslova lízali plátno, zaplatili třicet krejcarů, zadní řady dvacet a děti polovic. Když pak jednou majitelé biografu pochopili, že jsou pro lidský zrak nejméně namáhavá místa až úplně na konci sálu a když takto odstupňovali pořadí a výši vstupného, obecenstvo se vzbouřilo. No a když pohaslo v sále světlo, vnořil Vincenc Pokorný okénkem pro obraz svou hlavu do sálu, aby ohlásil titulky prvních „živých snímků“ prvního českého kinematografu. Co se od této chvíle začalo odehrávat na plátně, pak neuniklo pozornosti tisku, který každou „živou fotografii“ provázel svými originálními referáty.

Nejvíc snad uvítali žurnalisté pražské aktuality, v nichž se objevovaly čas od času tváře civějících zvědavců. Stálými hosty se pak stali především pražští hasiči, kteří vystoupili v díle nazvaném „Alarm staroměstských hasičů“. Za minutu od znamení zvoncem byly vytaženy ze zbrojnice stříkačky a zapřaženi koně. Byl to jistě nejrychlejší alarm v dějinách požárního sboru. Kamera měla ve svých útrobách jen osmnáct metrů filmu a hasiči si tedy museli hezky pospíšit, aby architekt Kříženecký na poslední okénka zachytil ještě koně v plném klusu.

Je pochopitelné, že se žádný z účastníků velkého alarmu nemohl nabažit pohledem na své trhavé poskoky a tak se hasiči stali nadlouho hlavním zdrojem příjmů prvního českého kinematografu, zejména, když jim vedení kina velkomyslně povolilo slevu. Ale hasiči vystoupili v prvních českých filmech ještě jednou – to když sám velitel pražského požárního sboru vydal povolení k nástupu mužstva i s parní stříkačkou. Na baště sv.Tomáše natočil zas Kříženecký se svými spolupracovníky polední výstřel v Praze. Z hvězdárny v Klementinu mávali praporem a na baště podle Národních listů „v jedné minutě provedena tu podle skutečnosti celá machinace nabíjení, vystřelení a vyčištění děla“.

Neméně kouzelně je vylíčen další Kříženeckého film „Svatojánská pouť v československé vesnici“. „V plném svitu slunečním,“ píší noviny, „mihají se tu světlé toilety přecházejících dam, za veselé hudby taneční víří na vyhraženém místě neúnavně taneční páry a vzadu točí se kolotoč a produkují se umělci na provaze.“ Velmi decentně zní rovněž komentář o filmu, v němž hrály roli tejhdejší Vinohrady. „Na obraze Purkyňova náměstí,“ píše se v Národních listech, „víří pravý šum velkoměstského života, kde mezi vagony elektrické dráhy proplétají se vozy a chodci a plným tryskem ujíždějí cyklisté.“

Skutečnost byla ovšem méně romantická a méně velkoměstská. Architekt Kříženecký stál s Vincencem Pokorným na valníku u pozdější kavárny Valdek. Starší bratr nutil okounějící zvědavce, aby chodili po náměstí, zatímco shora z Vršovic přijížděl Vincencův nejmladší bratr na kole… S kamerou pak naši první filmaři cestovali buď pěšky, nebo v nejlepším případě koňkou. Jednou se zastavili u malostranských Sokolů, kteří předvedli ochotně pod restaurací na Nebozízku své cvičení s kuželi. Jindy zaznamenala Kříženeckého kamera poklepy na základní kámen pro pomník Františka Palackého. Noviny pak k názvu filmu přidaly do závorky (velmi cenný snímek). Ale před lhostejnou čočkou objektivu pochodoval i církevní průvod Božího Těla.
A když byl pak nový záznam hotov a ozubím kamery projela poslední exponovaná okénka, spěchala celá parta do bytu architekta Kříženeckého. V koupelně, jen spoře osvětlené červenou lampou, pak všichni napjatě pozorovali dřevěný buben s navinutým filmem, který se střídavě nořil a vynořoval z vývojky. Byly to dlouhé minuty nesnesitelného napětí, ale také obrovské radosti, když rozpuštěné chemikálie začaly kreslit na vlhkou emulzi světlo a stín.

V prvním českém kinematografu sehrál svou velkou roli i malostranský písničkář Josef Šváb Malostranský, který přispěl svou troškou do mlýna, aby dal českému filmu první dějovou zápletku. Doslova do mlýna, protože děj se měl odehrát ve staročeském mlýně, který stál tenkrát na pražském výstavišti. Stačila jedna zkouška a Kříženecký točil klikou naostro.
Poněkud korpulentní Šváb Malostranský se začal dvořit čísnici z nedaleké vinárny. Stárek, který ho pozoroval, ohlásil stav věcí panu mlynáři, nu a na milého autora filmu se vyhrnula banda mlynářských chasníků, kteří vzali svou roli doslova. Než proběhl sedmnáctý metr filmu, mohl Šváb Malostranský spočítat osm modřin a dvě boule, nepočítaje rozšlapaný slaměný klobouk.
Pro filmovou tvorbu se nechal tenkrát zlákat i nefalšovaný párkař. Dal na chvíli přednost natáčení před prodejem svých horkých párků, aby se tak stal jednou z titulních rolí našeho prvního filmu. Děj byl prostoduchý: Šváb Malostranský, převlečený za lepiče plakátů, kývl na párkaře a ten plný ochoty postavil svůj kotlík dokonce na zem, aby si lepič z protekce vybral největší párek. Nu a lepiči Švábovi, který se sehnul ke kotlíku, se podařilo za všeobecné radosti přihlížejících překlopit lepidlo z plechovky, zavěšené na prsou, rovnou mezi párky. Švábova tvář se pak objevila na plátně Kříženeckého biografu ještě jednou. Malostranský komik neodolateknou mimikou vystřídal huronský smích zoufalým brekem. Tento film dostal podle Švábova výkonu také své jméno. Nazýval se „Smích a pláč“.

Ale nejhezčí vzpomínky Vincence Pokorného se vázaly přece jen k žofínské plovárně. Když tu se střechy jedné kabiny točil skoky do vody, bylo všude kolem tolik zvědavců, že se v tlačenici na hladině začalo několik neplavců topit. Plavčík, který čile organizoval celou produkci ve vodě, byl nadmíru nadšen. Filmaři, ve snaze zavděčit se svému pomocníkovi co nejvíc, pustili skoky ještě jednou, ale tentokrát pozpátku. Plavčík se zaraženě podrbal ve vlasech a po chvíli mlčení udiveně prohlásil: „Když ty páni skákali z tý trambulíny, to jsem tam byl. Ale když skákali z vody na trambulínu, to už jsem musel být pryč!“

Vincenc Pokorný, divák vychovaný později biografem naší doby, se sám s převahou usmíval nad těmi nesmělými počátky mužů u kamery, kteří tenkrát začali dobývat svět. Jejich půvabům dokonce neodolaly ani korunované hlavy. „Jeho cís. a král. apoštolské Veličenstvo císař František Josef I. poctilo kinematograf pánů Lumiére Nejvyšší Návštěvou,“ psaly noviny a dodávaly, že byl „dotyčný podnik od veškerých členů panovnického rodu několikrát navštíven a vzdána mu plná chvála.“

A přece tenkrát Vincenc Pokorný na rozcestí, které se nacházelo nedaleko vinárny U Nesmysla, velkému pokušení filmu odolal. Když skončila výstava architektury, která byla vlastně prapříčinou Kříženeckého podniku, uložil doma čtrnáct krabic s filmy a věnoval se seriozní bankovní kariéře. Z desítek metrů nitrované celulózy se stal už jen mrtvý materiál, který ztratil svůj život, když byl připraven o světelný paprsek… Ale už v této chvíli nabýval film svou nesmrtelnost. Také díky Vincenci Pokornému, který byl při tom …

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, koláže vytvořila Olga Janíčková (snímky Bedřich Kocek a internet).