Zapomenuté osudy 14.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková FILMOVÉ POČÁTKY – Vzpomíná Josef Brabec, praotec českých kameramanů Snad bychom ho ani nemuseli představovat – dost možná, že jste Josefa Brabce objevili už v ilustrovaných dějinách československé němé kinematografie, mezi snímky producentů a prvních filmových stars. Je to ten mladíček se slaměným kloboukem na hlavě, který soustředěně otáčí klikou stařičké kamery typu Erneman. Čas, ve kterém si fotograf naaranžoval chlapce s kamerou ve svém atelieru, se zatím ponořil hluboko do minulosti. Jen fotografie tu zůstala, a též stařičká šestnáctikilová „ernemanka“ na klikový pohon. A já jsem měl to štěstí, že jsem se kdysi dávno setkal i s jejím majitelem, Josefem Brabcem.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Aby naše iluze byla opravdu dokonalá, vyňal praotec českých kameramanů ze skříně své těžké monstrum a vybalil ho téměř posvátně z kovové kazety. A potom se najednou rozběhl proud vzpomínek, jež jako by nepřetržitě evokovala ta neforemná kovová bedna, která započala svou práci ve chvíli, kdy končil film jako varietní číslo a kdy se začala psát historie filmu jako umění. Brabec měl stejně jako Vincenc Pokorný všechny předpoklady pro to, aby se doživotně opřel o poctivé řemeslo. A zatím co Vincence Pokorného nakonec udolala solidnost Hypoteční banky, mohl Brabec strávit život u výhně pekařské pece, či za pultem obchodu, v němž byl na policích vyrovnán chléb a nadýchané sladkosti. Aspoň se o to několik let staral majitel pekařské firmy pan Karel Linke v Jablonci nad Nisou. Jenže celá jeho námaha vyšla naprázdno už v okamžiku, kdy městem projel první potulný podnikatel se „živými snímky“.

Zatím co jabloneckým občanům slzely namáhané oči před bělostným plátnem, na němž se kmitaly první filmové snímky, začaly se Brabcovi rozplývat představy pekařského krámu s výrazně malovaným vývěsním štítem, sny o hromadách plněných rohlíčků a kremrolí. Komické scény, které byly spíš k pláči než k smíchu, otřásaly nejen bránicemi diváků, ale také starým pořekadlem pana Linkeho o řemesle a zlatém dnu. Aniž to snad Brabec tušil, už v této chvíli se upisoval velké hře světla a stínu. A bylo pak docela zákonité, že jednoho dne sbalil své svršky a vydal se na cestu do Prahy, která byla filmu blíž než Jablonec. A ve chvíli, kdy ho angažoval vinohradský cukrář Alois Jalovec, stala se už potenciální možnost doživotní jistotou. Cukrářský mistr byl totiž filmem ještě posedlejší než Brabec. Dokázal mu dokonce obětovat svůj reklamní štít, provozní místnosti i kapitál. Prodal firmu i s dílnou a tak se téměř přes noc stali ze dvou pražských živnostníků filmoví producenti.

Alois Jalovec představoval pochopitelně uměleckého šéfa, jeho švagr František Tichý by mohl být v naší terminologii nazýván hospodářským ředitelem nebo ekonomickým náměstkem a Josef Brabec byl pak děvečkou pro všechno. Zprvu jen nosil na prsou a na zádech reklamní cedule, oznamující zrození Prvního českého a křesťanského kinematografického závodu Illusion. Tak se totiž nová filmová filmová společnost pojmenovala. Cedule pak také upozorňovaly, že toto „divadlo živých obrazů“ je k vidění na Slovanech. Illusion zprvu koupil od pana Ponrepa jeden snímek z rusko-japonské války a od kteréhosi cesťáka ještě pár přírodních snímků. A pak byl program Illusionu pořád bohatší, pestřejší a delší, až narostl na bezmála šedesátiminutové promítání. To představovalo hraniční mez, kterou si oči diváků, namáhané mrkáním projektoru, ještě mohly dovolit.

Brabcovy reklamní štíty pak tu nevídanou podívanou nabízely pražskému korzu. A když se večer setmělo, postavila se drobná Brabcova postava, ozdobená čepicí se zlatou bordurou ke vchodu kina, aby hlasitým vyvoláváním: „Jen rrračte, jen rrračte!“ přilákala zvědavce, na nichž závisela i jeho vlastní filmová kariéra. Reklamní cedule upozorňovaly na „Výlet do Itálie“ s poznámkou „velmi zajímavé“, na „Bitvu u Casablanky“ a na „Ruskou pěchotu s hudbou“. „Živý slamník“ byl inzerován s upozorněním, že jde o „velmi komickou snímku“ na rozdíl od „Východu dělnictva z Ringhoferovy továrny na Smíchově“, což byla podle reklamy „snímka skutečná“.

Musela k tomu být jistě notná dávky odvahy, pustit se do toho jarmarečního a nejistého podnikání. Ale Alois Jalovec riskoval a Josef Brabec šel s sebou. A protože to byl chlapec v každém směru snaživý a podnikavý, dovedl se v relativně krátkém čase vypracovat od nosiče reklam k vrcholným stupňům filmového žebříčku. Zatím co jednoho večera zaujala místo u vchodu reprezentativnější a mohutnější postava nového zaměstnance, Brabec sám tenkrát – bez nároku na patent a na honorář – vylepšil obloukové světlo projektoru. To jediné, co snad získal z konstrukční změny obloukového světla, byla důvěra šéfů. A ta pro budoucnost znamenala vskutku hodně – když se totiž Illusion přestěhoval do bývalé šermírny na Václavském náměstí, svěřili šéfové Brabcovi také kameru. Kouzlo novosti a tajemství filmového pásu totiž brzy vyprchalo a pan Jalovec si uvědomil, že může jedny a tytéž diváky přivábit jen tehdy, jestliže jim nabídne, stejně jako Kříženecký, vlastní aktuality. Nehledě na to, že začala Illusion tlačit ke zdi konkurence společnosti Kinofa, která si vepsala na své plakáty první filmové snímky vlastní produkce.

Tak tenkrát v dřevěné boudě vedle biografu vzniklo nové Brabcovo království – laboratoř, v níž dostal český film do vínku standardní kvalitu laboratorního zpracování filmového pásu. Tady, na několika metrech jen spoře osvětlených červenou lampou, černaly pruhy celuloidu, které projely neforemnými kamerami typu Erneman. A Josef Brabec měl pak o další odbornost víc. Nebylo proto divu, že se jednoho dne objevilo u jeho jména v titulku tolik hodností, že je už nikdo nemohl překonat. Stalo se tak při promítání filmu „Život kolem nás“, který vyrobila společnost Illusion v předvečer světové války. Před jménem Josefa Brabce bylo uvedeno sedm písmen – V.P.N.S.R.F.H., což připomínalo spíš mnohonásobné akademické tituly, než filmovou tvorbu. Písmena neznamenala nic víc a nic míň, než, že jeden jediný člověk zastal výrobu, produkci, režii a fotografii (neboli práci za kamerou). A že si Brabec vymyslel i námět, napsal scénář a že dokonce vystoupil i jako herec, zatímco tu malu chvíli točil klikou kamery výrostek, kterého angažovali na několik málo minut. Tím překonal Brabec svůj vlastní rekord z filmu Láska a dřeváky, v němž zastal „jen“ režii, námět, scénář a kameru. Ale ono by těch funkcí mohlo být ještě nesrovnatelně víc. Nepočítají se například biletáři, střihači a laboranti – a přece i tohle všechno ještě spadalo do Brabcovy kompetence.
A pak bychom měli také zakalkulovat odvahu, s níž se jako kameraman vydával na dobrodružné cesty za aktualitami – na Konopišti musel třeba čelit rozhořčení rakouského následníka trůnu Ferdinanda d´Este, který měl pro jeho uměleckou práci pramálo pochopení. Sluhové tenkrát našeho kameramana vyhodili, protože pošlapal trávník Jeho Výsosti.

A když už mluvíme o spolupráci se starým panem Jalovcem, pak bychom neměli opomenout veselohru o cholerové nákaze v Praze. Protože bylo nezbytné odlišit nakažené Pražany od zdravých občanů, kolorovali Jalovec s Brabcem barevný film, který měl podle svědectví tisku úspěch přímo strhující. Ale ve filmu se tenkrát nesčítaly jen úspěchy – filmaři leckdy došli neskonalou dřinou i k zoufalým debaklům, které skončily v pověstném Stallichově pytli. Pan Stallich byl jakýmisi „sběrnými surovinami“ českého filmu a tak celuloid, kterému nemohl proud světelných paprsků propůjčit život – prostě proto, že nebylo co oživovat, posloužil aspoň výrobě viksu na leštění bot.
Tam skončil i první hraný film, natáčený Illusionem pod zasklenou verandou. Teprve když vložili natočený snímek mezi ozuby projektoru, pionýři filmu pochopili, že je jejich světelný park příliš slabý, než aby dokázal prosvítit hluboký prostor scény. Na plátně se pak v hluboké neproniknutelné tmě snímaného prostoru objevovaly jen, jako duchové, hlavy bez těla. Pouze bezprostřední aktéři tušili o co vlastně v té které chvíli na plátně jde. A tak se příště točilo raději na střechách mezi komíny, anebo na dvorku hned vedle biografu. Když filmoval Brabec honičku na střeše budovy Varieté, která měla bůhví proč uzavřít film Hrady a zámky, potkal se tu na lávce dvacet metrů nad zemí s Františkem Karasem, správcem budovy, který mu vyprávěl historie, jež později v Cirkuse Humberto zapsalo Bassovo pero.

Na střeše paláce Assicurazioni Generali zase natočil Brabec záběr tehdy módního tance – argentinského tanga. Jenže v nejlepším zasáhla konopištského pána srbská střela a tak se stalo, že „nám v Sarajevu zabili Ferdinanda,“ a že zase jednou výstřely děl umlčely múzy. Zmlkl i Illusion a Brabec se musel hezky ohánět, aby ho ernemanka ušetřila bláta a střepin zákopové války. Stál za kamerou při natáčení naivního zakázkového filmu, který vyprávěl o díku válečného sirotka a snímal veselohru o malířce Sidonii Pimzlíkové. Ctižádostivá malířka hledá fousatý model pro obraz Žida Ahasvera. Teprve po dlouhém pátrání angažuje její manžel fousatého harfeníka, který se ovšem před prvním sezením nechá nadobro oholit, aby vypadal k světu…

Člověk se neubrání úsměvu, když listuje dlouhým seznamem děl, která jednou provždy zaznamenalo skleněné oko ernemanky, jež před námi stála na kuchyňském stole Brabcova bytu. Byla to historka chudého děvčete, které bylo svedeno lehkomyslným malířem, vyhledalo pomoc u pokoutní andělíčkářky, aby nakonec po jejím neodborném zásahu umřelo. Snímek o prvním máji zase vypráví o dobrodružství mladého muže, který je svědkem zásnub své milé se starým záletníkem. Na city diváka zaútočil pak také film, v němž si záletná žena pana stavitele podrobila mladého inženýra. Na soudobém plakátu pak bylo napsáno, že „Béřův biograf dovoluje si vás tímto uctivě pozvati na předvádění českého velkofilmu Kainovo znamení (ve spárech hříšné ženy). Poutavý a pravdivý příběh ze života. Nerovný zápas mezi inženýrem a dělníkem o ženu, jehož děj se odehrává v malebném zákoutí obce Seče při stavbě údolní přehrady a vystihuje názorně dnešní sociální a hospodářskou krizi. Ceny míst: K sezení Kč 3, k stání Kč 2. O lask. přízeň a účast prosí majitel.“

V sentimemntalitě si s předchozími díly v nejmenším nezadal další film, doporučovaný nenapodobitelným způsobem starou reklamou. „Vaše citlivá srdce jistě ustrnou, až zříte, co vytrpí a zkusí dráteníček. Bídu a strádání zachycuje úchvatně český film „Dráteníček“, tklivý to román uneseného dítěte o šesti dílech, jejž předvádí na vánoční svátky Bio Konvikt.“
Ve filmu „Když valčík zní“ zase natáčel Brabec lásku operetního zpěváka k děvčeti z myslivny a v „Legionáři“ dojemný slaďák o vojákovi české legie, za něhož se provdá dcera bývalého zaměstnavatele našeho hrdiny – mladá hraběnka. Při natáčení filmu Macocha zase Brabec a celý filmový personál Pragafilmu div že nespadli do propasti hluboké víc než 130 metrů. Rozmisťovali tu totiž své kamery až na samý okraj propasti, kde se mohli spolehnout jen na malý pruh skaliska, široký jako lidská stopa.

Ale nejhezčí léta strávil Brabec se svou ernemankou přece jen ve vlastním studiu na Vinohradech. To se tenkrát spojil kameraman se spisovatelkou Theou Červenkovou, aby rukou společnou a nerozdílnou založili Filmový ústav, firmu, která měla konkurovat začínajícím akciovým továrnám AB s americkým kapitálem. Tady se Brabcovi povedl jeden z nejfantastičtějších propadáků těch průkopnických let. Ze zámoří přijel do Prahy jistý kapitán Shaw, který se ve Filmovém ústavu ujal režie filmu o rytíři Bledé růže. V kostýmech půjčovny divadelních rekvizit vystoupily vlastně jen tři postavy – v hlavní roli kapitán Shaw a v úloze panoše první kameraman Brabec. Druhý kameraman Josef Vraný představoval rytířova soka. A tak byli na scéně nejvýš jen dva herci současně: buď rytíř se svým sokem, anebo rytíř s panošem… Jeden ze tří herců musel totiž otáčet klikou kamery. Podle toho také Rytíř Bledé růže dopadl. Finanční výsledek byl stejně bledý jako kapitán Shaw a jako celá úroveň filmu. Kino Alma mělo jen třídenní premiéru, aby pak film, finance i kapitán Shaw jednou provždy zapadli do propadliště filmových dějin.

Zkoušeli tu i první filmový přepis Babičky, na nějž bylo vynaloženo víc poctivého úsilí než financí. Tady začal filmovat také režizér Václav Wasserman, který tu s Brabcem vytvořil první filmový přepis Nerudovy povídky Kam s ním? Na Malé Straně vznikly všechny exteriérové snímky o potížích se slamníkem, jehož se Neruda a jeho služebná marně snažili zbavit. Točila se zde i Paličova dcera, v níž si dospělý Brabec zahrál v matrosových šatečkách s krátkými kalhotami malého chlapce. Ve studiu na Vinohradech se také zrodila filmová úprava Kvapilovy Bludičky. I tady přišel Filmový ústav o hezký díl své hotovosti. Když vtrhla podle scénáře do ateliéru banda pobudů, která tu spořádala dort, buřty, láhev vína a řízky, jimiž byla podložena atrapa pečené husy, aby bylo do čeho kousnout, prohlásil kameraman nad dílem zkázy: „Už se, pánové a dámy, nenamáhejte, mám v aparátu střeva!“

Mechanizmus kamery selhal a v útrobách ernemanky se nahromadily dlouhé metry zkrouceného filmu. Nezbylo, než otevřít přístroj a vystavit slunci pás políček, na nichž kamera zaznamenala likvidaci celého gastronomického skladu. Režizéři a producenti si v takových okamžicích rvali vlasy, nasycení herci je konejšili a kameraman se stoickým klidem nabíjel nové kazety. A všude z pavlačí a dokonce i z intimních koutů domácího příslušenství přihlíželi diváci, kteří hlasitě komentovali herecké výkony. Truchlivé scény je na sebe upozornily včas zvukem gramofonu nebo harfy, které měly zřejmě navodit náladu herců.

A když se vyklubalo z mraků slunce, mohl Brabec nastoupit ke kameře. Slavné hvězdy dojedly obligátní porci drštkové a na betonovém plácku se zase začala odehrávat lidská dramata. Dvě jediné lampy – Jupiterky za okny kulis mohly nejvýš vytvořit iluzi bouřky. Hlavním osvětlovacím parkem však zůstalo samo slunce, které nahlíželo na betonový plácek pokrytý kobercem a na pavlače obsypané diváky, kteří civěli celé dny mezi kulisy. Až jednoho dne Brabec s Theou Červenkovou ztratili své šance v konkurenčním boji a počala likvidace Filmového ústavu. „Kameraman s cylindrem“, jak se Brabcovi říkalo, nakonec přešel ke konkurenci, do ateliérů AB, které ho vzaly na milost. A ernemanka pracovala pod cizími pány až do chvíle, než na plátně poprvé promluvil stín. Filmové ateliéry zaměstnávaly tenkrát kameramany i s přístroji a Brabec na zvukovou kameru už neměl. Zůstal v ateliérech už jen jako střihač negativů, aby upravoval díla svých šťastnějších kolegů. Ale starou vysloužilou ernemanku, to neforemné šestnáctikilové monstrum, si jako poslední památku na dny společných triumfů přece jen ponechal. Když ji vylovil ze skříně, objevil v jejích vnitřnostech ještě kousek starého filmového pásu.
„Byla to kolikrát šmíra, to co jsme dělali,“ řekl skoro s omluvným úsměvem. „Promítali jsme všechno, co jsme natočili. Každý metr byl pro nás dobrý. Ale i návštěvníci byli tenkrát daleko méně nároční než dnes.“

Nu, a chceš-li milý čtenáři vidět ty dva v plné práci, otevři ilustrované dějiny naší kinematografie a podívej se na obrázek toho mladíka se slaměným kloboukem a zapamatuj si ho. Protože dovedl rozesmát i rozplakat naše předky. A protože dokázal se svými vrstevníky několik desítek diváků Kříženeckého biografu znásobit v miliónový dav opravdových diváků naší doby. Ale cesta za divákem byla přece jen příliš spletitá a byla také delší, než aby ji mohl pojmout jeden jediný lidský život u kamery. A bylo proto ještě mnoho těch, kdo nedošli a na něž se potom v překotných převratech století pozapomnělo. I vidina cinkajícího zlata, za něž jednou měli majitelé biografů směňovat celuloidové pásy s fotografiemi hvězd byla příliš vzdálená a filmová produkce se ještě dlouho zlatem spíš sytila, než aby ho produkovala. A bylo proto také mnoho mohovitých, kteří v tomhle dobrodružném podnikání nechali padnout své mnohaleté úspory. Leccos jsem pochopil, když jsem měl to štěstí naslouchat.

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, koláže vytvořila Olga Janíčková (snímky Bedřich Kocek a internet)