Cesta k harmonii 12

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Víte, co je to advoda? Říká se: ˝Bůh vládne v člověku tak, jako vládl v chaosu za časů vznikání světa. A jako když se svět počal rozpínat a on pochopil: bude-li se takto dále rozpínat, nikdy se nenavrátí ke svým kořenům, a řekl: Dost – tak i tříští-li se lidská duše v bolesti a zlo se nad ní zmocňuje vlády, takže brzy nebude schopna vrátit se domů, probouzí se v Bohu soucit a on řekne: Dost!“ Ale i člověk může mnohosti v sobě poručit: „Dost!“ Když se soustředí a sjednotí, přiblíží se k jednotě Boží, slouží svému Pánu.

Všechno konání svázáno v jedno, nekonečný život obsažen v každém skutku. Do všech lidských činů, do řeči i vidění, slyšení, chůze, stání i uléhání se obléká bezhraničné. Z každého skutku se rodí anděl, dobrý nebo špatný. Avšak z činů polovičatých či zmatených, z činů beze smyslu a bez síly se rodí andělé se zmrzačenými údy, bez hlavy nebo bez rukou a nohou. Být v každém činu prozářen paprsky slunce všehomíra a soustřeďovat se na světlo každého činu – to je služba. Ale není pro ni vyvolen žádný zvláštní úkon. Bůh chce, aby se mu sloužilo všemi způsoby.˝

Říká vám to něco? Je to chápání jednoty světa po duchovní stránce.
Když jsem o tom před lety přemýšlela, představovala jsem si, jak lidé, kteří žijí v dualitě, mohou k sobě přicházet. To znamená – tu jsem já a tam je Bůh. Já s ním nemohu jen tak hovořit, protože nevím, kudy k němu vede cesta. Snad, prostřednictvím církve. Ale pokud nejsem členem žádné církve, mám přístup k Bohu? A jak?

Všimněte si, že církve mají své prostředky k zajištění styku s Bohem. Jsou to rituály, které například vidíme v katolickém kostele, provázené hudbou a modlitbami, pozdvihováním, žehnáním. Pro mnoho lidí je to krásný svátek, s kterým spojují i víru naplnění svých modliteb a přání. Jsou šťastní, když jsou pospolu domů a po cestě si vypráví, jaká to byla krásná mše a jak to ten pan farář umí. Pokud je pan farář skutečně dobrým pastýřem, dokáže svou farnost opatrovat a duchovně vést. A o tom to je.
Mne zaujalo, v tom úvodním povídání, že ˝Bůh chce, aby se mu sloužilo všemi způsoby.˝ A o tom jsme již hovořili, o síle myšlenky, o smírném přistupu ke konfliktním lidem, o správném rozhodování se v životě. Je nutné správně chápat, co je to milosrdenství, láska k bližnímu, soucit, nezištná pomoc atd. Všechny naše činy se zrcadlí, žádný nezůstane bez povšimnutí. Z každého něco vzejde – dobrého nebo špatného.

Řeknu vám takový příběh: Znala jsem jednu ženu, která byla na každého zlá a nikoho nenechala na pokoji. Děti se jí bály a lidé ji neradi potkávali. Sem tam se šla posílit alkoholem do hospody a pak tropila výtržnosti. Když vystřízlivěla, tak se snažila lidem jakž takž omluvit, ale nechtěli ji naslouchat. Byla prostě v očích těch slušných a spravedlivých odsouzená jako nemravná žena, zavrženíhodná.

A jednoho dne lidé uslyšeli, že ze sklepních prostorů se ozývá křik a rozeznali její hlas.
˝Ona je zase opilá,˝ mínili a ani neotevřely dveře. Je zpozorovali z oken, že vyběhla na ulici a někoho prosila, aby zatelefonoval. Za pět minut se přiřítila záchranka a vynášela ze sklepních prostorů starého člověka, který tam zabloudil z vedlejšího vchodu, protože si spletl číslo domu, upadl a zlomil si nohu. A ta žena jela s ním do té nemocnice, protože byl sám a nikoho z blízkých by nemohla požádat o pomoc. Určitě ta paní udělala dobrou službu, ale co víc: udělala to z prostého lidství a milosrdenství, aniž by někdy přemýšlela o složitostech lidských cest k Bohu.

A lidé právě v tomto tak často selhávají. A mají na to různá přísloví: Co tě nepálí, nehas. Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán atd. A já uznávám, že pomáhat lidem z přesvědčení, že je to tak správné, nemusí být dobře chápáno druhými lidmi. Ale z hlediska teze, že Bůh chce, aby se mu sloužilo všemi způsoby, je dobré pochopit, že i člověk, kterým kdekdo z nějaké příčiny opovrhuje, může prokázat službu a díky jemu se může narodit krásný anděl.

Hodně o těch myšlenkách přemýšlím, protože se stýkám s mnohými lidmi a někteří mi nejdou, jak se říká ˝pod fousy:˝ Ale není potřeba se na ně zlobit anebo je ignorovat. Nikdy nevíte, neznáte příčinu jejich chování anebo nikdy nevíte, kdy vám, právě vám mohou významně posloužit v nesnázích.

Když to tak vezmete, kdo z nás si přeje, aby se pro jeho skutky rodili zubožení andělé? Každý by se měl vždy rozpomenout na sebe, zvolit si svou osobitou cestu, přivést svou bytost k jednotě, začít sám u sebe, ale neskončit při sobě. Vyjít ze sebe, ale nezaměřit se na sebe, poznávat se, ale neobírat se sebou. Asi tak by se měl člověk učit žít. Ale záležéí na každém. Nemůžeme být všichni stejní. Nemůžeme se do ničeho nutit a lámat svou přirozenost proto, že se nám zalíbí nějaká myšlenka nebo učení. Musíme se jen učit naslouchat našemu nitru. Tam je všechno uloženo v ideální míře.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet