Cesta k harmonii 8

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Naše jedinečnost a originalita jde proti nám nebo je při nás? Co s tím? Ne vždycky se všechno daří tak, jako bychom chtěli. Plni kásných plánů a čistých myšlenek se vrhneme do nějakého díla a najednou vidíme, že výsledek není tak úžasný, jako byla naše představa o něm. Ano, je to velmi smuitné, je to depresivní, je to nespravedlivé. Cítíme to tak. Já to tak cítím, vy to tak cítíte, že ano?

Někteří lidé prostě své dílo zničí, hodí do koše, nebo ho roztlučou či spálí a jdou se napít. Jiní se na něho dívají s slzmi v očích a stejně ho milují, jako své nepodařené dítě. A jiní se pustí do jiné práce se stejným nadšením. Záleží na osobnosti člověka, záleží na tom, jaká sila ho nutí tvořit, jak je silná a přitažlivá, neodolatelná a nutkavá.

Moje babička ráda pletla a pletla krásně. Jednou jsem si přála, aby mi upletla svetr podle mého návrhu. Bylo to něco jiného, než byla zvyklá dělat a nemohla do toho zapojit své navyklé stereotypy pletení. Nedařilo se jí to a byla smutná, až naštvaná. Svetr dopletla do poloviny, pak vytáhla jehlice a naštěstí se podívala na své torzo. Obrátila ho dvakrát třikrát v ruce a najednou se usmála.

˝Podívej se, já jsem tady zapomněla ujmout a nahodit. Jak je to jednoduché. A teď mohu pokračovat tak, jak jsem zvyklá,˝ řekla mi. Svetr mi dopletla, opravdu se povedl, ale stalo se, že jsem ho někde ztratila. Bože, řekla jsem si, babička se s ním tolik nadřela a teď najednou je pryč. A opravdu jsem se cítila velmi nešťastná. Všude jsem se ptala a pořád jsem si neuvědomovala, kde jsem ho mohla nechat. Babičce jsem raději nic neřekla.
A jednou jsme spolu obědvaly a najednou někdo zvonil.

˝Kdo to může být?˝ ptala se mne babička s pokrčením ramen.
˝To nevím, Nikoho jsem nezvala.˝
Babička si otřela ruce o zástěru a šla otevřít.
˝Paní Nedomová, promiňte. Naše Klárka přišla domů v tomto svetru. Omylem si ho navlékla, protože zapomněla, že si žádný ten den na sebe nevzala. Chvíli jsem přemýšlela, čí by to mohl být. A jak jsem ho tak prohlížela, napadlo mne, že je vaší vnučky. Ten svetr jste určitě pletla vy. Poznala jsem to.˝
˝To máte pravdu,˝ řekla babička.
˝Poznám to. Nikdo tak krásně nedělá takové dokonalé vzory, jako vy. Máte zlaté ruce, paní Nedomová.˝
A tak se zase vrátilo dílo ke svému tvůrci. Přitiskla jsem k sobě ten svetr a políbila babičku. Kdyby byl takový, který si koupíme v obchodě, nebyl by od jiných k rozeznání.

Ano, každý člověk vtiskne do svého díla vlastní originalitu. A to je dobře, velmi dobře, protože věci se většinou tak rychle ze světa neztrácejí, jako lidé, na které druzí zapomínají. A proto se mi líbí, ba mne to fascinuje, když v kuchařské knize je napsáno – Vodlečky podle paní Richterové, lívanečky podle Jiřinky Šulcové. Je to stejné jako socha Davida od mistra Michalangela, Slunečnce od Vincenta van Gogha. Vnímámí dokonalé krásy nebo dokonalého pocitu blaženost pochází z individuality, která se vtiskla do díla. Dav nikdy nic nevytvořil. Ale kolektiv lidí ano. Kolektiv složený s individualit, z nichž každý vtiskl svou originalitu do konečného díla. I když nikoho neodsuzuji, když si koupí sádrový odlitek uměleckého díla anebo někdo něco vytvoří podobného, jako některý z umělců, pro radost druhému, ne pro nezákonný obchod. Lidé mají potřebu mít kolem sebe věci, které je těší a na které mají nějaké vzpomínky, proč ne?

Mám ráda některé malíře, spisovatele, básníky, hudebníky, interprety, protože mi přinášejí radost, pohodu až pocity blaženosti. Protože umění jde ruku v ruce s hlubokou potřebou člověka pro sebevyjádření, sdělení a obdivu k originalitě. Proto já neuznávám osobně, že se nějaké věci v umění přežívají, jak se tvrdí. Ano, pokud jsou žádané abtraktní obrázky pasoucích se koní, pak ať je malují. Ale pro můj pocit vnitřní harmonie jsou důležití koně takoví, jací jsou, ať živí nebo namalovaní, protože musí hovořit o sobě samotných. To je dílo přírody. A příroda umí pouze originály.

Všichni víme, co je daktyloskopie. Lidé za sebou zanechávají nesmazatelné stopy své originality v podobě otisků prstů. I na to příroda pamatovala. Stejně jako je originální DNA každého jedince. A příroda nám tímto říká – jste jedinečné bytosti, originální a nenahraditelné.

A proto se mi zdá svět, jak je utvořený, krásný, že pamatuje sám na sebe. A je dobře, když na to myslí i lidé, kteří se vlastní individuality, ať právem či neprávem obávají.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet