Cesta k harmonii 9

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Co všichni hledáme a proč? V našem 21. století se rozmohl okultismus a magie. Jak podivné, že? Říkáme si, ale mne to nevyvádí z míry. Nedávno sledovala v televizi pořad Věštírna. Paní Věštkyně měla své pomůcky křišťálovou kouli, aby mohla určovat minulé životy a snad i míru karmického zatížení svých klientů a jinak pracovala s tarotovými kartami.

Dobře! Lidé ji telefonovali a ona jim radila, co mají dělat, jak to mají dělat a co z toho vzejde. Lidé hledají odpovědi na otázky, které je trápí a většinou jsou to otázky osobního úspěchu, štěstí, lásky, zdraví i nemoci. Přežiji operaci? Vrátí se ke mně můj manžel? Najdu zase jinou lásku? Udělá mé dítě maturitu? Vrátí se ke mně moje dcera, syn?

Ale tyto věci, i když jsou důležité vědět, nepochází z ničeho jiného, než z nějaké příčiny. A té příčiny, kterou můžeme snadno odhalit, když se nad tím dobře zamyslíme, vzejde zákonitě i následek. A ten tu je v podobě útěku dětí z domova, odcizení partnerů, nemoci a strádání, ztráty zaměstnání spolu se zoufalým pocitem nedostatku peněz atd. atd. Teprve, až následek začně působit, děsíme se, co jsme sami vyvolali svým chováním, svými činy, svými myšlenkami nebo slovy. Nejhorší na tom je, že myšlenky jsou stejně silné a životaschopné jako konkrétní činy a vracejí se zpět k tomu, kdo je do světa vyslal v podobě takové, že člověk pak naříká: čím jsem si to jen zasloužil, pane bože? Mnozí lidé jsou sami k sobě lhostejní. Neváží slov, když se rozčílí, neváží ani svých činů, když se snaží něčeho dosáhnout. A pak následuje touha po pomstě těch, kteří jsou zasaženi. Ani oni neváží svých slov, svých činů ani svých skutků. A na to nemusíme mít náboženské myšlení, abychom pochopili, že trpělivou láskou, sebeovládáním anebo čestným, ale rozhodným krokem, dokážeme víc, než válčením mezi sebou. A já tak často slyším – co je to za svět, když je tolik strádání, podvodů, vražd a násilí? Když člověk nemá trochu klidu, nemůže nikomu a ničemu věřit, když jeden druhému ubližuje, dokonce i těm slabým, nemocným a nemohoucím?

Ale já si troufám tvrdit, že to není světem, ale lidmi. Žádný politický režim neumí nastolit takovou oázu ve společnosti, aby byli všichni spokojení a blažení, protože politika je účelová, nikoliv humanitární činnost. Na to ani nepotřebuji křišťálovou kouli, abych poznala, že ten člověk, který se nyní potýká s existenčními problémy, neuznal nikdy za vhodné si v době dostatku nebo přebytku na takovou možnost odložit peníze anebo omezit svůj náročný způsob života, aby později skromě vyžil. I ten nejbohatší člověk nemůže vědět, kdy může o své bohatství přijít a ani ten nejchudší člověk nemůže vědět, kdy může nabýt bohatství. Nikdo nemůže vědět, kdy bude potřebovat milosrdenství druhých a proto je třeba milosrdenství pěstovat, aby bylo, až na něho příjde řada. Jsou to jednoduché rovnice o jedné neznámé. Hledat příčinu mimo sebe je zbytečné. Nic není zadarmo. Rozhodující jsou činy, skutky a dobrá, pozitivní energie v našich myšlenkách.

Jestliže rodiče dětem neukáží, co je to úcta ke stáří a opustí své rodiče nebo na ně prostě zapomenou, děti tak učiní obdobně. Jestliže se v rodině všichni hádají, pomlouvají se navzájem, šijí na sebe nejrůznější podfuky, pak se jim to vrátí v době, kdy očekávají spíš porozumění a soucit.

Víte, vztahy mezi lidmi by měly být nezávislé, ale rozumné. Upínat se jeden na druhého, to není láska. To je nezdravá závislost, která se pohybuje na neustálém – má dáti-dal. A přesto tolik lidí tak žije. Není to nic divného, to je pravda. Chápou tak, že si upevní jistotu a že neskončí opuštěni v nějakém starém domově, kde o ně nikdo nebude dbát. Lidé, kteří se vzájemně ctí, jsou kulturně vyspělejší, byť se nemohou chlubit hmotným bohatstvím, než ti, kteří jeden z druhého kořistí. Ale ani to není nic zvláštního, pokud taková pravidla většina trpí a považují to za normální.

Lidé se napodobují, napodobují myšlenky, skutky, přemýšlejí, co všechno je ještě možné uskutečňovat, aby posunuli hranici nechtěného a nemožného. Myslím, že každý rozumný člověk ví, že je správné dodržovat pravidla a špatné je překračovat. Ale není to je vůči zákonům toho kterého státu, i morálka, i láska mají své zákony a proto jsou tím, čím jsou. I když lidé někdy úpmyslně nebo z neznalosti zamění pojmy, tím nezmění zákon lásky ani podstatu mravnosti.

Co tedy vlastně hledáme? Klid, pokoj, harmonii, dostatek, pohodlí, lásku, dobrá bydla. Otázka je jejich míra a způsob jejich získávání. Pro někjoho je to úsilí na celý život a stejně není jistota, zda toho docílí. Pro někoho je to samozřejmost, protože v tom nespatřuje nic tak náročného, aby si to nemohl zařídit.

Svět je opravdu krásný, je v něm možné všechno. A je otevřený pro každého, kdo hledá poctivě svůj vlastní ráj

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet