Hlavně, že se máme rádi – povídka

Autorka článku: Simona Monyová S elánem březí slonice jsem se vlekla po chodníku. Na nohou polobotky, co měly své nejlepší dny už dávno za sebou, v baloňáku, který potřeboval čistírnu stejně zoufale jako jeho majitelka kadeřníka. K obrubníku přijíždělo povědomé auto. Vysvobodila jsem ruce ze soustavy nákupních tašek, již dlouhá léta přirozeně dotvářejících moji osobnost, a mávala jsem urputně jak trosečník na pustém ostrově. Můj muž, jak už to v podobných situacích bývá, mě ani nezaregistroval, oběhl auto, galantně otevřel dveře u spolujezdce a nechal na sedadlo vplout plavovlasou nymfu v tříčtvrtečním koženém kabátě, na který se já nezmůžu nikdy, leda že bych umístila své dva syny do sirotčince nebo našla sponzora na jejich výživu.

Zpanikařila jsem. Přišlo to nečekaně. Roky jsem si namlouvala, že případná manželova nevěra v žádném případě nemůže ohrozit náš harmonický vztah, že jsem kulturní a velkorysá bytost, která je povznesena nad drobné odskoky od manželského lože a že dobrovolný svazek dvou svébytných tvorů by v žádném případě neměl připomínat vězeňskou celu. Tváří v tvář skutečnosti jsem pocítila krvelačné choutky a úpěnlivě prosila Boha, aby ta přerostlá Barbie s nohama až ke krku byla ortodoxní lesba. (Pravděpodobnost tohoto přání byla zřejmě rovna možnosti, že je Komik v tu chvíli oděn do světlounko růžových batikovaných jégrovek, jež jsem mu vyrobila vyvářkou bílého prádla společně se synkovými trenýrkami na tělocvik.)

Než jsem se dopotácela domů, napadla mě spousta pitomostí, koupí střelné zbraně počínaje a demonstrativní sebevraždou konče. Žárlivost se mi rozlézala útrobami, na nějakou velkorysost či nadhled už tam nezbylo místa. Byla jsem pološílená vzteky. Zuřila jsem tak, že se děti, sotva mne zahlédly, samy od sebe pustily do úklidu pokojíku, pes si ode mě odmítl vzít kolečko šunkového salámu a kočka mi v domnělé sebeobraně rozpárala nové punčocháče. Když mě u večeře spatřil manžel, poradil mi, ať si vezmu prášek.

„Myslíš strychnin?“ zasyčela jsem.
„Ne, paralen. Vypadáš jako by na tebe lezla chřipka,“ pravil klidně.
Jeho protřelost a schopnost přetvářky mě omráčila. Jestli na mě leze chřipka, to bych ráda věděla, co leze na tebe, zejména co na tebe lezlo dnes odpoledne, pomyslela jsem si a zvolna ho opékala zavilým pohledem.
Později jsem se naštěstí vzpamatovala, sebrala síly a poslední zbytky rozumu, a začala o svého muže bojovat. Přece nenechám jen tak zadarmo jiné ženské chlápka, kterému se neošklivím, i když mám strie široké a hojné jak turistické stezky v Pošumaví. Chlápka, který zkonzumuje bez reptání k večeři připálenou čočku na kyselo, který jako jediný v rodině ovládá naprogramovat video a který mě dokáže rozesmát i v čekárně u zubaře.

„Co by sis přál zítra k večeři?“ zeptala jsem se neobyčejně mile. Když dokážu denodenně nasytit syny vybavené žaludky většími než vítězná dýně na sjezdu zahrádkářů, to by bylo, abych nedokázala vykrmit jednoho čtyřicátníka tak, aby o něj mladá holka pohledem nezavadila.
„Zítra? A co bych si asi tak moh přát, vždyť je čtvrtek a bez masa řízek neuděláš…“ povzdechl si Komik.
„Ruším bezmasé čtvrtky i úterky,“ děla jsem odhodlaně s vědomím, že možná budu muset zpeněžit svoji ledvinu.
„Hurrá!“ zařvali jednohlasně synové. Manžel mi beze slova podal teploměr.

Náramek od babičky jsem odnesla do zastavárny, vyhodila katalog cestovní kanceláře Fischer do sběru a smířila se s faktem, že léto strávíme opět na naší chaloupce na Vysočině.
Naštěstí jsem se neobětovala nadarmo. Po sedmnácti týdnech mého snažení si Komik nedokázal zavázat tkaničku od bot a v obličeji vyhlížel jako těžký alergik deset minut poté, co ho bodla včela. Zase jsem začala klidně spávat. Byl tak ošklivý, že mohl být jedině můj.

A pak jsem je potkala znovu. Vycházeli z denního baru, zabráni do rozhovoru, Komik měl ve tváři klukovský výraz a Nymfa gestikulovala tak přísně, jak bych si to k němu já nikdy nedovolila. Chtěla jsem se schovat, ale nebylo kam.
„Jé, ahoj, Puťko,“ téměř do mě vrazil můj dobře živený manžel. „Kde se tady bereš?“
„Špehuju tě,“ odsekla jsem a podala mu síťku s bramborami a dvě plata vajec.
Zatímco manželův klukovský výraz plynule přecházel ve výraz vesnického debila, Nymfa se nahlas zachechtala: „Tak vy si jako myslíte, že my dva… to je teda fór…“
Dotklo se mě to. Dle mého názoru by mohla plesat štěstím, kdyby o ni stál takový chlap, jako je Komik. Koza jedna namyšlená!
„To je moje angličtinářka a tohle moje manželka,“ představil nás. „Mělo to být překvapení…“

Taky že bylo! Však mám pro milého Komika rovněž jedno: mezitím, co oprašoval svoji angličtinu, aby mě v létě na Kanárech omráčil plynulým slovním projevem, já motivována nepoznanou žárlivostí prohnala všechny naše úspory jeho trávícím ústrojím.
No co, Kanárské ostrovy nám neutečou a těch dvanáct kilo miláček v létě na chalupě hravě shodí. Hlavní je, že se máme rádi…

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet