Jak využívat moc našeho podvědomí – 80

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel Minulý článek jsem zakončil konstatováním, že přicházející ˝třetí věk˝ můžeme zastavit i tím, že se osvobodíme od jistých manýr stáří. Například je to držení těla a chůze. Když nás nezlobí páteř, tak proč se hrbit? Když nás nezlobí nohy, proč se šourat? Takže přímé držení těla, nešourat se, ale pořádně vykročit, mít svůj cíl a naplno žít – nejen přežívat. Sledovat život kolem sebe s optimismem, nikoli škarohlídsky.

Psychologie zná celou řadu změn chování ve stáří. Připomeňme si dvě z nich:

a) bezdůvodné stížnosti a stesky, jimiž někteří staří lidé častují a otravují své okolí
b) hašteření kvůli maličkostem

Z toho plyne: Nehašteřit se, nebrblat na všechno kolem, prostě myslet pozitivně. Pamatujme na to, že myšlenky jsou energie a ty plně vědomé myšlenky jsou nasměrovanou energií. A to i vůči podvědomí. Nesmíme si také myslet, že touha po omládnutí je pouhým snem. Když budete věřit, že lze omládnout duševně i tělesně, splní se vám to. A když si budete myslet, že už vás nic dobrého nečeká a že už to musíte nějak ˝doklepat˝, pak si sami vytváříte svou neradostnou budoucnost.

V podstatě každý věk je relativní. Vzpomeňte si: když jste byli dětmi, tak pro vás byl už každý třicátník ˝starý˝ a čím jste sami nabírali léta, tak se ten pojem stáří posouval. Nedávno jsem četl výsledky jednoho výzkumu, z něhož vyplývá, že ČR brzy bude v první desítce zemí s nejstarší populací na světě. A to tím, že každý třetí obyvatel naší republiky bude starší 65 let. Některá města už dnes (například Brno) mají o třetinu důchodců více než dětí. Samozřejmě, to je i vlivem faktu, že se za posledních sto let prodloužila průměrná délka života o celých třicet let. Podle uvedeného průzkumu pro sedmdesátníky jsou staří až jejich vrstevníci. Je to logické.

Zamysleme se nad těmito údaji. A vezměme přitom v úvahu, že ještě před sto lety byla průměrná délka života cca o 10 let nižší a že tehdejší staří lidé žili docela jinak než jejich dnešní vrstevníci. Jim tenkrát nezbývalo nic jiného než ˝výminek˝ nebo bačkory, nemoci a pocit, že ˝už na mně nezáleží˝, že ˝už to mám za sebou˝, že ˝mne už nic jiného nečeká než zubatá˝. My jsme na tom mnohem lépe. Máme možnost číst noviny nebo knihy, chodit do divadla nebo do kina, dívat se na televizi. Všechno to nás vtahuje do života. Záleží jen na nás, zda přijmeme myšlení z konce 19. století a nebo zda budeme žít i po sedmdesátce aktivně.

Dnešní sedmdesátníci měli smůlu, že je v dětství poznamenala druhá světová válka a fašistická okupace a během života dva totalitní režimy. U mnohých byli perzekuováni jejich rodiče za Protektorátu BĂśhmen und Mähren a poté za vlády komunistů. Hodně z našich vrstevníků trpělo i po ˝vstupu bratrských vojsk˝ v srpnu 1968. Když ne jinak, tak třeba ztrátou zaměstnání a zákazem činnosti, odebráním cestovního pasu. Komunistický režim se mstil i jejich dětem (kteří za své rodiče samozřejmě nemohli) tím, že jim neumožnil ani středoškolská studia – o vysokých školách ani nemluvě. A přesto znám ze svého okolí řadu starých lidí, kteří si nyní vynahrazují to, co jim totalitní režimy ˝ukradly˝. Jedni podnikají, další přednášejí na různých typech škol i pro veřejnost, působí v různých zájmových organizacích atd.

Podívejme se na problém vyššího věku ještě z jednoho hlediska. Z hlediska jistého druhu narcisismu. Víme, že v životě nepřichází nic samo. Kdo chce být baven, musí sám přispět k zábavě ostatních, kdo chce být slyšen, musí sám naslouchat druhým, a kdo chce mluvit, neměl by zapomínat na to, že chtějí mluvit i jeho partneři a partnerky. Jistě sami z vlastní zkušenosti víte, že jsou lidé, kteří nejsou schopni mluvit o ničem jiném než o svých nemocech. Ať s nimi začnete mluvit na jakékoli téma, vždy skončí tam, kde je bolí, kde je píchá, neustále vedou monology o svých neduzích, stýskají si jak rychle stárnou, atd. A když se sejdou dva takoví jedinci, oba mluví, ale vzájemně se vůbec neposlouchají, protože jsou zahleděni jen do sebe. V přítomnosti takových lidí se neubráníte depresi. Jedinou obranou před nimi je – vyhnout se. A tito lidé si stěžují pan na osamělost a závidí svým vrstevníkům, kterým se nikdo nevyhýbá, protože se s nimi nejen dobře pobaví, ale často vyslechne i jejich moudré zkušenosti. Jenže tu osamělost si ale způsobují sami. Protože ten narcisismus se u nich nezrodil a neprojevuje se až dnes. Již v mládí jim bránil uzavřít dlouhodobější přátelství nebo vztahy. Tito lidé pak jsou v stáří osamoceni. To je také jeden z pramenů jejich pesimismu.

Když se vrátíme k našemu tématu o aktivním stáří., mohli bychom říci, že jedním z ˝léků na stáří˝ je vnitřní spokojenost, pozitivní myšlení, láska a k tomu dobrá práce, do níž nechodíme z donucení, ale která nás uspokojuje a v níž se seberealizujeme. A když už nám těch šest nebo sedm ˝křížků˝ přijde, neměli bychom složit ruce do klína a jen čekat, až přijde ta tzv. ˝největší demokratka, která ˝měří všem stejně˝. Všem stejně pokud jde jen o fakt, že jednou ˝tam musíme všichni˝. Ale jinak je každý z nás ˝svého štěstí strůjcem˝, jak říká dávná moudrost. Příště několik příběhů ze života i literatury.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet