Jsem to ještě já! – román na pokračování, 2

Autorka článku: Maura Když jsem byl mladý, zdálo se mi, že pomalu ubíhá a nyní je to naopak a tak se dívám, jak ráno přechází do dopoledne a poledne a den se pak schyluje k večeru. Každá hodina něco zvláštního přináší, i když je to sotva zachytitelné lidským rozumem. Některé události jdou mimo něj. Nelze je předvídat, nelze se na ně připravit a těžko lze jejich průběh ovlivňovat. Jakoby si je člověk nastavoval daleko dřív, než přijde na ně řada!

Je mi teď padesátpět let, což je zřejmě věk vrcholu života. Možná, že moje rodina, tedy žena a děti, ode mne očekávají, a musím říci, že právem očekávají, že budu vždy tam, kde mne chtějí mít a řešit všechny problémy, které si přinesou domů z práce nebo ze školy. Já jsem však unavený a často si ani sám neumím poradit. A fyzické síly také ubývají, to vím zatím jen já. Moje děti jsou velmi aktivní a chtějí v létě i v zimě jezdit na hory a pěstovat všelijaké sporty. Ne, že bych nechtěl s nimi měřit síly, ale nechci jim vysvětlovat, jak jsem unavený, vnitřně nejistý a někdy i depresivní. Mám je rád a netoužím se svěřovat s problémy stárnutí dřív, než je přejde opojení z mládí.

V práci se držím, to je pravda, ale jsem už nevrlý na kolegy a na pacienty. Jsem nervózní z malicherných stížností, z lidí, kteří mi cpou bonboniéry a myslí si, že zaplaším smrt anebo způsobím zázrak.

Na zázraky totiž nevěřím. Ani nevěřím všelijak mysticky zaměřeným lidem, kterým zase důvěřují mí pacienti nebo jejich rodinní příslušníci. Já je chápu. Ale jsem svým způsobem a také z jejich pohledu přízemní tvor, který věří jen tomu, co je vědecky prokázáno. Bohužel i pro mne, protože bych moc rád uvěřil, že lze stárnutí pozastavit a ještě nějakou dobu nemít úzkosti z každé změny v psychice nebo z dosud neznámých tělesných potíží. Ale i když dokážete potlačit viditelné symptomy stáří, tělo se podrobuje věku, opotřebovává se a sem tam i přestává fungovat. Někdy se chaoticky prohrabuji v literatuře a začínám zjišťovat, že nevnímám slova a významy těch chytrých vědeckých článků. Ztrácím souvislosti. Není to jen moje vina.

Celý svět, jak to tak pozoruji, ztrácí kontinuitu s filozofií, která ho učinila v nějakých časových zlomech lidštějším a já jsem přesvědčen, že brzy se lidé začnou zase ohlížet a hledat východiska z nouze a tím nemyslím nouzi hmotnou, ale nouzi mravní. A proto jsem tak v tomto směru klidný. Nemusím se o nic starat, všechno přijde samo.

Nevyhledávám filozofy, kteří by mi odpověděli na otázky, které si kladu každý den, když stojím ráno před zrcadlem a pozoruji svou tvář. Moje žena je o sedm let mladší než já a trápí se, aby potlačila droboučké vrásky, které ji sluší, zabarvila šediny, které se mi zdají roztomilé a uhladila faldíky, které se jí začínají tvořit na bříšku a jsou tak měkké a důvěrné. Nechápe, že ji miluji a obdivuji takovou, jakou se neodvratně stává. Neodvážím se říci nic proti těm záhadným krabičkám s krémy a séry, kterými se každý večer patlá. Zlobila by se. Jak bych si přál, aby mi rozuměla. Aby chápala ty věci, jaké se dějí se mnou. Ale ona si se mnou už nepovídá, jako dřív. Potřebuji, aby si se mnou povídala o lidských věcech. Zlobí se, že jsem se přestal dívat na televizi. Nestojím o to věčné zabíjení, nereálné lásky a neustálé omílání politických zpravodajství.

Nejdřív jsem si myslel, že budu sledovat zprávy a provádět analýzy, ale pak jsem zjistil, že taková namáhavá činnost nezmění ani svět a ani mne samotného. A tak jsem se obrátil sám k sobě. Myslíte si, že jednoduché najít sám sebe? Je to těžká cesta a nemusí vždycky dopadnout dobře. Je pošetilé si myslet, že takovým výletem do vlastního nitra člověk zmoudří, že nalezne moudrou a vyspělou bytost, s kterou bude sdílet jakési vnitřní já v jednotě. Pochopil jsem, že jsem s tím měl začít dřív a ne až teď, když pociťuji vyčerpanost, prázdnotu a nespokojenost. Bude to dlouhá cesta, uvažuji a přemýšlím, jak se zbavit pocitu darmošlapa. Já proplouvám životem, místo toho, abych ho žil. A myslím si, že je to zbytečné si dávat práci sám se sebou. Hledám spíš ta proti, než ta pro a přitom cítím bytostně nutnost něco se sebou udělat.

Moje žena je na tom lépe. Je sama sobě koníčkem. Stará se o domácnost a dvě děti, stará si o mně. A já pasivně přijímám ten život, jaký jsme si společně vyrobili. Dřív mi to připadalo samozřejmé. Dnes nevím, po těch letech manželství, jaký to má všechno smysl. Ztrácím se v každodenních rituálech a stereotypech a jsem si plně vědom, že jsem jejich konzumentem, nikoli strůjcem. Najednou mi to vadí a nemám odvahu se vzepřít. Ale já, bohužel pro mne, nemám žádný nápad, jak učinit náš život zajímavým a inspirativním. Ale jak jsem řekl, jsem unavený a nechci se pouštět do změn. Myslím, že bych neměl vůli je dotáhnout do konce, a proto mlčím a čekám, doufám a věřím a nevím komu nebo čemu.

Je někdo schopen odhalit, v této hektické době, co je důležité nebo nejdůležitější? Jsem přesvědčený, že hledání nějakých hodnot a jejich prosazování je velkou komplikací, která se mi může vymstít tím, že ztratím své pohodlí, klid a jistotu, která je uvnitř toho navenek nudného stereotypu. Takže to jsem já!

Autor: Maura, Foto: Internet