Jsem to ještě já! – román na pokračování, 4

Autorka článku: Maura Usmál jsem se. Bylo mi jasné, že něco zamýšlí. Zatímco já se utápím ve svých vnitřních nejistotách a depkách, ona už ví dopředu, co budu dělat za pár let. Ano mám, řekl jsem si v duchu a tím jsem odpověděl i sám sobě. Alespoň na chvíli odjet z Prahy a vykašlat se na všechno, co mne trápí a otravuje. Třeba ta naše spořádaná domácnost, v které se už roky nic nepohnulo z místa.

Ty stále stejné, opakující se historky z práce, které si nosí domů a já pořád nevím, o kom mluví, kdo jsou ti lidé a proč se tím musím, alespoň naoko zabývat. Ale rozhodně jsou důležití pro její život, protože ona se s nimi stále srovnává. Já o své práci mlčím. Nikdy se mne na nic neptá a nikdy za mnou ani nepřišla. Jakoby se nemocnici úmyslně vyhýbala. A já tomu nerozumím, jen začínám chápat, že celá rodina žije pouze jejím životem, jejími potřebami a jejími přáními. Dobře, hlavně, že je klid.
Nebudu dlouze mluvit o tom, že zatím zima pominula a já se zbavil těch zdravotních problémů, které mne zužovaly. Vysvitlo totiž sluníčko a to bylo to nejlepší, co mne vytáhlo z chmurných nálad. Ale ještě neslezl všude sníh. Pozoroval jsem, že moje žena se připravuje zaútočit na naši chaloupku s všelijakými dekami a dečkami. Bože, kde jsou ženské, všude jsou nějaké hadry.

˝Copak to děláš krásného?˝ zeptal jsem si, když seděla u šicího stroje a dávala dohromady nějaké kusy látek.
˝No přeci patchwork,˝ řekla, jakoby to bylo samo sebou.
˝A k čemu to bude?˝
˝Přehoz přes válendy,˝ odpověděla stručně.
Mně by stačila kančí kůže, pomyslel jsem si. Zajímavé je, že ty ženské jsou od pradávna stejné. A představit si Marii jako neandrtálku, která žvýká kůže před jeskyní? Musel jsem se usmívat, ale tak, aby se mne na příčinu mé náhlé veselosti nezeptala.
˝A nestačilo by, kdybychom koupili nějaké deky?˝ řekl jsem a s nedůvěrou jsem se díval na různé čtverce, jak k sobě nějak nepatří barvou a ani vzorem.
˝To teda nestačilo,˝ řekla rezolutně.
A šila dál. Pozoroval jsem ji. Věděl jsem, že teď dojde, jak to dodělá, na puntíkované nabírané závěsy a dečky, nesmyslné dečky, na které se nesmělo nic postavit a které byly zdrojem nekonečných svárů.
˝Já jsem si myslel, že to pojmeme nějak přírodně,˝ řekl jsem naoko zamyšleně a ona se ke mně zprudka otočila.
˝Tak hele, vedle nás má chalupu profesor Příhoda, kousek dál doktor Zahrádka, pak Němečkovi, Zabloudilovi, Richterovi.
Představ si, kdyby nás někdo přišel navštívit a my to tam neměli útulné.˝
˝Ale drahá, pokud si pamatuji, tak jsi říkala, že to děláš kvůli mně,˝ namítl jsem jemně.
˝No jasně, že kvůli tobě,˝ odpověděla tak určitě, že jsem neměl ani na chvíli zapochybovat, jak mám skvělou a pozornou ženu.
˝Myslel jsem, že bychom to zařídili prostě, jak to bývalo dřív.˝
˝A Richterová řekne, že to nemáme ani zařízený. Ty prostě nesmíš myslet jen na to, co chceš sám. Musíš se trochu přizpůsobit.˝
˝Aha. Tak dobře. Naše chalupa bude vlastně divadlo pro druhé lidi. Tak to jo.˝
˝A teď jsi mne naštval. Já se tady dřu po nocích, vyšívám monogramy na polštářky a ty mi řekneš, že je to divadlo.˝
Bože, já jsem to nepochopil! Omluvám se. Konečně si našla svou ženskou seberealizaci.
˝Dělám si legraci. To víš, že je to pěkné. Moje babička taky měla háčkované záclonky, vyšívané ubrusy. Ještě dnes na to vzpomínám,˝ řekl jsem naoko zasněně.
Jo, vzpomínám si, jak jsem si dal jednou nohy na stůl a dostal jsem herdu do zad. A tak mne ta výzdoba otrávila nadobro. Domov by měl být důvěrné místo, naplněný láskou, intimitou a štěstím. Ale to je asi směšné o tom tak uvažovat. Mužům stačí velmi málo, aby se cítili spokojení.

Marie hodně utrácí. Ale já ji to nevyčítám. Pokud na to máme, tak ať si dělá radosti, jak tomu říká. Onehdy přinesla mikrovlnou troubu a celý večer jsem poslouchal kuchařské recepty. Namítl jsem, že jídlo z mikrovlnné trouby je velmi nezdravé.
˝Co to povídáš za nesmysly? Kdyby to byla pravda, tak by ji nevyráběli, to přeci dá rozum.˝

Skoro se urazila a já jsem zabránil jejímu odchodu do ložnice přiznáním, že jsem si jen dělal legraci.
˝Sám se o nic nestaráš a přitom se všemu jen vysmíváš. Někdy mi ty tvoje vtipy jdou na nervy. A v poslední době čím dál víc,˝ řekla a znechuceně odložila knížku s recepty. Nemám to rád, když se zlobí, strach ze scén a demonstrativních odchodů ze společných prostor, jako je kuchyň nebo obývák, je čím dál silnější. Protože jednou se zvednu já a odejdu navždy. Tuším to a nechci tu chvíli přivolávat.

Bývaly doby, kdy jsem byl do Marie opravdu zamilován. Velmi zamilován. Líbila se mi a to nejen proto, že byla hezká. Svým způsobem se mi zdála výjimečná. Její nálady se střídaly jako aprílové počasí a já jsem se moc rád s ní smiřoval, protože jsem tak mohl plně rozvíjet svou fantazii ve dvoření a milování. A jí se to líbilo. Dráždili jsme jeden druhého, abychom pak mohli spolu splynout v přání zase objevovat taje lásky a vzájemné přitažlivosti.

Zůstalo nám jen vzájemné špičkování, a čím víc jsme byli opatrní, abychom se nehádali, tím víc jsme ztráceli vášeň i pravou lásku. A tak zůstala ta krásná domácnost, do které ona vnášela všechno, co by jinak vnášela do našeho vztahu. Chodili jsme kolem sebe jako lovci a přitom jsme dělali, že se nic neděje. Nepřiznávali jsme si, jak jeden druhému jdeme už na nervy. Občas mi vyčetla, že se chovám povýšeně a nadřazeně a tím mi chtěla naznačit, že mi mé špitálové manýry přerůstají přes hlavu. Říkala tomu tak, kdykoliv jsem už na pokraji trpělivosti, zvýšil hlas.

˝Nejsem nějaká sanitářka, abys na mne vyskakoval, prohlásila a přitom neměla ani tušení, o čem mluví.
˝Měla sis vzít nějakého Lojzu z vaší Lhoty, když si myslíš, že se chovám nemožně,˝ odpověděl jsem klidně.
Tehdy se strašně urazila. Ale ne kvůli tomu, co jsem řekl. Že jsem sáhl na její ego. To nesnesla. Vložila do našeho vztahu všechno, protože se cítila nadřazená nad ostatními, že si vzala doktora z Prahy. A že s ním může mávat, což předváděla vždycky, když jsme jeli k jejím rodičům. Nechal jsem si to líbit, protože tehdy jsem ji ještě opravdu velmi miloval. Myslel jsem si, že ji to přejde, až se nasytí obdivem svých bývalých kamarádek a sousedů. Jen jednou ji její otec, můj tchán, napomenul a byl z toho cirkus ještě v Praze.
˝Je celá matka,˝ povzdechl si tchán, když jsme spolu kouřili na zápraží, ˝měl bys s tím něco dělat, nebo na to doplatíš.˝
Jeho rada byla nad zlato, ale já neměl sílu a chuť čelit své ženě, která mne, jak jsem konečně věděl a tušil, mne milovala a okupovala celé mé nitro, mou duši i srdce.
To už tehdy jsem se zařadil mezi ty mlčící, shovívavé a podpantoflizované manžele, kteří jsou za to odměňováni vystlaným hnízdem a jistotou.

Muži jsou nesmírně omezováni vášní žen, kterou projevují při zdobení příbytků. Moje matka byla úplně stejná, a tak jsem se roky nebránil. V celém bytě měla nějaké choulostivé věci a můj otec měl svůj stolek, kam si smí postavit láhev s pivem a skleničkou. Její vášeň po stolování a uklízení byla až chorobná a ona tomu říkala rodinné hnízdečko.

Po rozhovoru o chalupě jsem se cítil velmi unaven a vyčerpán. Už vím, že se nesmím s ženou dohadovat, nemám sílu oponovat jejím argumentům a nechci dělat zbytečné dusno. Ale nechci vypadat jako zbabělec, který utíká z boje.
˝Tak,˝ řekla spokojeně a rozprostřela přede mne svou práci.
˝Hezké, že?˝
Tak ji to pochval, řeklo něco ve mně, ale mně se to nelíbilo.
˝A jak že se tomu říká?˝ zeptal jsem se, ale po chvíli jsem si uvědomil, že mi to před chvílí říkala.
˝Dělají to v Americe. Patchwork,˝ řekla, usmála se na mne a rukou mávla lehce nad tím zázrakem.
A jak budu na chalupě sám, tak to dám pryč, abych se na to nemusel dívat, pomyslel jsem si.
˝Víš, mně připadá, že tam vidím kusy mé staré košile,˝ řekl jsem vzal si brýle, abych se o tom ujistil.
˝No jasně. I kusy mých starých šatů. Než bych to vyhodila, tak jsem nechala v tom památku na naše časy,˝ odpověděla.
Byla to tedy mozaika vzpomínek. Sedli jsme si spolu na gauč.
˝Tu košili jsi měl na sobě, když jsme byli v Itálii, vzpomínáš?˝ řekla něžně a pohladila ten kousek látky.
˝A tyhle šaty jsi měla tehdy na výletě v Tatrách. Byl jsi tak krásná,˝ řekl jsem.

Autor: Maura, Foto: Internet