Jsem to ještě já! – román na pokračování, 5

Autorka článku: Maura A tak jsme bloudili pohledem po našich vzpomínkách a dotýkali jsme se jeden druhého. Člověku zbudou jen vzpomínky, ale proč nad nimi plakat? Je to prostě světa běh. Jen já něčeho velmi želím a vnitřně strádám. Mám pocit, jakoby se můj život tříštil na kusy a já tomu nemohu zabránit. A moje žena sedí vedle mne a dojatě se dívá na kousky látek, které jsou našimi osobními dějinami.

˝Ta chaloupka bude naše hnízdečko,˝ řekla Marie tak něžně, že jsem pocítil, jak se mi ženou slzy do očí a tak jsem se odvrátil. Bojím se umřít, pomyslel jsem si. Teď, když se pomalu blíží konec mé kariéry, vidím sám na sobě, že jak málo času jsem věnoval rodině a dětem. A ona, i když se za celý život nezastavila, byla schopná chránit všechno, co jsme spolu vybudovali a udělali, zatímco já jsem pro to neměl valný smysl. Je to normální a ženy s tím počítají. Tedy některé, ty milující. Vzal jsem ji za ruce, ale nebyl mocen jediného slova. Pohladila mne a vstala. Ještě nikdy neviděla moje slzy. Ještě o nich neměla tušení. A proto řekla, že jde vařit, aby se jich nemusela dotýkat ani očima. Zůstal jsem v pokoji sám. Díval jsem se z okna na protější dům plný takových lidí, jako jsme my dva a zmocňovala se mne nejistota, že to dlouho vydržím. Z kuchyně bylo slyšet zvuky, jak umývala nádobí. Bytem se linula vůně jejího parfému a všechno bylo v pohodě a klidu. Navenek.

˝Nechceš kafe?˝ zeptala se mne ve dveřích a já se až lekl jejího hlasu.
˝Dáš si se mnou?˝ zeptal jsem se.
˝Ale ano. Docela mám chuť, ˝ řekla a rukou si urovnala zástěru. To gesto mne dojalo. Nevím proč.
˝A dáš si k tomu buchtu nebo dort?˝ zeptala se zase, když jsem si sedl v kuchyni za stůl.
˝Třeba dort.˝
Vytáhla z ledničky velký dort a opatrně ho kousek ukrojila.
˝Zkoušela jsem jeden recept,˝ řekl, ˝ Holánková mi ho dala, je to jednoduché a myslím, že dobré. Takový lehký dort. Zítra si můžeš vzít kousek do práce.˝
˝No, raději nechám Petrovi.˝
˝Prosím tě, Petr přijde až v pátek. Dělá na nějakém projektu a Sylva dorty nejí.˝
Dívala se starostlivě na mne, jestli mi chutná, tak jsem ji to musel pochválit.
˝Představ si, že Sandra dostala přidáno,˝ začala o práci a já se rozhodl, že to vyslechnu. Poslouchal jsem však jen tóny jejího hlasu a obsah jsem nevnímal. Rozčilovala se a zase se uklidňovala, když vyprávěla, jak to šéfovi pořádně nandala.
Začalo se stmívat a ona vstala a rozsvítila lampu nad stolem.
˝Už bychom měli koupit něco nového. Viděla jsem ve Světlušce .˝ A její hlas se ztrácel v prostoru a já se díval, jak ji září oči v tom světle a rozkládá rukama, jakoby chtěla uletět.
˝Už aby bylo pořádné jaro,˝ řekl jsem, ale neodpověděla mi. Sklízela ze stolu nádobí a chystala se ho umýt. Díval jsem se za ní, jak nese podnos do kuchyně, a říkal jsem si, že je stále pěkná ženská. A to ji omlouvalo. Jedině to ji omlouvalo, protože jsem se s ní chtěl milovat ještě ten večer.

˝Možná, že se budeš zlobit, ale já jsem se domluvila ze sousedkou, že mi ušije halenku podle Burdy. Skočila bych tam na chvíli,˝ řekla z kuchyně.
˝Proč bych se zlobil?˝ řekl jsem, ale ve skutečnosti jsem byl naštvaný. Její tři šatníky byly narvané k prasknutí. Nikdy nic nevyhodila. Byla tak zvyklá z domu všechno schovávat. Půl sklepa zabraly její boty a kabelky.

˝Tak já jdu,˝ řekla najednou a měla nalíčené rty.
˝Jo, asi si půjdu číst,˝ řekl jsem, protože mi nic jiného nezbývalo.
˝Jo, a umyj po sobě vanu, jestli se budeš koupat,˝ řekla ještě mezi dveřmi a zaklapla je. Pustil jsem si vodu do vany a televizi. Všiml jsem si, že na protějším domě už vyskakuji světla v oknech a do pokoje vane večerní, chladný, předjarní vzduch. Vlezl jsem si do teplé vody a poslouchal přitom televizi. Byl jsem napjatý až k prasknutí. Nervózní, nespokojený, přecpaný a nešťastný, že nezvládnu ani tak jednoduchou věc, abych ji zatáhl do postele.

Ona uměla manévrovat jako nějaký admirál. Nebylo to jednoduché, spíš hloupé a zbabělé a také sobecké. Ode mne i od ní. Raději jsem předstíral spánek, když přišla, aby nevycítila, že mne zklamala.
Nakonec jsem jel sám na chalupu zkontrolovat topení a vodu. Chladné počasí v březnu nikoho jistě nezaskočí, ale tam ještě stále leží sníh. Marie zatím shání po příbuzenstvu zavařeniny, aby udělala nějaké zásoby. Mluvila i o sklenici sádla a přepuštěného másla. Já jsem se ptal, proč to shání a ona, že bude vařit po staru. Radši jsem se zdržel dalších poznámek. Tak jsem po práci nasedl do auta a jel sám. Děti neprojevily zájem, ani chuť se tam podívat. Petr má před zkouškami a Sylva zařizuje nějakou výstavu. Už nám nepatří. Žena to nese dobře, ale mně děti chybí. Snad, až bude nějaké vnouče. Ne, tohle bych nikdy ženě nesvěřil. Touha po vnoučatech je typicky ženská záležitost a muž jen přihlíží z dálky, než na něho to škvrně zavolá – dědo, dědečku! Ale nyní, když jsem sám, mohu trochu více přemýšlet o sobě a o světě kolem mne, který se náhle mění a já se ho snažím zachytit a pochopit. Mé pocity a myšlenky je nesmírně těžké vyjádřit. Nesmírně. Podivné myšlenky na mne přicházejí čím dál více a nabývají konkrétních podob lidí a věcí z mé minulosti, jak jsem ji prožíval, naplněný ideály a touhou poznat všechna tajemství života. Dnes vím, že jsou taková, které by člověk rád oželel. Však nejsou jen vzpomínky, ale i zážitky, které natrvalo zůstávají ve mně v podobě neodbytných nočních můr. A já jsem se nyní měl stát člověkem, který se dívá na hvězdy, omámený vůněmi borovic a květů z nedalekých luk? A zatímco se svět stále mění, já uvidím, pokud budu mít trochu štěstí, svou hvězdu, a pak budu s ní mluvit o všem, co bylo pro mne důležité, krásné i bolestné, protože o tom se nedá s ženami mluvit.

Za svou praxi jsem poznal mnoho lidí. Lékařů i pacientů, lidí v nejrůznějších situacích a spoustu vyznavačů všelijakých hodnot. Nejsem filozof, nejsem spisovatel, ale obyčejný člověk. Moje povolání mne jaksi vysunulo z řad lidí, ke kterým vlastně patřím a já jsem o nich stále přemýšlel a pozoroval je. Jakoby z dálky. Byl jsem velmi osamělý. Celý život. I mezi všemi lidmi, kteří se neustále kolem mne pohybovali a vířili své energie, své představy a své definice života, lásky, nemoci a smrti. Někdy to bylo až k zalknutí. Znám pravdu o konci života, a to mne stále vrhá dopředu, ne ovšem k mému vlastnímu vývoji, ale k myšlenkám o mém konci. A to musím zarazit! Zdá se mi, že ti, kdo se pachtí za všemi těmi náboženstvími a ctnostmi, nikdy neuvidí a neuslyší podivné věci a skutečnosti, které v životě existují. A přitom jsou tak prosté!

Někdy za mnou chodívají lidé s nejrůznějšími potížemi a svěřují se mi, protože si myslí, že jsem moudrý a že znám na všechno lék. Mezi nimi byl také jeden kněz, který sbírá byliny a pak nabírá vodu ze studánky, protože věří, že mu pomůže na jeho ukrutné bolesti v kolenou a žaludku. Měl jsem mu chuť říci – pane faráři, neklečte na studené zemi a nepijte podřadné víno. Neřekl jsem ani slovo a předepsal jsem mu léky. Kdybych to vyslovil a on chtěl moji myšlenku vysvětlit, asi bych mu odpověděl, aby více věřil Bohu než v křehkost lidského přemýšlení. Mám problém mluvit s takovými lidmi. Matou mne. Já vím, jak pracuje příroda, znám lidský organismus a také to, co působí na všechny pochody těla. Ale je pozdě lidem říkat, že se mají mírnit ve svém životě. S těmito myšlenkami jsem dojel a místo. Zaparkoval jsem u lesa a šel polní cestou nahoru, k chaloupce. Skutečně jsem se nemýlil, že všude budou ještě zbytky sněhu. Ale vzduch byl tak čistý průzračný.

Paprsky slunce se dotýkaly mého obličeje a vál chladný vítr. Šel jsem a díval se před sebe. Na kopci jsem viděl tu chaloupku obklopenou borovicemi, se vztyčeným komínem a bylo mi najednou – hezky. Nadechl jsem se a čerstvý vzduch pronikl celým mým tělem a já jsem byl vděčný Marii, že to udělala. Udělala to z titulu své nekonečné ženské moudrosti, která plyne z lásky, kterou nikdy muži nepochopí, ale mohou jí být účastni. Protože já ráno, až tu budu na dovolené, vstanu. To ráno, při prvním rozbřesku, když se začnou ozývat ptáci a vítr si pohrává s větvemi mých borovic, uslyším zvoničky z údolí. Ještě bude ticho. Ale už se v lese začnou dít věci! A já půjdu jako pozorovatel, tichnouce, abych nerušil tu krásu a něhu přírody a budu se dotýkat drsné kůry stromů. Možná, že objevím studánku nebo paseku! Možná i maliní a ostružiní. A možná potkám někoho, s kým si budu rozumět.

Autor: Maura, Foto: Internet