Když se žena topí – román na pokračování – 14

Autorka článku: Irena Fuchsová A MÁME TU ROK 2002 Po Novém roce jsem se šla podívat do knihovny. „Vypadáš nádherně!“ Bývalé kolegyně si mě obdivně prohlížely, ale nezáviděly. Měly jsme tady dobrou partu- skromné ženské- bohyně knih. Platy knihovnic nejsou žádný zázrak, ukrást není co, okrádat zákazníky- čtenáře je nesmysl, takže v knihovnách jsou většinou ženy, které nikdy nebudou bohaté a přitom jsou bohatší než největší boháč ve městě.

Jak já jim záviděla! Udělaly mi kafe, sedla jsem si do rohu, pozorovala je při práci a přitom jsme si špitaly. Každé jsem přinesla malý dárek. Znala jsem je dlouhá léta a tak jsem věděla, čím jim udělat radost.
Daly mi záložku do knihy. A ne ledajakou. Byly na ní jejich portréty. A ne ledajaké.
Šklebily se na nich jak nejlíp uměly!
„Kdybychom se usmívaly, stýskalo by se ti po nás. Tak se tváříme jako idiotky! Aspoň si řekneš, zaplaťpánbůh, že jsem odtamtud vypadla!“
Rozesmály jsme se a já udělala stejný škleb a do toho vstoupila závěsem mezi regály paní ředitelka. Chvíli jsem se na ni šklebila a pak jsem nerada přestala. Na ni bych se totiž vydržela šklebit pořád. Asi v každém sebelepším podniku je někdo, kdo by tam být neměl. Ale je.
„Tobě ta výpověď prospěla!“ Ucedila a hodila po mně čerstvým novoročním účesem. Trhni si nohou, pomyslela jsem si. Vyměnit nejlepší knihovnici na okrese za natupírovanou palici, to dovede akorát kráva!
„A děkuju ti za vánoční dárek.“
Překvapeně jsem přikývla. Co se stalo, žes poděkovala? Nedala sis náhodou předsevzetí do roku 2002, co? Poprvé poděkuju své bývalé podřízené, protože mi konečně došlo, že ona už není moje bývalá podřízená, ale poslední tři roky je nejštědřejší sponzor knihovny!
Bývalé kolegyně se usmály. Věděly, že pravidelně dávám knihovně peníze na nové knihy, protože dotace od města nejsou velké. A také věděly, že ta kráva mi ještě nikdy nepoděkovala. Až dneska poprvé. Fakt je, že jsem jí koncem roku poslala dost velkou částku, ale na tom přece nezáleží! Kdo komu dneska dá něco zadarmo? I kdybych dala knihovně jednu knihu, tak je přece slušnost poděkovat, ne?
Ředitelka blbice- načesaná palice.
Nebudu si s ní kazit náladu.

Pomalu jsem procházela mezi regály. Hladila jsem hřbety knih a vdechovala jejich vůni. Když jsem zaslechla, že někdo shání Roky v kruhu od Jarmily Glazarové, málem jsem se rozeběhla dozadu, kde kniha byla.
Roky v kruhu. Tu knihu jsem milovala. Roky v kruhu.
Jak dlouho ještě budu žít v nekonečném pudingovém kruhu? Jestlipak se v tomto roce, který má na začátku i na konci dvojku, moje šťastné číslo, přestanu konečně topit?
Než jsme se vrhli s Karlem do práce v novém roce, dali jsme si dárky. On mi koupil nádhernou peněženku a já mu dala plnící pero.
„Ať s ním píšeš jenom šestimístné sumy.“ Poděkoval a spokojeně se usmál.
„Nápodobně, Marti. Na co myslíš, že jsem ti dal tu peněženku?“
Dařilo se nám víc než dobře a vypadalo to, že se nám hned tak dařit nepřestane.
„Už ses rozhodla, jestli se mnou pojedeš na ty maminčiny narozeniny?“
Nadšeně jsem si prohlížela peněženku a objevovala na ní nové a nové detaily. Stál vedle mě a jemně mi přejel prstem po ruce od ramene dolů. Odtáhla jsem se.
„Ještě ne. Nech mě vydýchat svátky, Karle. Řeknu ti včas, neboj.“
Byl rád, že jsem definitivně neodmítla a spokojil se tím, že jsem se ještě nerozhodla. Držel se každé naděje, kterou ucítil. Šel mi s tím už vážně na nervy!
Každý jiný chlap by takové snažení o ženskou už dávno vzdal. Tak, jako to vzdal Kryštof. Neposlal mi ani o vánocích esemesku. Ani k Novému roku. A to by přece měl, ne? Je přece náš rodinný psí doktor!
Nakonec budu muset Gaunera opravdu něčím přiotrávit, jak mi radila Krupská, abych k nám mohla Kryštofa pozvat! Vzpomněla jsem si na ten erotický sen na Štědrý den a zhluboka se nadechla. Ucítila jsem Karlovu kolínskou, ale medvěda ne.
Ani já mu neposlala esemesku. Byla jsem celé svátky zalezlá doma a tak jsem ho ani nemohla potkat. I když silně pochybuju, že by brouzdal městem nebo kolem našeho paneláku jenom proto, aby mě potkal. A i kdyby náhodou, tak by mi to Krupská nezapomněla sdělit!
Když jsem ji poprvé potkala v novém roce a popřála jí, neodpověděla mi. Ale kdyby viděla u našeho domu Kryštofa, tak by mi to s radostí sdělila. Anebo také ne. Udělala by mi tím radost, to věděla dobře. A proč by mi Krupská měla něčím dělat radost?
A tak se ten nový rok s jednou dvojkou na začátku a s druhou na konci rozběhl a my s ním.
Každý jsme běžel s něčím. Luboš s problémy na té své úpravně vody, kde teď byl skoro pořád, i přes noc, já s touhou po Kryštofovi, se spícími motýlky ve svém těle a s topící se duši a Markétka se svojí láskou. Jednou večer za mnou přišla do pokoje a rozpačitě se usmála.
„Mami, nechtěla by ses seznámit s maminkou Jirky?“
Zalévala jsem kytky a Luboš česal Gaunera. Zvědavě se po ni podíval a já se usmála. Na té chatě na Silvestra se ti dva sblížili, to mi bylo jasné a zdálo se, že to se svým vztahem myslí oba vážně.
Podívala jsem se na Luboše. Přikývl. Proč ne? Jirka byl hodný kluk. Líbil se nám.
Markétka se teď chystala na přijímačky na vysokou školu a na maturitu a s Jirkou se těšili, jak budou po prázdninách jezdit do školy spolu. Vybrala si tři školy už před půl rokem. Hlavními obory si byly podobné. Malování a psychologie.

Pořád se učila nebo malovala, protože musela předložit spoustu výkresů a chtěla mít všechny nové. A když nebyla zalezlá ve svém pokoji, byla s Jirkou. Chodila k nim i domů a o jeho mamince mluvila hezky a tak jsem souhlasila.
„Kdy má čas?“
Markétka se trochu zarazila.
„Víš… ona může vlastně kdykoli. Je nezaměstnaná. Říkala, že by s tebou šla ráda třeba na kafe, a že se ti přizpůsobí, až budeš mít čas ty.“
Protože jsem si zažila, co to je být nezaměstnaná, začala jsem se o Ivanu, jak se Jirkova maminka jmenovala, zajímat. Markétka mi ochotně sdělovala všechno, co věděla.
Pracovala prý v jedné firmě jako sekretářka a ta firma zkrachovala. Novou práci hledá už dva měsíce, ale nedaří se jí to. Už deset let je vdova. Jirkův tatínek měl v zaměstnání smrtelný úraz.
Nezaměstnaná vdova se synem na vysoké škole? Tak to jí nezávidím, pomyslela jsem si a Markétka, jako když mi čte myšlenky, pokračovala.
„Jirka si teď našel práci na recepci v jednom hotelu v Praze. Líbí se mu tam. Říkal, že se aspoň procvičí v němčině a v angličtině. Akorát… akorát že se teď budeme míň vidět.“ Představila jsem si, jaké by to bylo, kdybych se milovala s medvědem a najednou ho nemohla vidět každý den.
„To je blbý, viď?“
Markétka se usmála.
„To nevadí, mami! Aspoň se můžu připravovat na přijímačky a na maturitu.“
A pak mi dala telefonní číslo na Jirkovu maminku, já jí zavolala a domluvily jsme se, kdy a kde se sejdeme.
A tak jsem se seznámila s Ivanou.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet