Když se žena topí – román na pokračování – 15

Autorka článku: Irena Fuchsová PUDING PLÁNUJE Daly jsme si schůzku kousek od naší firmy. Pozvala jsem ji na kafe a na dortíky do cukrárny. Když je ženám smutno, jsou sladkosti laskavé pohlazení, napadlo mě, když jsem se usadila a koukla na hodinky. Byl ještě čas, ale přišla jsem radši o něco dřív.

Ivana bude určitě neradostná. Smutná. Jsem já smutná? Nepřipadala jsem si tak. Když se žena topí, může být sice smutná, ale hlavně musí být ostražitá!
No jo. Ale když je někdo ostražitý, tak se určitě neplácá smíchy do kolen! Takže je vlastně smutný. Smutný pudingový člověk.
No, to bude zábava! Nezaměstnaná vdova a smutný puding!
Čekala jsem, že přijde zakřiknutá starší paní bez chuti do života, která už nečeká, že něco bude dobré, ale mířila ke mně žena, která mi byla sympatická na první pohled! Že jsme stejná krevní skupina, to mi bylo jasné okamžitě a když promluvila, potvrdilo se mi to.
Rychle jsme našly společnou řeč a já musela uznat, že bych trochu jejího optimismu potřebovala.
„Jsem bez práce, ale dělám si pořádek doma. Také mám čas na kamarády a přátelé a doufám, že i díky jim práci brzy najdu. Při nejhorším budu dojíždět do Prahy, ale to bych nerada, protože mám nemocnou maminku a neměla bych na ni tolik času.“
Když se zmínila o mamince, posmutněla. Vzpomněla jsem si na svou matku, která nám jako každý rok poslala před svátky pohled, kde se pod natištěné přání pouze podepsala. Neposlala by nám nic, ale co by tomu řekli lidé?
Měla bych se za ní podívat, napadlo mě, ale hned jsem to zavrhla. Nestýkáme se, i když bydlíme ve stejném městě. Setkáme se jednou za rok, za dva a to ještě náhodou a stačí nám to.
Markétka si zvykla, že nemá babičky a dědečky a Luboš po své tchyni netoužil. Věděl proč. Moje matka je poněkud zvláštní a to je velmi lichotivé slovo, charakterizující její povahu. Znám jiná slova, která by ji charakterizovala lépe, ale už jsem ji dlouho neviděla a tak mám tendenci vidět ji spíš v lepším světle. Ale to jsem celá já.
Když nám přinesli hromadu nadýchaného sladkého pokušení a my se do ní pustily, mohla jsem si Ivanu víc prohlédnout. A najednou mě to napadlo.
Karel!
Seznámím ji s Karlem a on mi dá konečně pokoj!
Vypadá to, že máme s Ivanou hodně společného a chlapi si přece vybírají podobné typy! A Karel na mě dost dá, tak proč to nenápadně nezkusit? Ivana je hodná vdova a on je hodný svobodný kluk.
Ta myšlenka se mi zalíbila. Nejenom kvůli Karlovi, ale i kvůli Ivaně. Kdyby nic jiného, mohli bychom jí dát s Karlem nějakou práci. Vždyť je to směšné, vyděláváme čím dál víc, ale oba pořád dřeme jako koně! Jiný na našem místě by si už dávno místo sebe někoho najal a vyvaloval se někde na pláži, s číšníkem za zády!

Probraly jsme s Ivanou všechno. I to, že by naše děti mohly bydlet zatím u nás, protože Ivana má malý byt. Markétku sice čeká škola a Jirka také ještě nekončí- ale pokud by si chtěli zahrát na rodinku, tak mohou v našem bytě.
Když jsme si začaly tykat, Ivana mi s rozpaky sdělila, že nemají s Jirkou žádné úspory. Mávla jsem rukou. Myslím, že se jí dost ulevilo. Asi čekala namyšlenou paní podnikatelku a byla příjemně překvapená, stejně jako já.
Když jsme se konečně vykulily z cukrárny, protože jsme se nadlábly sladkostí do zásoby a při svých postavách jsme dlabaly bez výčitek svědomí, slíbila jsem jí, že promluvím se svým společníkem, jestli bychom ji nemohli zatím alespoň částečně zaměstnat a že se jí co nejdříve ozvu.

Došly jsme pomalu před naší firmu a podaly si ruce. Vtom jsem ucítila volání!
Neslyšela jsem nikoho, ale cítila jsem, že ke mně odněkud přichází moje jméno! Vlní se vzduchem a naráží do mě!
Martino! Martino! Martino!
Rozhlédla jsem se.
Z druhého chodníku se na mě upřeně díval Kryštof.
Zhubl. Vypadal smutně. Koukal na mě tak, jako na mě koukával Ben, když jsem se mu svěřovala. Po tom pohledu se mi stýská nejvíc. Beníček byl laskavý, chápavý a moudrý. Gauner je lotr, grázl a lump! A kouká jako vrah! A hlavně je od narození zdravý! Ne a ne zamarodit! I to mi dělá schválně!
Koukali jsme na sebe dlouho. Viděli jsme se poprvé od toho kafe před Vánoci.
Přestala jsem slyšet hluk ulice a zapomněla na Ivanu. Měla jsem pocit, že každý stojíme na jedné straně tunelu. Nikde nikdo. Tma. Ale já stála ve světle a Kryštof také. Svítili jsme oba do tmy tunelu a viděli na sebe i přes tu tmu kolem nás.
Jenom my dva ve světle a tma kolem.
Usmáli jsme se na sebe. Ne! My se na sebe usmívali! Usmívali! Líbali jsme se úsměvy!
Ivana si všimla, že někam koukám, podívala se tam také a pak jsme se všichni tři pozdravili.
„Vy se znáte?“
Můj žárlivý hlas mě překvapil a když Ivana přikývla, ucítila jsem bodnutí zloby a vzteku. Takže on se pokoušel i o tebe, co? A dalas mu? Dala? A v kterém hotelu? Už jste přece spolu byli v hotelu, ne? S tebou je určitě dál než se mnou, ty nezaměstnaná vdovo!
Naštvala jsem se. Tak já ji krmím dorty, jejího kluka si cpu do rodiny a ještě jí chci najít práci a nenápadně jí k tomu přibalit i partnera a ona se mi kurví s mým medvědem!
Jestli jsi s ním něco měla, tak tě do naší firmy nechci! A Markétka se s Jirkou rozejde! Řeknu jí, že…
Zarazila jsem se. Proč tak slepičím? Proboha, co blbnu?!
„Ty ho znáš, Ivano?“ Zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl klidně a lhostejně.
Hřebínek mi spadl. Jsem pitomá. Pitomá. Pitomá.
Ivana rychle zavrtěla hlavou a mně se ulevilo. Když vzápětí přikývla, neměla jsem čas se znovu naštvat, protože mě hned uklidnila.
„Moje maminka má starého pejska a tak se u ní střídají dva doktoři. Pan doktor Burský s paní doktorkou Černou. Občas se u maminky potkáváme.“
Konejšila mě jako dítě a na mě její slova působila jako balzám.
„Pan doktor Burský chodí za Čertem a paní doktorka Černá za maminkou.“
Pozorně se na mě dívala a její oči mi vysílaly jasnou informaci.
Martino, neblbni! On není můj typ! Fakt ho znám jenom od maminky! Máš zelenou!
Zčervenala jsem.
„Hm… já ho také znám přes pejska….Tak jsme domluvené, viď?“
Podaly jsme si ruce a políbily se. Ivana ode mě rychle odcházela a hned zahnula za roh. Jako by mi chtěla naznačit, že nechce nic vidět a nic vědět. Jako by mi řekla, už tě nevidím, Martino, tak rychle přejdi na druhou stranu!
Stál pořád na místě. Ale já neměla odvahu na jeho chodník přejít.
A tak jsme si ještě jednou zahráli na usmívající se tunel a já rychle zašla do firmy.
Ivana mě prokoukla!
Tak ono je to na mně vidět…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet