Když se žena topí – román na pokračování – 16

Autorka článku: Irena Fuchsová HOLKA, KTERÝ HRDINA TĚ ZBOUCHL?! V kalendáři i v novém diáři 2002, jsem měla pečlivě vepsané datum 18. února. Moje pravidelná roční gynekologická kontrola. Neměla jsem tyhle prohlídky ráda. Už jenom to lezení nahoru na stůl, s vyhrnutou sukní a bez kalhotek. Nikdy nezapomenu na úterky, kdy jsem chodila na prohlídky těhotná s Markétkou. Tehdy byla gynekologická ordinace na staré poliklinice, ve třetím poschodí a bez výtahu. Nevím, proč nedaly „jinostavky“, jak jsem říkala těhotným ženám, někam do přízemí. Třeba to byl ještě zůstatek z padesátých let, kdy údernice byly všechny ženy, i ty s břichem pod bradu.

Raz dva levá! My rázně jdeme vpřed i my břichem těhotné, do třetího patra hned, schod po schodu zdoláváme, na sestřičku se usmíváme…
Rýmování mi nešlo nikdy. Prostě jsme supěly nahoru jako lokomotivy.
Sestřička si nás zapsala a zvážila, dala nám karty a my jsme si šly stoupnout do úzké chodbičky před ordinaci doktora.
Pod sukněmi jsme si stáhly punčocháky a kalhotky a nacpané na sobě čekaly, až na nás přijde řada. Fakt je, že to šlo rychle. Řekla bych, že rychleji než dneska. Řekla bych, že si s námi dneska dávají víc práce. Řekla bych, že ty prohlídky dneska ženské víc těší a nejsou z čekání tak nervózní, jako jsme byly my.

Ty, co věděly, jak to chodí a měly sukně a pod nimi nic, ty na tom byly dobře. Ale litovala jsem mladé holky, které nevěděly a přišly v kalhotách a sestřička si na nich hned ve dveřích smlsla.
„Na prohlídky máte chodit v sukních! Do ordinace takhle nemůžete! Kalhoty dolů! A k panu doktorovi do ordinace musíte vejít připravená! Bez kalhotek! Ty si musíte svléknout už za dveřmi, než si vás pan doktor pozve dál! Aby se pan doktor s vámi nezdržoval!“
Pamatuju si na jednu, snad sedmnáctiletou maminku. Přišla v kalhotách, musela je samozřejmě svléct a stála mezi námi v té vydýchané chodbičce ve spodních kalhotkách, s bříškem, a když dovnitř vešla ta před ní, chvíli čekala a poslouchala, co se za dveřmi v ordinaci děje. Snažila se odhadnout, kdy si má kalhotky svléknout, ale nakonec, vystrašená sestrou, že musí vstoupit k doktorovi připravená, si pomalu kalhotky sundala, držela je zmuchlané v ruce a s holým zadečkem a s přirozením zakrytým zdravotní kartou, stála s hlavou skloněnou a ani se na nás radši nedívala.
Jednou jsem přišla na prohlídku v kalhotách i já. Bylo mi v nich dobře, zip jsem sice nedopnula, ale dala jsem si tam zavírací špendlík, přes to volnou blůzu k bokům a měla jsem těhotenský obleček jak z módní přehlídky.
Svoji chybu jsem si uvědomila, když jsem uviděla vítězný záblesk v očích sestřičky v důchodovém věku, o které se ve městě vyprávělo, že se za záhadných okolností rozvedla pár týdnů po svatbě a bez muže a bezdětná už zůstala na věky věků amen.
S jedovatou laskavostí si mě prohlédla a usmála se.

„Á, zase jedna maminka neví, jak se obléct na prohlídku! Tak šup, šup! Kalhoty dolů!“Když jsem v té úzké chodbičce čekala, až se otevřou dveře a doktor konečně řekne další, připadala jsem si mezi ostatními jako oškubané kuře. S nahým zadkem, s nahým přirozením, bosa, kalhotky zmuchlané do dlaně. A v sobě Markétku, která už kopala.
Hrdá matka, nositelka nového života. Dítě, to je budoucnost nás všech, šklebil se na moji kuřecí nahotu plakát s miminem a kojící maminkou.
Možná to, jak se k nám chovali, bylo tím, že se tehdy rodilo dost dětí. Nebyly jsme podpultovky, nebyly jsme vzácné. Byly jsme prostě jenom plný břicha a bylo nás hodně. Ani se sobě nedivím, že jsem se po porodu Markétky tomu třetímu poschodí na staré poliklinice vyhýbala, jak to šlo. A šlo mi to dobře. Vlastně až do listopadu.
Potom jsem si došla na prohlídku do soukromé gynekologické ordinace, kde jsem seděla v křesle, dostala jsem kávu, sestřička byla laskavý anděl a pan doktor se mnou jednal jako s královnou. Až jsem se divila, že mě chce opravdu prohlížet na onom místě a nestačí mu decentně prohlédnuté ucho…

Ale té bezdětné bestii bez chlapa, ve třetím poschodí staré polikliniky, té musím nerada přiznat, že mě rok co rok na pravidelnou prohlídku zvala. Jak roky ubíhaly, vykřičníky u termínů prohlídek přibývaly.
POZOR! NUTNÁ PROHLÍDKA!!! VE VAŠEM ZÁJMU PŘIJĎTE!!!!! POSLEDNÍ VÝZVA!!!!!!! NEZAPOMEŇTE!!!!!!!!!!!
Když jsme se potkaly ve městě, vyčítavě na mě kývala hlavou. Trhni si, myslela jsem si, určitě se tam za tebou potáhnu, abys ses na mě tvářila jako kyselá prdel! To nemám zapotřebí! K ní na prohlídku jsem prostě už nikdy nešla. Byla jsem na té jedné v tom soukromém ráji někdy v roce 1991 a od té doby nic. A dneska je ze mě puding.
Když jsem se znovu dostala do rukou doktorů a sestřiček, všimla jsem si, že se toho hodně změnilo. Dětí se rodí málo a tak si doktoři i sestřičky maminek víc považují. Je to jejich pracovní materiál, jejich výplata a hlavně, maminky si mohou zvolit svého doktora. Dneska by si ta bezdětná bestie z třetího patra bez výtahu, nedovolila na maminku vyjet kvůli tomu, že si vzala na prohlídku kalhoty a ne sukni!

Hodně se změnilo. Dneska už neexistuje ani to třetí poschodí bez výtahu a nedůstojné čekání s kalhotkami v ruce, bude za chvíli stejně neznámé jako VŘSR.
Ale jedno se přece jenom nezměnilo.
Vylézt na stůl, roztáhnout nohy a čekat, až se ve vás začnou hrabat.
A je úplně jedno, jestli je to doktorka nebo doktor.
Pokaždé jsem cítila, jak vevnitř tuhnu.
„Povolit bříško… uvolněte se…“
Mohla jsem se vsadit, že i dneska uslyším právě tohle!
Ale co. Alespoň jednou za rok by to měla vydržet každá ženská. A to i ta, která se cítí úplně zdravá. Co z toho mám, že jsem na prohlídky nechodila? Jsem puding a topím se. A to jsem ještě dopadla dobře.
Také jsem se mohla už pár let dívat na kytičky zezdola, Markétka by neměla maminku a Luboš by občas musel zajít na hřbitov uklidit hrob.

Když jsem to dopoledne 18. února přišla do nemocnice, sedělo v čekárně pět žen a jeden muž. Byl to úředník z Městského úřadu, docela hezký chlap, ale když jsem s ním měla nějaké jednání, tvářil se úřednicky nepřístupně. A teď tady sedí mezi jinostavkami! Tak která baba tě zbouchla, co? Vypadal mezi těmi ženami komicky, ale těhotný určitě nebyl, čekal na ultrazvuk, stejně jako dvě těhotné ženy vedle něho.
Pozdravila jsem celou čekárnu a teprve když jsem se usadila a rozkoukala, zjistila jsem, že sedím naproti Elišce. Usmály jsme se na sebe a já sklouzla pohledem na její bříško.
Vida!
Ona je těhotná! Byla sice při těle vždycky, ale tohle není sádlo! Tohle je bříško těhotné ženy! Však se také Eliška tváří úplně jinak než tehdy v prosinci, když si přišla pro opuchlého Gaunera.
Skoro bych řekla, že zkrásněla! Byla sebejistá, usměvavá, spokojená.
Spiklenecky jsem se na ni usmála a nenápadně jsem ukázala na bříško.
„Bude mimi?“
Zčervenala a sklopila oči. Když se na mě zase podívala, kývla a pak rychle pohledem uhnula.
Aha. Asi není vdaná. Budu se muset zeptat Luboše.
Luboš!
Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem ho poslední měsíce podezírala neprávem! Nic s Eliškou nemá, když ta je těhotná bůhví s kým! A já se k němu chovala tak hnusně!
Místo, abych si představovala k motýlkům ve svém těle Luboše, představovala jsem si Kryštofa, jeho ruce, jeho dech, jeho pohled a na Luboše, svého manžela, jsem si ani nevzdechla!
Přišlo mi ho strašně líto. Chudinka malá! Co on si musel vedle mě vytrpět! Třeba ty peníze, co jsem mu dala k Ježíšku! Kdo to kdy viděl, dát manželovi pod stromeček peníze a vůbec nepřemýšlet o tom, co by ho potěšilo? Prostě strčit do obálky prachy a šmytec!
A on všechno snáší, protože mě má pořád rád. A je úplně jedno, že to neumí dát najevo. Který chlap to umí? Důležité je, že mě má Luboš rád!
Úplně jsem v tu chvíli zapomněla na to, že on se ke mně chová stejně. I on mi dal pod stromeček peníze, i on si mě skoro nevšímá, i on na mě mluví přes Gaunera, nezeptá se, kam jdu a kdy přijdu a je mu úplně jedno, jestli spím v ráji nad firmou nebo doma.
Seděla jsem proti Elišce plná výčitek.
Tak já ho podezírala neprávem, chemickýho broučka mýho! Koukala jsem na ni a kroutila nad sebou hlavou. Taková tlustá rašple! A ještě k tomu je těhotná bůhví s kým! To bych tedy chtěla vidět toho hrdinu, který tě zbouchl!
Ále, kašlu na Elišku.
Eliška i hrdina mi můžou být ukradení! Mě teď zajímá nevinný a věrný Luboš! Ten je důležitý!
Musím mu tu svoji nespravedlivost vynahradit, chuďátku věrnému!

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet