Když se žena topí – román na pokračování – 17

Autorka článku: Irena Fuchsová PUDINGOVÉ POKÁNÍ Sotva jsem měla prohlídku za sebou- dopadla dobře, jako ostatně každý rok- šla jsem do města a nakoupila věci na bramborový salát a maso na řízky. Tohle jídlo Luboš miloval a od Štědrého dne přece jenom už pár týdnů uběhlo. Tak. Rozhlížela jsem se spokojeně po Pražské ulici a pak jsem ještě zašla do obchodu s dámským prádlem a koupila si červenou noční košilku.

„Na co košilku? Co blbneš? Vzpamatuj se!“
Když jsem dávala nákup do auta, tiše jsem se napomenula, ale hned jsem se sama sobě zasmála.
„Jen se napomínej, holka, stejně ti to není nic platné. Ženské jsou prostě husy. A stačí jim tak málo k radosti. V mém případě je to málo těhotná, tlustá a ošklivá Eliška, nadřízená mého manžela.“
Když jsem se rozjela, napomenulo mě mé lepší já.
„Ale ona není zase až tak ošklivá!“
Ale moje horší půlka mávla rukou.
„Proti mně ošklivá je!“
Dala jsem vařit brambory a než se uvařily, nachystala jsem všechno do salátu, naklepala řízky, obalila je a za půl hodiny jsem dávala brambory na balkon, aby vystydly.
Markétka doma nebyla.
Bylo pondělí a šla s Jirkou na procházku nebo kam to spolu chodili. Jirka měl totiž celou sobotu a neděli službu na recepci a teď měl dva dny volna a tak chtěli být spolu.
Ivana byla pořád ještě bez práce.
Už jsem o ní s Karlem mluvila, ale začala jsem nenápadně, aby neměl pocit, že na něj něco šiju. Počkám ještě týden a pak mu to připomenu a trochu přitlačím.
Ivaně jsem o své strategii řekla. Smála se. Že prý by to udělala také tak. Scházely jsme se alespoň dvakrát týdně v čínské restauraci na obědě. Bylo to kousek od naší firmy a když jsem tam předem zavolala, co chceme připravit, přišly jsme a hned nám to nesli na stůl.

Cukrárnu jsem vypustila. Sladké na nervy jsme nepotřebovaly. Ivana určitě ne a na moje topení dortíky nezabíraly, to jsem věděla už dávno.
Platila jsem samozřejmě já a Ivaně jsem milostivě dovolila, aby si každý druhý oběd zapsala a až bude mít práci, pozve zase ona mě…
…Z brambor šla pára a já cítila zvláštní příjemný klid.
Chvíli jsem koukala z balkonu. Sníh, co napadl včera, už zase slezl. Místo trávy byly vidět zbytky dělobuchů, prskavek a rachejtlí od Silvestra. Mám pocit, že čím vyšší barák, tím větší magoři tam bydlí! Fakt. Ještě jsem neviděla, aby někdo na Silvestra házel rachejtle z vilky! Mám pocit, že to dělají zakomplexovaní anonymní sídlištní hrdinové.
Třeba jsem zaujatá. Ale když si vzpomenu, jak se o Silvestra i gaunerskej Gauner bál…
V kuchyni něco bouchlo. A to bouchnutí znělo podezřele!
Gauner!
Netušila jsem, co udělal, ale věděla jsem, že něco udělal určitě!
„Gaunere! Já tě zabiju, ty parchante!“
Vrhla jsem se do kuchyně a ostřížím zrakem jsem se rozhlédla.
„Ty hajzle!“
Když jsem dělala salát, položila jsem šest obalených řízků na mísu a dala ji na stůl, aby mi na lince nepřekážely. Gauner už často vlezl na židli u stolu a „vymetl“ připravený talíř s jídlem, ale nenapadlo mě, že zkonfiskuje i syrové maso, navíc obalené.
„Ty parchante! Ty syčáku!“
Ze šesti řízků zbyly na míse tři. Kam zmizely ty ostatní, ukazovala stopa strouhánky na koberci. A také bylo slyšet, jak Gauner mlaská v Markétčině pokoji.
Abych se ztrapňovala a honila se za ním po bytě a z huby mu rvala něco, co ještě před chvíli byl řízek, k tomu jsem se nesnížila.
Lubošovi stačí dva a Markétce jeden. Já řízek mít nemusím.
„Vypadni, ty vrahu rodinné pohody!“ Vyjela jsem na Gaunera, když se za chvíli připlížil do kuchyně a znovu mlsně koukal na stůl. Urazil se a aby se mi pomstil, přitáhl tu kvílející gumovou příšeru, co dostal pod stromeček a spustil. Relaxační hudba, kterou jsem si celou dobu pouštěla, v tom řevu zanikla a tak jsem ji šla vypnout. Gaunera jsem ignorovala. To tě štve nejvíc, viď, pomyslela jsem si škodolibě a jemně mu šlápla na ocásek.

Samozřejmě, že mě musel hned kousnout! Když mu totéž udělá Luboš nebo Markétka, tak si lehne na záda a válí se jim po nohách, učurává blahem a kvičí jako prase. Když mu to udělám já, kousne mě.
V půl sedmé byl salát hotový a usmažené řízky čekaly zabalené v alobalu. Už jsem se nemohla dočkat, až si s Lubošem sedneme a já se ho zeptám na Elišku. Konečně budeme mít téma, které zajímá oba.
Třeba o tom ani neví! Chlapi si někdy takových věcí ani nevšimnou!
Konečně přišel. Gauner na něho skákal a žaloval.
„Já vím… ubližovala ti, viď? Ty seš chudinka pejsek…“ Luboš ho hladil a pak nasál vzduch z kuchyně. Zvědavě se na mě podíval.
„Tys dělala salát a řízky?“ Přikývla jsem. Znejistěl.
„A co slavíme? Něco jsem prošvihl?“
Pomalu jsem se k němu blížila a tvářila se svůdně. Zamávala jsem před ním utěrkou jako toreador před býkem.
„Ne! Nic jsi neprošvihl, i když si myslím, že hodně podstatných věcí spolu prošviháváme!“
Čekala jsem, že mě obejme a políbí, ale Luboš se na mě ani nepodíval a vzdychl.
„Kdybych věděl, co je podstatné a co ne… začínám v tom mít bordel.“
Vypadalo to, že chce tahat problémy z té jeho úpravny k mým řízkům, ale já si nechtěla kazit večer a tak jsem se vrátila do kuchyně a začala připravovat talíře.
„Martino, ale já potřebuju ještě někam jít. Musím si něco zařídit. Slíbil jsem to.“
Koukala jsem na svátečně prostřený stůl se svíčkou, s lahví červeného vína a s rudou růži ve váze. Tu jsem koupila pro sebe. Noční košilku pro Luboše a růžičku pro mě.

Bylo mi do breku.
„Tos měla říct. Počítal bych s tím.“
„A to musíš jít pryč? Zrovna dneska?“
Ani jsem se nesnažila předstírat, že jsem zklamaná.
„Musím. Slíbil jsem to. Chtěl jsem vzít s sebou Gaunera. Byla jsi s ním venku?“
„Ne. Nebyla. Sežral tři řízky!“ Dostávala jsem vztek. „Aby ses z Gaunera nezbláznil! Byla s ním Markétka, když přišla ze školy.“
Podíval se na hodiny.
„Máš sedm hodin! Ten pes potřebuje chodit ven co nejvíc! Dej mi řízek mezi dva chleby, sním si to cestou. Pojď, Gaunere, jdeme ven!“
Gauner radostí málem zešílel a tak jsem vztekle ukrojila dva chleby, plácla mezi ně řízek a zabalila všechno do ubrousku.
„Na!“ Podala jsem to Lubošovi, který už stál u dveří. „A snaž se přijít trochu dřív. Těšila jsem se, že si uděláme hezký večer.“
Vzpomněla jsem si na noční košilku a chtěla jsem mu ji ukázat, aby se měl na co těšit, ale než jsem ji vybalila, bouchly dveře a já byla doma zase sama.
A sama jsem byla ještě o půlnoci. Markétka mi poslala esemesku, že přespí u Jirky a Luboš s Gaunerem se toulali bůhví kde.
Měla jsem toho všeho dost! Tak já se snažím vytvářet pohodu a vrátit nás dva zpátky na koleje a jet dál a milostpán potřebuje prostě odejít, protože to slíbil! On to prostě slíbil!
Ale komu? Kdo je tak důležitý, že mu dá přednost před svoji kající se ženou, do prdele!
Když jsem zavolala Karlovi, chyběly do půlnoci dvě minuty. Ještě nespal.
„Martino! Co se stalo?“ Poznal na mobilu moje číslo a vyděsil se. Uklidnila jsem ho.
„Nic se nestalo! Jenom plním svůj slib! Říkala jsem, že ti včas řeknu, jestli s tebou pojedu na maminčiny narozeniny nebo ne?“
Zasmál se.
„Tos říkala. Ale včas jsi mi nic neřekla. A já ti to nechtěl připomínat. Ta oslava je už zítra večer!“
„No a co?“ Nedala jsem se zaskočit. „Máš za minutu půlnoc. Říkám ti to den předem.“
Rozesmáli jsme se.
„Tak to je nejkrásnější pohádka, kterou jsem mohl na dobrou noc slyšet!“ Liboval si a tak jsem přidala ještě třešinku na dort.
„Doufám, že maminka počítá s tím, že u ní přespíme?“
Vyrazila jsem mu dech. Po chvíli dlouze a slastně vzdychl. Komediant jako jeho maminka, pomyslela jsem si láskyplně a culila se do mobilu.
„Tohle jsi mi říkat neměla, Martíííí… Teď do rána neusnu…“
Tak to budeme dva.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet