Na plese Klubu sebevrahů – část 15.

Autor článku: Aťan TOMBOLA Takhle podvodně zorganizovanou tombolu jsem ještě v životě neviděl! KAŽDÝ vyhrával to, co si sám přál, nebo co se k němu hodilo. Těreškovová otáčela bubnem, vytahovala jednotlivá čísla, a Marconi je za mikrofonem vyvolával. Karel – jakožto hajný – například vyhrál vycpaného hranostaje (nebo co to bylo). Martin – coby dřevorubec – vyhrál pilu rámovku. Na mne, čirou ˝náhodou˝, vyšla obří tlačenka.

˝Pepane, ty pacholku, kdopak vymýšlel pravidla losování?˝
˝Já s Marconim a Platónem jsme ukecali Těreškovovou,˝ nahodil nevinný úsměv Pepan.
˝Tak mně vysvětli, jak můžeme kontrolovat vytažené lístky, když si je Těreškovová strká za výstřih?˝
˝Tondo, nešťourej do toho. Hlavně když jsou všichni spokojení, no ne?˝
˝Ty taky, Pepane? Vždyť ty jsi ještě nic na tu svoji 56 nevyhrál.˝
Tombola se chýlí k závěru a Marconi čte poslední lístek: ˝A vítěz, který smí slečně Těreškovové všechny lístky vydolovat z výstřihu… se skrývá pod číslem… padesát šest!˝
Pepan se na mě vítězoslavně podíval: ˝Vidíš, blbe? Tohle byla moje podmínka, proč jsem jim ty podvody povolil.˝ A šel si pro výhru. Po cestě Jitce omluvně ukazuje lístek. Neviňátko! Pepan krčí rameny, že prý za nic nemůže. Pochybuji, že by mu na to Jitka skočila.

Po tombole si k našemu stolu přisedl Marconi. Vidím na něm špatně potlačovaný šibalský úsměv. Teď už jsem si stoprocentně jistý, že Marconi je opět plný života. Ples se mi líbí čím dál víc. Z pana profesora Vacka (alias Marconiho) mám velkou radost.
˝Pane doktore,˝ podal mi profesor ruku, ˝jdu vám za všechno poděkovat. Vím dobře, co jste pro mne udělal.˝
˝A já vám zase děkuji za tlačenku, i když je mi jasné, že moje číslo lístku za výstřihem Těreškovové bych asi nenašel.˝
Pan profesor na mne zamrkal: ˝Tak už vám to někdo prásknul?˝ ukazuje na Pepana.
˝Vy mě podceňujete, pane profesore,˝ zasmál jsem se, ˝mně i přítelkyni pana Rambouska to určitě došlo bez nápovědy.˝ Podíval jsem se po Jitce. Ta pěstí Pepanovi naznačovala, kam co nejdříve dostane. Vypadá to na direkt pod bradu, ale jen v žertu. Jitka Pepana zná už léta a nemíní ho předělávat. Jsou spolu spokojení – tohle z žádném případě Jitka nepovažuje za nevěru.
˝Jsem rád, pane profesore, že vám už nemusím říkat Marconi. Zítra nás opouštíte…˝
˝To je pravda, ale díky Klubu sebevrahů se budu vracet na každou schůzi. S Platónem mám pár věcí nedořešených.˝
˝Můžu se zeptat, co řešíte?˝ zeptal se Pepan.
˝Mentální deprese a maniodepresivitu.˝
˝Cože?˝ vykulil jsem oči. ˝Vy se zajímáte o bipolární onemocnění?˝
˝Proč se divíte, pane doktore. O co jiného bych se měl v blázinci zajímat víc?˝ usmál se ne mne profesor.
˝No… dobře,˝ nabírám dech, ˝ale sám jste mi tvrdil, že moc informací lidskému mozku škodí. Tak jsem si myslel, že v tempu uberete.˝
˝Žádné ubírání, to by mne život netěšil. Prostudoval jsem si práce Láta a Yamamotové.˝
Pepan kroutí hlavou. ˝Že si nedáte pokoj, pane profesore, pochopit motivační procesy není jen tak. Dodnes s Tondou odhadujeme, kdy a komu lithium – nebo jiné stabilizátory nálady – dávat.˝
Přitakávám Pepanovi: ˝To je fakt, i když dnes se už trefujeme. Maniodepresivita má svá riziková období, a v tu dobu je lithium nutnost. Je ale úplná zhovadilost do pacienta cpát léky neustále. Otupělý pacient… to není náš cíl, že jo, Pepane?˝
˝A to se mi, pánové, na vás líbí,˝ pochválil nás pan profesor. ˝Platón se divil, že na něm šetříte. Chtěl by lithium furt, ale já mu říkám to, co vy!˝
˝Pane Marconi… teda promiňte, síla zvyku,˝ omlouvá se Pepan. ˝Pane profesore, vy nám normálně fušujete do řemesla. Ale… smekám!˝
Na panu profesorovi je vidět, že ho téma chytilo. ˝Češi byli ve výzkumu zase jednou napřed, ale skoro nikdo o tom neví. Psycholog a fyziolog se spojili… a udělali dobře. V Kanadě jejich techniku používají už sedmnáct let, a tady… kromě vás snad nikdo.˝
˝Á… tak to teda né, je nás víc,˝ zastávám se kolegů, ˝ale je to stále v plenkách. Nacpat lidi chemií je pohodlnější i výnosnější, jestli mi rozumíte.˝
˝Rozumím vám velice dobře. Prachy nás jednou zabijou,˝ usmál se smutně profesor. ˝Nic si z toho, pánové, nedělejte. Třeba bude líp. Já mám teď, díky vám, lepší období. Moje dcera není tak duševně zanedbaná, jak jsem se bál.˝
Vedle mne se ozvala moje manželka: ˝Já si myslím, pane profesore, že máte dceru naopak… jak bych to nejlépe řekla… poučenou životem. Včera jsem šla za manželem, a s vaší dcerou jsem se chvíli bavila.˝
˝Dvě a půl hodiny,˝ prohodil jsem.
˝Asi tak… Ona si prožila dost ošklivé věci. Víte, my máme s manželem nedaleko chalupu. Když se neurazíte, ráda bych vás tam i s dcerou pozvala.˝
˝Neurazím,˝ řekl profesor. Vzal moji manželku za ruku a políbil ji na tvář. Nežárlil jsem ani trochu, to mi věřte.

Autor: Aťan, Foto: Internet