Důchodce a duchovní život – Cesta poznávání

Autor článku: František Benda Mnoho moudrých i zapálených hlav se usilovně zabývá otázkou jak všechno začalo. Fyzikální i duchovní počátky naší existence jsou stále ještě zahaleny tajemstvím. I když se rozličné disciplíny, jak vědecké, tak i alternativní, dobraly mnohých zajímavých výsledků, jejich konečná syntéza, která by uspokojila všeobecný zájem, stále ještě chybí. Nejméně se dá věřit těm, kteří trvají tvrdošíjně na přesvědčení, že oni se pravého poznání už dobrali. Jsou příliš neústupní a nesnášenliví.

Naopak ale těm, kteří se snaží vzít v úvahu všechna možná pro a proti, lze zase vytknout mnohou nejednotnost, neboť rozmanitost zkoumané látky, stejně jako množství možných přístupů k jejímu poznání, činí z problému značně nepřehlednou změť, na první pohled připomínající spíš chaos než smysluplnou organizaci.

Zatím nejlépe vyhovuje předkládaná představa jakési počáteční singularity. ˝Jedno˝ je neměnné, beze změn, bez života, bez vývoje. Ať už jakkoli strukturované, tkví v nedefinovatelném prostředí, kde nepří-tomnost jakékoliv změny vylučuje nejen pojmy jako prostor, čas a rychlost, natož pak barva, odstín, soulad nebo podobně.

Z hlediska prožívání současných událostí jsou takové úvahy sice možná zajímavé, avšak nikterak dů-ležité. Snad jedině poukazující na některé pozoruhodné vnitřní zákonitosti, které by později neměly být puštěny ze zřetele.

Tento neměnný stav singularity se nicméně dočkal změny. Buď došlo k Velkému třesku, nebo Duch, který se až dosud ˝vznášel nad vodami˝ temné a pusté země, se rozhodl s tím něco udělat – nebýt toho, nevznikl by vesmír a v něm později to, čemu říkáme život. Jsou i poetičtější výklady: jakési To, či Ono, neměnné a věčně stálé, zatoužilo po pohybu, životě, vývoji, nebo dokonce po chvále, která by k němu od-kudsi od kohosi doléhala. Proto vznikl celý ten nám tak dobře známý lomoz, který ostatně mnozí považují za pouhý božský sen, který nenávratně zmizí v tom okamžiku, jakmile ona nejvyšší osobnost procitne do nějaké jiné skutečnosti.

Pro praktické prožívání má cenu pouze poznání těch nepochybných zákonitostí, které hýbou naším bezprostředním světem a tedy podmiňují naše úspěchy v libovolných oborech.

První, čeho si člověk při prvním nejjednodušším zkoumání světa povšimne, je fakt polarizace, dvojnos-ti. Vše, doslova vše – s výjimkou oné předpokládané počáteční singularity – se vyskytuje ve dvou vydá-ních, z nichž jedno považujeme za příznivé, kdežto druhé naopak. Tento fakt se stane natolik samozřej-mým, že jej postupně přestaneme vnímat. Což bude později zdrojem řady komplikací. Pro přírodu je to ale záruka možnosti vzniku změn a tudíž i vývoje.

Další fakt, který se člověku vtiskne do pozornosti, je omezení života dvěma nezbytnými hranicemi: zrozením a smrtí. První nádech uvede život do pohybu, poslední výdech jej definitivně ukončí. Mezi těmi-to dvěma hranicemi se odehrávají životní dramata: pro každého individuální a přece v souhrnu si v mnohém podobná. Nicméně z toho vyplývá, že život je spjat s pohybem: život je pohyb a pohyb je život. I tato představa se všeobecně vžila. I ona se stane zdrojem mnohých nesrovnalostí a nedorozumění.

Pro jednání člověka je to poznatek základní. Dlouho trvá, než si každý uvědomí – navzdory tvrzením o posmrtném životě a reinkarnaci – že je to vlastně jediný reálný čas, kdy může něco užít nebo vytvořit. Než se na to přijde, většina času uběhne bez užitku. Zbytek se pak po chvíli poznání den za dnem neúprosně zkracuje. Rychle se tedy rozhlížíme, jaké máme se svou skrovnou výbavou ještě možnosti. Že se – ve srovnání se zbývajícím světem – volně a svobodně pohybujeme, nepovažujeme za nic mimořádného. Víc starostí nám dělá zajištění a správná funkce základních životních potřeb: potravy, příbytku a sociálních vztahů. To je nevyhnutelné pro umožnění a pokračování existence. I v oblastech zjemnělého intelektu má péče o tělesné potřeby nezastupitelné přední postavení.

Po zajištění základního vybavení je možno si v klidu všímat činnosti jemnějších složek, které umožňují pochopit jak jednotlivé tělesné pochody, tak chování okolní přírody. Živá hmota je – kromě pohybu – na-dána ještě pudem sebezáchovy, který jí pomáhá přežívat i v podmínkách značně primitivních, a to i v případech katastrofického přechodu z přepychu do nejnutnější existence.

Chování okolního prostředí, ať už jakékoli, vnímá tělo pomocí svých smyslů jako různé stupně příjem-nosti nebo nepříjemnosti. Ne vždy to záleží na úrovni dosaženého komfortu. Člověk se může cítit šťastný nebo alespoň spokojený i ve velmi primitivních poměrech, kdežto naopak plné uspokojení všech jeho potřeb a přání ho může naplňovat pocitem nevyváženosti.

To vše radí člověku aby si vybíral. Život se pak začne v důsledku tohoto přístupu zjemňovat a některé jeho složky jsou upřednostňovány. Ke slovu přichází hledání cesty nejmenšího odporu a snaha zkracovat přístupové cesty. I toto, zdánlivě pochopitelné a ekonomické snažení, se ale postupně dokáže paradoxně postavit proti člověku a jeho úsilí o poznávání.

Prázdný žaludek a nuzné prostředí nejsou zaručenou cestou k harmonii. Lásku a pohodu v nich ale lze nalézt spíš než v přepychu a přesycenosti.

Autor: František Benda, Foto: Internet