Důchodce a duchovní život – Dojem, motivace, řád

Autor článku: František Benda Myšlenkám, které se nestále honí naší hlavou, se vždy vyplatí věnovat větší pozornost, než jsme běžně zvyklí. Pak se u nich dá snadno objevit dvojí průběh: horizontální a vertikální. Horizontální znamená, že sledovaný děj kdysi za určitých podmínek začal, postupně se vyvíjel až do současnosti a v budoucnosti někam povede. Vertikální spočívá v tom, že v určité době vstoupil do zorného pole naší pozornosti, my jej v současnosti prožíváme (příjemně nebo nepříjemně) a v budoucnosti jej necháme na sebe působit nebo jej odstraníme, případně jej zapomeneme. .

V prvním případě pouze sledujeme cestu myšlenek, v případě druhém je již nějakým způsobem přetváříme.
Horizontální průběh vypovídá o historii a povaze jevu. Z jakých pohnutek vznikl, jak se uplatňuje v současnosti a jak se asi bude za daných podmínek vyvíjet v budoucnosti. Z analogických projevů různých obdobných jevů lze poznat, že většina z nich probíhá podle určitého, dávno známého mechanismu. Porozumět aspoň částečně těmto mechanismům může pomoci porozumět vlastní psychice.

Každý projev má svou příčinu, pohnutku neboli motivaci, která je dána souhrnem dějů, které mu předcházely. Ty na nás při setkání s ním zapůsobí jako první. Tento počáteční dojem ale nemusí být vždy moudrý; může vzniknout také náhle, třeba zkratově, v emočním přetížení, kdy jakákoliv varující zkušenost jde stranou. Takové pohnutky je třeba posoudit chladně a nezaujatě, abychom se jimi nenechali zbytečně unést. Jejich poznání může změnit náš názor na naše vlastní pocity. Kdo nás chválí (a zdá se proto dobrý), možná podlézá a tím vlastně škodí. Na první pohled se nám nemusí podařit rozeznat co má vlastně v úmyslu. Kdo nás naopak haní (a zdá se tak zlý), má možná pravdu, takže nám může paradoxně prospět. Poznání pohnutky bezpečně vypovídá o charakteru působitele i o způsobech jeho jednání.

Nezaujaté pozorování, tolik doporučované v duchovní praxi, nemusí znamenat ztrátu citu, pokud se omezí pouze na odstranění emočního balastu. V citových projevech není nesnadné odlišit nezralé vzplanutí od hlubokého vztahu, který se dere k projevu třeba i s velkými obtížemi. Ne každý dokáže vyjádřit své city právě nejvhodnějším způsobem.

Takový styl myšlení je vyšší než úsudek na základě příjemnosti či nepříjemnosti prožitků. Je po -vznesený nad běžnou připoutanost k vlastnostem běžných vztahů. Ovšem vzdávat se příjemného, i když už na první pohled falešného a dočasného, není příliš populární.

Podle poznatelných a popsatelných mechanismů neprobíhají pouze prožitky. Také jejich řazení podléhá podobnému řádu, který je nadřazený všemu dění.
Příklad: námi poznatelný vesmír se zcela zjevně projevuje pouze ve dvojné podobě jevů, tedy ve způsobu dvojic. Pak pozorujeme, že všichni živí tvorové, tedy i lidé, se sdružují do párů, ve kterých zakládají rodinu a umožňují tak další pokračování svého druhu. To je dění, které je dáno řádem.

Partneři si ale zpravidla neuvědomují, že jsou k sobě navzájem vábeni na základě nějakého řádu; to by jim připadalo příliš hrubé. Příjemnější je představa, že je k sobě poutají vztahy jemnější a ušlechtilejší: láska, náklonnost, přátelství, něžnost apod. To považují za svou pohnutku, za tu správnou motivaci, a podle toho se také chovají.

Leckdos si ovšem neuvědomuje ani tento – dalo by se říci vyšší – přístup, a jedná pouze na základě svých bezprostředních pocitů, tj. zamilovanosti, touhy, obdivu, úcty nebo podobně. Rozhodující je zde dojem, dost často právě ten první, vztažený na jednoho jediného vybraného partnera.

Není ale příliš prospěšné rozebírat jmenovitě citové vztahy podle takovýchto psychologických závislostí, neboť tím se do jisté míry stírá právě pel oné něžnosti, elegantnosti a kultivovanosti. Na druhé straně ovšem – vzhledem k tomu, že rozhodnutí, vytvořená na základě podobných prožitků, mívají dalekosáhlé důsledky v praktickém životě – je dobré si je, alespoň na pozadí, uvědomovat.

Také se dá mluvit o obecném a zvláštním. Obecné je to, co nás řídí aniž bychom si to nějak zvlášť uvědomovali, onen mechanismus, kterému jsme všichni podřízeni. Zvláštní pak je to, s čím se setkáváme ve formě bezprostředních prožitků, vyvolávajících příjemné nebo naopak nepříjemné pocity. Tedy to, co si právě volíme.

V této souvislosti je dobře si připomínat fakt, že vesmír je ve všech svých projevech dvojný, takže všechny jevy se mohou vyskytovat ve dvou navzájem protichůdných kombinacích. I naše soudy mohou být současně zcela opačné než je skutečnost. Moudrost života je pak v tom, že si tento fakt uvědomujeme a nevyvozujeme z něj ukvapené a nezralé důsledky.

Dojem, tj. první prožitek při styku s novou událostí, může být snadno ovlivněn současným emočním zaměřením, které nedokáže rozpoznat pravdu. V některých případech se tak příroda brání přílišnému rozumářství, jako např. při zamilování v období hledání životního partnera.

Pochopení motivace vysvětluje pozadí činu. Vede k sou-cítění (tj. ke společnému cítění), k milosrdenství, k odpuštění, nebo alespoň k toleranci.

Jednoduchý příklad: plačící dítě vyvolá nepříjemný dojem, protože ruší. Při hledání pohnutky jeho pláče se zjistí že je mokré, nebo hladové, nebo se bojí, něco je bolí, či se pouze nedokáže přizpůsobit situaci, která je pro ně nová. Z uvědomění si řádu pak vyplyne, že vše, co je mladé, začínající a nezkušené je nevědomé a projevuje se tak, jak to odpovídá jeho úrovni. To vše je nutno vzít v úvahu, neboť takový je řád věcí. Nepomůže nic jiného, než se z výšin svého poznání sklonit k tomu tvorečkovi a usnadnit mu jeho prožívání. Jde právě o ten moudrý sou-cit.

Má se za to, že některá setkání nebo události jsou osudová. Je-li žák připraven, učitel se najde. Usiluje-li někdo v duchovní oblasti o určitý stupeň poznání, vytvoří si tak sám podmínky, ve kterých je bude moci dříve či později uskutečnit. Avšak i zde je dobře si uvědomit působení skrytých mechanismů a nepokládat všechny události za osudové. Osudovými můžeme učinit sami i obyčejné zážitky, pakliže do nich vložíme patřičný duchovní náboj.

Autor: František Benda, Foto: Internet