Důchodce a duchovní život – Karty

Autor článku: František Benda Neméně zajímavé než zkoumání neživé přírody je i zkoumání lidských povah. Navzdory tomu, že bylo vypracováno již povícero teorií, pokoušejících se o jejich klasifikaci, k jednotnému, nebo aspoň uspokojivému modelu se zatím nedospělo. Bylo sestaveno mnoho různých kriterií, často se od sebe ne příliš lišících, ale navzdory tomu se k jednotnému modelu nedospělo..

Antické dělení na sangviniky (pozitivně emočně laděné), melancholiky (senzitivní, introvertně laděné), choleriky (vznětlivé, emočně labilní) a flegmatiky (emočně stabilní, málo vzrušivé) sice stále ještě platí, ale nevystihuje všechny možné záhyby a utajená zákoutí lidského projevu. Na ty si více posvítila teprve psychoanalýza, takže jsme se s překvapením dozvěděli, že současně jsme jak sadističtí tak i masochističtí, stejně tak jako biofilní i nekrofilní, ale také zbrklí, nechápaví, vládychtiví i podlézaví, lhostejní i šovinisticky nadšení a ještě různě jiní, což zajisté nabízí vděčné pole pro další výzkumy.

Se svým vlastním dělením přispěla také jóga. Nezabývá se ale ani stavem vnitřních šťáv nebo silou vnitřního ohně jako staré názory, ale spíš jí jde o praktické přístupy k řešení běžných problémů. V podstatě předkládá tři možnosti. První upřednostňuje pohled ryze duchovní, takže každé jednání doporučuje prolínat láskou, soucitem, laskavostí a podobnými bohulibostmi s představou, že životní hra by se měla odehrávat na duchovním poli. Druhý přístup je ryze pragmatický. Bere v úvahu faktické lidské možnosti a z nich se jako ze stavebnice snaží složit strukturu jednání s hladkým průběhem, který by vedl k předpokládanému a vytouženému harmonickému konci. I ten by měl být pragmatický: měl by být nastaven tak, aby zbytečně nekomplikoval další vývoj, neboť věří, že staré chyby a nedopatření se nastřádají a později ruší hladký průběh mechanismu. Ale je tu ještě třetí přístup. Ten nezaujatě zkoumá, do jaké míry mají oba předchozí naději na správné vystihnutí veškerého dění v přírodě, a zda se mu náležitě přizpůsobují, což ale není všechno. Zajímá se i o to, neexistují-li ještě další možnosti v hledání, i to, je-li něco takového vůbec možné. Zdary i nezdary pro něj znamenají totéž: jsou to pouze cesty které mají nebo nemají řešení.
Popustíme-li poněkud uzdu fantazii, můžeme se dopracovat k jisté analogii s hraním karet. Ty je samozřejmě možno hrát několika způsoby. Např. s vyloučením jakékoliv agresivity, bez sžíravé touhy po vítězství, jen pro potěšení z hraní. K tomu stačí jen nepatrně pozměnit pravidla či zavést jejich vlídnější obměnu. Při vítězství jedné strany pak už nezazní oslavná fanfára s vířením bubnů, ani se z vedlejšího pokoje neozve sebevražedný výstřel kvůli prohře toho druhého; oba hráči mají spíš uspokojivý dojem, že jim na stole vykvetla drobná květina.

Každá hra má ale svá pravidla, někdy dost přísná, která je nutno dodržet. Jejich dokonalá znalost a neutuchající pozornost v průběhu hry mohou nastavit takovou strategii, která i při nevýhodném počátečním vkladu může vést k vítěznému konci. Nevyjde-li to (neboť i spoluhráči se patřičně snaží), vždy je možno obrátit se ke způsobu předcházejícímu a vžít se do představy, že jsme si alespoň pěkně zahráli.

A je tu ještě ta možnost třetí, teoretická. Každé jednání se skládá z určitých prvků a také má svou teorii, studující jejich skladbu. Jednak jde o část praktickou, zabývající se otázkami co, kdy, jak a kam vložit, a pak druhou, kterou zajímají dopady jednání na jeho účastníky. Hra se neprovozuje pouze k vyplňování přebytečného času. Je také důležitou součástí vzájemné komunikace a může při ní jít i o dost velké peníze. To je rozsah skutečně dalekosáhlý a je pouze na nás, ke které z možností se přikloníme.
Vztah k jakékoliv hře také podléhá vývoji. Ideály mládí jsou záhy bez sentimentu opuštěny, a pokračující věk nás zatlačuje do nových přístupů a hodnocení. Někdy přísnějších, jindy laskavějších.

Svou situaci v kterékoli době můžeme docela dobře přirovnat právě k balíčku karet. Leží před námi na stole naprosto nezúčastněný, ale my dobře víme, že je přímo nabit možnostmi. Obsahuje jak případně vytoužené oko (či spíše řadu ok), stejně jako různé druhy fleší či kanast a ještě celou řadu jiných výhod nebo nevýhod – podle toho, kterou hru si vybereme že s nimi budeme hrát. Ony nám ji umožní, ale pouze rámcově. Nedostaneme je totiž do ruky všechny – to by nás ani nebavilo. Obdržíme pouze náhodný výběr, dokonce tak náhodný, že ani při velice častém opakování nemáme naději, že by se nám v ruce sešla stejná kombinace karet. Ale nejen my, ani nikdo jiný z našich spoluhráčů nedosáhne stejného opakování. Rozdíl proti životu je prakticky pouze v tom, že všechny karetní hry jsou určeny pro dost omezený počet hráčů – také i proto, aby se vešli k jednomu stolu, tak velkému, aby ještě zaručil dostatečný přehled o průběhu hry.

Tak tedy: karty jsou rozdány a my již na první pohled vidíme jaké máme vstupní předpoklady. Podle vynášených nebo již vynesených karet pak lze usuzovat, jaké naděje ještě máme a podle toho patřičně můžeme měnit svou strategii. Nemáme možnost zjistit, co spoluhráč vynese, ale dokážeme sledovat, co bylo již vyneseno a jakou strategii používají ostatní. Reagovat musíme ovšem okamžitě. Zde se uplatní zkušenost, risk i rozvaha.

Životní hrátky zvětšují plochu hracího stolu na širé okolí a počet spoluhráčů na všechny lidi kolem nás a ještě na některé jiné, kteří se teprve během hry objeví. Je lhostejné vynese-li novou kartu někdo z blízkých nebo právě nový příchozí. Každá další karta převytváří rozehranou situaci a my musíme reagovat. K dispozici máme zpravidla více možností, i když se dost často stane, že jsme natolik zatlačeni do kouta, že příliš na výběr nemáme. O něco podobného se ale vůči soupeřům pokoušíme i my sami. V tom je právě půvab hry.

Nebylo by dobře brát výsledky jakékoli hry příliš osobně. Proč bychom právě my museli v této hře dosáhnout na nějakou výhodu? Hra je pouze hrou a s konečným srovnáním karet do původního balíčku by měly současně zmizet i všechny rozehrané emoce.
K podobným závěrům vede i úsilí o duchovní život. Ten je s projevem emocí svázán úže, ale pakliže nám skutečně jde o – byť jen občasné – zklidnění myšlenek, velice nám může pomoci představa, že i náš život je také pouze jakási hra, v níž dostaneme do vínku jisté vybavení a pak ukaž co umíš.

Po chvíli hra skončí, načež se karty se všemi svými možnostmi vrátí do krabičky. A pak? Pak se čeká na nové rozdání a na novou hru.

Autor: František Benda, Foto: Internet