Důchodce a duchovní život – Pila

Autor článku: František Benda Kdo by neznal úsloví ˝netlač na pilu˝ – ale co to vlastně znamená? K čemu nás tato zajisté dobře míněná rada vybízí, před čím varuje? Obecně se dá pochopit, že se nic nemá přehánět – ale jak to vzniklo? Jde zřejmě o jedno z úsloví, kterým předchází odpozorování některé praktické činnosti, jmenovitě jejího průběhu a následných výsledků. Takových případů je mnoho, např. dvakrát měř – jednou řež, ševče drž se kopyta nebo neříkej hop dokud jsi nepřeskočil.

Teď jsme ale u pily. Pod tím názvem si snadno představíme úzký kovový list, zpravidla z tvrdé oceli, který je na jedné hraně opatřen zuby. Jestliže se těmito zuby patřičně přejíždí po měkčím materiálu, vyrývají v něm rýhu, a to tak dlouho, až se odřezávaný předmět oddělí.

Takto jednoduché to ale zase není. Podobným způsobem vyrobenou pilou bychom toho mnoho nerozřezali. Zářez by byl příliš těsný, takže list by se v něm záhy začal ˝dusit˝, což by další pokračování práce značně zkomplikovalo. Tomu se dá zabránit tím, že jednak se zuby vytvoří pravidelné a stejně veliké, a hlavě pak tím, že všechny liché se mírně vyhnou na jednu stranu, sudé pak na stranu opačnou. Řez je pak o něco širší než je tloušťka listu, takže se v něm pila už nedusí.

Jak je to ale s tím tlačením? Vezměme si obě možné krajní hodnoty: buď že netlačíme vůbec, anebo naopak velice silně. Zcela bez tlaku, jen pouhým popotahováním pily sem a tam se povrch sice trochu poškrábe, ale o nějakém řezání nemůže být vůbec řeči – takovým šolicháním bychom se nikam nedostali. Přitlačíme-li naopak velmi silně, zuby se do opracovávaného povrchu zapíchnou a s pilou vůbec nepohneme.

To jsou logické vývody, kterými se určitě nikdo nijak zvlášť zabývat nebude. Jaký tlak je ale ten nejsprávnější? To je otázka složitější. Staří praktici, zkušení mistři, pro které je řezání součástí jejich každodenní činnosti, přišli na správný tlak postupnou zkušeností. Ve velkoprůmyslu je ale zkušených mistrů málo; tomu množství zbývajících laiků musela přijít na pomoc věda.
To se stalo předmětem velice seriózního výzkumu v minulém století, kdy se množily továrny, vyrábějící obráběcí stroje nejrůznějšího druhu. Na nich pracovalo mnoho laiků, od kterých se vyžadovaly pouze jednoduché úkony, bez nějakých předcházejících zkušeností. Potřebný výrobek pak byl rozdělen na velké množství jednoduchých operací, na jejichž provedení nebylo zapotřebí žádného zvláštního školení. Pro jednotvárné provedení stále stejného pohybu to ani nebylo zapotřebí. Mnohé zastaly i běžné ženy z domácnosti, které zde nalezly snadnou možnost výdělku.

Lačný spotřební trh vyžadoval od továren stále větší množství zboží, čehož využívali výrobci a snažili se mu všemožně vyhovět. Protože chtěli současně i vydělávat, bylo v jejich zájmu nastavit všechny parametry výroby tak, aby docházelo k co nejmenším ztrátám. Nešlo tu pouze o lepší organizaci vnitřního chodu podniku, ale také o ekonomiku jednotlivých technologických postupů a v neposlední řadě o úsporu materiálu a energie. Vše, co je zbytečné, se počítá do ztrát a odečítá se ze zisku. Mnoho času a energie bylo spotřebováno na vyhledání potřebných tlaků, správné řezné rychlosti nástrojů a také na nalezení optimálního úhlu břitů, které se do opracovávaného materiálu zakusovaly. Dnes můžeme tyto hodnoty snadno vyhledat v odborných tabulkách pro nejrůznější druhy materiálu. Ruku v ruce s tím šlo i tzv. ˝selfmademan-ské˝ hnutí, které v mladých, snaživých lidech podporovalo jejich úsilí o co nejlepší solidní uplatnění ve všech odvětvích hospodářství. Toto zaměření mělo velice blízko k obdobným snahám, jaké přinášely některé náboženské směry, jenomže vycházelo z čistě ekonomických, tedy hmotných, nikoli duchovních základů. Pro mnohé lidi je dodnes přitažlivější než nějaké těžko pochopitelné a praktickému životu vzdálené duchovno.

Strojní obrábění je schopno zaručit velice přesné výsledky, protože stroj nepodléhá emocím – dá se zcela jednoznačně a nesmlouvavě nastavit. Toho člověk schopen není. Od obsluhujícího se pak požaduje pouze pohyb příslušnými pákami, moderněji pak mačkání několika knoflíků. Teprve při obrábění ručním se musí uplatnit patřičný cit a zkušenost. Řemeslník, který vyrábí nějaký kus v jeho celistvosti, není ani zdaleka tak výkonný jako továrna, ale zato získává ke své práci důvěrný vztah, nabývá zkušenosti a netrpí ani únavou z monotónní činnosti, ani psychicky z nedostatku změny.

Roli tu ale hraje ještě jedna závažná skutečnost. Řemeslníci si zpravidla upravují své nástroje sami. K tomu přirozeně patří i ostření pil. Také si sami nastavují ono vyhnutí zubů, tzv. rozvod (postaru ˝šrank˝). Zde snadno dojde k nepřesnostem, jako při každé ruční práci. Je-li rozvod zubů na jedné straně i jen nepatrně větší než na straně opačné, výsledný řez neprobíhá rovně, nýbrž uhýbá více k té straně, která řeže více. A zabíhá tím více, čím více se na pilu tlačí. Odtud ono ˝netlač na pilu˝ – přičemž pečlivě sleduj, jestli vůbec řežeš rovně. Nepřesnosti, vzniklé z nesymetrického rozvodu, se dají eliminovat zvýšenou pozorností a poučeným přístupem, tedy neustálou kontrolou.

Nikdo z nás není naostřen naprosto symetricky. Vždy jsme v pokušení dávat přednost pouze jedné straně. Ale inteligentní přístup dokáže sledovat, je-li naše cesta tak přímá, jak bychom si představovali. A také nás dokáže poučit, kdy odlehčit a kde případně trochu přitlačit. Ale tlačit příliš – jen to ne!

Autor: František Benda, Foto: Internet