Důchodce a duchovní život – Začátky

Autor článku: František Benda O duchovní život zřejmě není takový zájem, jak by rádi viděli jeho vyznavači. Každá doba poukazuje na všeobecné zhrubnutí mravů a odklon od dřívějších tradic, považovaných za spásonosné. Lidé se ale stále rodí stejně nevědomí jako kdykoli předtím a jen se čeká, jak se postupně rozrůzní. Rozdíly však očividně nejsou tragické. Vždy se prosadí skupina, libující si v obscénních výrazech, stejně jako se vyčlení jemnější elita, štítivě se od nich odtahující. A mezi nimi je vklíněna řada mezistupňů, jak to ostnatě můžeme pozorovat všude kolem sebe.

Každý zahrádkář ví, že nejrychleji se šíří plevel. O vypěstování něčeho lepšího je nutno se postarat. Například gerbery samy od sebe nikde nevyrostou. A zušlechtit některý druh rostlin dá pořádnou práci. U lidí je to naštěstí jiné – někteří už se rodí s vnitřní pozitivní motivací a prosadí si svůj styl i navzdory případnému nepříznivému, nebo dokonce odmítavému prostředí.

Také kulturnější, nebo dokonce duchovní život vyžaduje přece jen trochu námahy navíc. A stojí to mnohdy ještě peníze a čas. Proto se do nich mnohým ani nechce. Převalovat se v teplém, ne příliš uklizeném pelíšku je méně náročné a také přitažlivější.
Leckdo by ale přece jen rád vybočil, ovšem jak začít? Dříve se chodilo často a pravidelně do kostela, kde byli odborní, vyškolení poradci, ale ti se dost často ukázali jednostranně zaměření. V některých oblastech se zase vyskytovali dobrovolní učitelé, kteří však byli z tolika různých škol, že bylo nutno mezi nimi pečlivě vybírat. Ale jak má vybírat ten, kdo vlastně ani dobře neví co hledá? Jediné, co může tušit, je, že se bude muset podrobit nějaké disciplíně, což vlastně znamená odříkání, a tu již mnohý zaváhá nebo přímo couvne. Je známo, že loď, která se na samém začátku plavby odchýlí od správného kurzu, se dostane neznámo kam.

Pokud by se už mělo přistoupit na nějakou disciplínu, pak prosím bez velkých změn dosavadního stavu, spíš s jeho co největším zachováním. To je samozřejmě nemožné. Jako není natahovací čas, stejně se chová i lidská mysl. Vejde se do nich pouze omezený počet působků. Kdo se s tím nechce smířit a přežene to, doplatí na svou lehkovážnost. V tomto případě platí ˝buď a nebo˝.

Vlastní motivace někdy nestačí; je nutno ji nějak podpořit. Ochotných rádců je po ruce vždy dostatek. Někteří se podbízejí, jiní vnucují. Jen si vybrat. Praxe bohužel ukazuje, že i ti, kteří podlehli v tomto směru teroru či dokonce vymytí mozků, byli později schopni neuvěřitelných výkonů. Střízlivější přístupy jsou ale přece jen výhodnější. Tolerance, vstřícnost, neubližování, pochybnosti a opakované korekce jsou jistě pravdě blíže.

Při vší podpoře osobní aktivity končí všechny doporučované směry vyžadovanou pokorou a poslušností. Islám, židovství a křesťanství prosazují naprostou oddanost jejich bohům; v józe jde spíš o oddanost vnitřnímu přesvědčení (Íšvara-pranidhána), kdežto buddhismus nachází východisko v asylu Tří klenotů (tj. Buddha sám, jeho učení a společnost souvěrců).
Všichni se ale vyhýbají otázce smrti. Ta trápí lidstvo odjakživa. Nikomu – s výjimkou ojedinělých hrdinských případů – se nechce odejít ani od radostného prožívání, ani od rozpracovaného díla. Střídání zrození a smrti je ale jedinou známou možností jak udržet organický život v nehostinných kosmických podmínkách. S tím je nutno se smířit. Stejně je nutno se smířit s tím, že značná část zdánlivě krátkého života je spotřebována jednak na zrání a sbírání zkušeností na jeho začátku, jednak na dost často ne příliš důstojný závěr tohoto pozemského putování.

I tak ale zůstává dost velká část života (tak kolem čtyřiceti let), kdy se dá leccos užít nebo užitečného vykonat. Sem by mělo být zaměřeno lidské úsilí, aby tento – zdánlivě rychle ubíhající čas – nebyl promarněn.

Čas není promarněn tehdy, jestliže má člověk nějakou motivaci, která ho připoutá k určité činnosti, k určitému dílu. Zde je možností nepřeberně. Někdo se urputně zavrtá do jednoho problému, jiný těká a přebíhá mezi mnoha, které ho střídavě lákají. Opravdové zaujetí se představou nevyhnutelné smrti příliš nezabývá. ˝Pracuj tak, jako bys měl žít ještě sto let, ale raduj se tak, jako bys měl již zítra zemřít˝ poučoval mne kdysi můj moudrý soused.

Nejde ale pouze o ten vybraný zájem. Důležitý je i přístup k němu. Také zde je bohatý výběr možností. Může být poživačný, zištný nebo lakotný, stejně tak jako duchovní, umělecký nebo vedený tou-hou být prospěšný celku. Jaký je přístup a průběh, takové budou i následky. V tom je opravdu každý ˝svého štěstí strůjcem˝.

Náboženství zde příliš nepomáhají. Životní problémy chápou jako existenční nezbytnosti a buď vybízejí k trpělivosti, nebo slibují klid kdesi v daleké budoucnosti, čemuž ale moc lidí nevěří. Jsme založeni pragmaticky – co není na dosah ruky, to nás ani moc neláká. Budoucnost je v každém případě značně nejistá. Všechny touhy a naděje mají pouze 50% pravděpodobnost že se vyplní. Záleží pouze na nás, jsme-li přesvědčení, že nám v onom pověstném poháru zbývá ještě celá polovina nebo již jen polovina.

Ani s meditací se moc nepochodí. Bez patřičné motivace je bezzubá. Je jako cesta: existuje-li cíl, dovede k němu. Bez cíle je to bloudění, nanejvýš s doufáním, že se něco cestou přece jen vyskytne.

S egem a se svým já si také není nutno na začátku dělat moc starostí. Stejně nikdo spolehlivě neví jak to vlastně je. Názory odborníků se značně různí. Podobně jako starost jak hospodařit s penězi vzniká teprve tehdy, když už člověk nějaké má, stejně otázka co vlastně s egem vzniká tehdy, když máme za sebou už pár let kultivace vlastních myšlenek směrem k jejich ztišení. Pak se ale také dozvídáme jak na ně. Hezky to vysvětluje zenový příběh, kde novic se otázal mistra: co je podstatou zenu? Mistr se zeptal: už jsi snídal? Ano, odvětil žák. Tak si jdi umýt misky, odvětil mistr. Nehledejme cosi jako identitu v něčím spásném návodu. Řešení je v každodenní zaujaté práci. Výroků mistrů nejrůznějších směrů je v literatuře tolik, že bez dostatečné pevné vlastní základny je mysl snadno stržena do chaosu. Jen kolik je odpovědí na stále znovu kladenou otázku: kdo jsem já? Každý mistr podává své vlastní řešení, ale čtenář cítí, že to stejně není ono, že mu to nikterak nepomáhá.

Žádný světec nebyl dříve filosofem, žádný filosof se později nestal světcem (pokud mu k tomu uměle nepomohla některá církev). Cesta je velice prostá – nezištně usilovat. K tomu existuje řada celkem úspěšných návodů. Chce to jen vybrat si pouze jeden a řídit se jím.

Jsme v podstatě v podobné situaci jako občan národa, který se neočekávaně dostal do válečného konfliktu. Záleží mu přirozeně v prvé řadě na zachování vlastního života, ale přitom ví, že něco musí udělat i pro svou vlast a do něčeho většího se zapojit. To musí být motivace, která bude řídit jeho další kroky. Také my máme jedinou povinnost – vytvořit si vlastní duchovní život, ale takový, který by zapadl do celkového duchovního proudu.

Doporučuje se vybrat si z věcí, které nejvíce zajímají, jednu, a tu začít dělat, ale opravdu důsledně – tak, jako by na ní záleželo vše ostatní. Od takového zaujetí se zpravidla začne odvíjet další cesta, která nabízí naději, že dokáže přivést k harmonii a duševnímu klidu.

Autor: František Benda, Foto: Internet