Sobotní výlet

Autor: Petr Chalupa Aneb. tolerance je dobrá Máme s manželkou již dlouhé (47 leté) a spokojené manželství. Tedy, já si to alespoň myslím a zdá se, že kdyby jste se zeptali mé ženy, snad by vám to potvrdila. Jako každý, máme i my společné zájmyto tak bývá, pokud manželství funguje, ale máme také každý své oblíbené činnosti a ty né vždy, jsou společné nám oběma. To je normální, dalo by se říci.

Já však říkám a myslím si to silně a upřímně, že normální to vždy není. Dokonce jsem přesvědčený, že právě drobnosti, tedy myslím ty nesouhlasné a nekompatibilní drobnosti, co nás odlišujímohou někdy v manželství přivodit bouřku s blesky oslnivými. Ostatně každý ženatý i vdaná polovice manželského páru mi tohle jistě potvrdí.

˝A proč jste se pohádali˝, ptám se známé˝Áaale, kvůli takové blbosti˝, zní odpověď. Tomu nesouladu a zataženým mrakům se snad dá předcházet nebo je alespoň nenechat rozvinout. A jsme u té tolerance (z latinského slovesa tolerare, snášet, strpět) znamená česky snášenlivost, tj. ochotu, schopnost případně možnost přijímat či snášet něco samo o sobě spíše nežádoucího nebo nepříjemného.

V pátek večer jsme si s ženou plánovali co o víkendu. Já dával přednost zahradě.švestky se nám tam letos zbláznily, stromy se prohýbají a trnul jsem, aby nezačalo pršet, protože se nacucnou, popraskají a vůbec.

Manželka utrousila takovým tím zvláštním hlasem, který v případě potřeby lze obhajovat jako normální: ˝Už jsme spolu dlouho NIKDE, kromě zahrádky nebyli˝. Ta mnou zachycená zvláštnost spočívá samozřejmě v tónu, toho co se říká. A on byl vyčítavý a obsah věty jsem si přeložil jako: ˝Jsem stále jen zavřená doma, nebo dřu na zahradě, kdybys mne miloval, vezmeš mne do Monaka˝. Tohle moje drahá žena samozřejmě nikdy neřekla, ale někdy to ráda nahradí tichou větičkou: ˝Každý nebo všichnichodí, jezdí, jsou..jen my nééé˝.

Zamyslel jsem se a tím přehlušil svojí chuť poněkud hlasitěji odvětit: ˝Ježíš marjá, božíčku, sákriš, krindy pindy˝ TOLERANCE, opakoval jsem si v duchu. Jó, pomohlo to !

   

V sobotu jsem ˝zorganizoval˝ výlet. Manželka moc ráda společné výlety. Daleko více nežli já. A tak jsem se něco jako ˝překonal˝ a vyšel jí vstříc. Nakonec dopředu vím, že se mi to potom také bude líbit. Takže to není zase až tak velká oběť. Bylo oboustranně a souhlasně rozhodnutopůjdeme na Linharta.

Zdejší lázeňské lesy jsou rozsáhlé, různorodé a dost dobře udržované. Je to ovšem vzhledem k tomu, že město je v údolí.samé nahoru a dolů. Odměnou jsou i krásné výhledy na Krušné hory.

V lesích jsou různé altány, kapličky, studánky a jiné pozoruhodné stavbičky, různě označené dávnými návštěvníky, kteří je zde po úspěšné léčbě nechali postavit. Já ty karlovarské lesy znám velmi dobře (jak také od 1945 roku nééé, že ?).

Manželka nechápe, jak se v těch cestách a cestičkách mohu vyznat (jsou jich snad stovky), ale ono to jde samo. Něco jako intuitivní orientace. Prostě to mám za ta léta zažité.

   

Od kaple Sv. Linharta jsou ty snímečky (mobilem, takže poněkud neostré), což by nemělo vadit, protože na mě stejně není nic ke koukání a moje drahá manželka je na nich ve stavu ˝lehce ušlém˝. Stav srdce nás obou se na těch snímcích bohužel nezjeví.

Autor: Petr Chalupa, Foto: Petr Chalupa