Věk je relativní – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Ke čtyřicátým narozeninám jsem od Komika obdržela kožich. Můj první (a zřejmě i poslední) kožich v životě. Se zalíbením jsem se natřásala před zrcadlem a se stoickým klidem přijala Andílkovu poznámku: „A mami, není to zbytečný, pořizovat si kožich v tvým věku?“ Nezlobila jsem se. Když mi bylo šestnáct, taky jsem měla dojem, že by si rodiče místo nové ložnice měli raději zaplatit místo na hřbitově.

Věk je relativní a mé sebevědomí nemůže nic ohrozit, myslela jsem si.

Ten kožich byl překrásný, dlouhý až ke kotníkům a i to málo, co z něj vykukovalo, mi najednou připadalo mnohem pohlednější, než když to vykukovalo z patnáct let starého županu.
Tři týdny jsem si připadala o dvacet let mladší, abych jednoho rána prudkým úderem zestárla na padesát. Způsobil to pohled na lakmusový papírek gravitestu. Dva modré proužky se na mě potměšile šklebily, jako by říkaly: to máš za ten kožich! Pohlédla jsem na svoje lýtka, hustě protkaná křečovými žilami. Vypadaly jako mapka vodních toků České republiky. A ty vrásky! Měla jsem jich víc, než Komik vlasů na hlavě! Ano, přála jsem si holčičku, ale před deseti lety, ne teď. Copak bychom jí to mohli udělat? Celé dětství by musela všem, chudinka, vysvětlovat, že nejsme její prarodiče, souběžně s vypadáváním jejích mléčných zoubků bychom přicházeli o zuby i my, a na maturitní ples bychom si museli vzít vycházku z domova důchodců. A jak bychom vysvětlili synům, že za jejich studijní připojištění nakoupíme pleny, kojenecké lahve a kočárek? A navíc máme dvoupokojový byt, kuře má jen čtyři čtvrtky, v koupelně je kalíšek se čtyřmi otvory pro kartáčky na zuby a do kuchyně se pět lidí ke stolu neposadí, pokud nábytkářský průmysl nepřijde s patrovou židlí.

Panebože, co budeme dělat?!
„Co bychom dělali?“ podivil se večer Komik. „S miminem omládneme. Už se moc těším.“
„Já nevím. Nějak se mi nechce být nejstarší matkou v republice…“
„Nejstarší? Blázníš? Mně pořád připadáš jako mladá holka.“
„To vysvětli dětem.“
„Klidně,“ očividně nevěděl o čem mluví. „A jdu na to hned.“
„Mimino?! Přísahej, že nám ho nestrčíš do našeho pokoje!“ zaječel Odlitek. „Když jsem chtěl na Vánoce ribstol, tvrdils, že se do pokojíčku nevejde už ani terč na šipky, tak na to prosím tě nezapomeň!“
To Andílek zareagoval dospěleji: „Dítě? Co vás to napadlo adoptovat dítě?“
„Kdo říká, že ho chceme adoptovat?“ znejistěl Komik.
„Snad mi nechceš tvrdit, že vy dva… že ty a máma ještě pořád…“ Zbytek věty zanikl v kuckavém smíchu.
„Ještě nejsme tak staří,“ ohradil se Komik.
„Jasně. Ještě nejste tak staří, abyste si dávali zuby na noc do skleničky, nosili ortopedické punčochy a aby vám zakázali řídit auto. Ale sex? Proč si po večerech raději taky neukazujete jizvy po operacích žlučníku a meziobratlových plotének, jako to dělají rodiče mých spolužáků?“

Bez ohledu na ( mírně řečeno) vlažné stanovisko našich synů jsme se na holčičku těšili a rozmazlovali ji dříve, než přišla na svět. Cpala jsem se potravinami, kterých pro mě do té doby byla škoda, přestala jsem klukům kontrolovat žákovské knížky, abych se vyvarovala rozčilování, cvičila jsem jógu pro těhotné, nechala si od Komika masírovat oteklá lýtka a spala patnáct hodin denně. A když jsem v supermarketu objevila vakuově balené kuřecí čtvrtky po pěti kusech a Komik se uvolil vyvrtat ještě jeden otvor do držáku na kartáčky na zuby, byla jsem naplno připravená stát se do třetice matkou.

Pak jsem potratila. Bylo mi hůř, než když mi v osmi letech zemřela babička, hůř, než když Andílek ležel v nemocnici s těžkým zápalem plic, a mnohem hůř, než když nás kompletně vykradli. Bylo mi, jako by kompletně vykradli moji duši.
Nic podobného už nechci zažít, a tak sháním kupce na ten kožich… Nevíte o někom?

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet