Zapomenuté osudy 16.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková DOBYVATELÉ DÁLEK I – V Alláhově království Člověk by vlastně ani nevěřil, že za poznáním Alláhova království netřeba jezdit daleko. V našem případě stačilo zakoupit rychlíkový lístek do Pardubic, nalézt Sladkovského ulici a stisknout tlačítko u domovního štítku se jménem inženýra Václava Zelenky. Když jsme to tedy před drahným časem učinili my, otevřel nám dveře svého a také Alláhova království 74letý starý pán.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

To jeho království vytvářely kožené polštáře, vodní dýmky, tepané měďěné nádobí, arabské koberce, šalmaj – jakási předchůdkyně hoboje, zbraně a arabský nápis na stropě oznamující, že Alláh je největší a Mohamed je jeho prorok. A všude na stěnách prašné scenérie arabských pouští, zachycené štětcem toho stařičkého pána. Jeho žena měla pak svou ložnici za velkým dřevěným paravánem, který není ničím jiným než obrovským vyřezávaným harémovým oknem.

A když vám tady ještě podali pravou arabskou kávu, kterou jsme si tu hezky po arabsku objednali buď jako „kahva sáda“, čili neslazenou, nebo „kahva masbút“, což značí totéž jako „akorát“, nebo dokonce kávu slazenou, čili „kahva bi zijáda“, měli jste rázem uprostřed Pardubic dokonalou atmosféru Orientu. A protože manželům Zelenkovým záleželo především na této atmosféře, usedali ještě ke klavíru a začali trochu už roztřesenými hlasy zpívat ve vlastním překladu monotónní píseň „Aj hoši osmahlí“.

Aj hoši osmahlí
život jste a láska má
kohlu kouzlo zdobí vás
nad černýma očima.

Ten kohol je prý černý prášek, jímž si barví, anebo barvily obočí beduínské kmeny. Od chvíle, kdy tito pardubičtí občané vyrazili za kouzlem Orientu, změnil se svět i technika jeho dobývání. Ceastovatelé dnes bývají zpravidla vybaveni dobrými cestovními vozy, vysílačkami, zbraněmi a fotoaparáty. Bydlí povětšinou v pohodlných hotelích a cestují rychlostí, o níž se dávným objevitelům, dobyvatelům neznámých světů, ani nesnilo. Ale ti staří, romantičtí a dobrodružní poutníci měli přece jen víc ze svého cestování: oni cizinu nejen objevovali, oni v ní skutečně žili. Tím spíš, jestliže inženýr Zelenka nenastřádal dost peněz během roku. Pak musel dovolenou uprostřed arabského světa prožívat jednou v beduínském stanu, podruhé ve vesnické chýši palestinských Arabů, jindy v ubohých staveních kabylských kmenů. I s manželkou, ovšem. Ta ho totiž na všech těch cestách doprovázela.

Nuzně bydleli, nuzně se stravovali. A přece skoro každé prázdniny, rokem 1921 počínaje, vyráželi znovu do Orientu. Tak vlastně svým vlastním příkladem potvrdili starou pověru, která říká, že po jednom styku s Orientem se musí jeden každý člověk za jeho kouzlem vracet. A oni se vraceli celkem šestnáctkrát. Začali na posledních ostrůvcích starého vlivu muslimského světa v Bosně a Hercegovině, projeli Tuniskem a Alžírskem, pronikali hluboko k oázám saharské pouště, cestovali proti proudu Nilu, navštívili súdánský Chartúm, kočovali se syrskými beduíny, projeli Jordánsko, Irák a Libanon, navštívili Aden a dokonce zajeli až na nejvzdálenější výspu arabského světa – na Zanzibar. A také sepisovali své zážitky a vydali první a nadlouho jediný česko-arabský slovník. A protože Václav Zelenka hraje na violu a jeho žena Marie na cello, vystupovali i v káhirském orchestru Musica viva… To bylo už po válce, v roce čtyřicátém sedmém, když připravovali druhé vydání svého slovníku.

Tak vždycky jednou v roce prožívali ti dva napínavá dobrodružství, aby se pak zase na jeden celý rok ponořili do docela civilního života, jemuž profesorské povolání Václava Zelenky – chemika a zbožíznalce, dodávalo přiměřenou šedivost. Jen sny a budoucí cestovní plány udržovaly v životě těch dvou romantiku karavanních cest.

Paní Zelenková, které, když jsme ji před dávnými lety navštívili, nescházelo mnoho do sedmdesátky, se usmívala ve vzpomínce na mladičkého urostlého Araba, který u táborového ohně v Palestině složil na příkaz svého šejka oslavnou báseň na její počest. Básnit se zřejmě dá i na rozkaz. Mladý poeta se zatím už také stal dědečkem a sotva si pamatuje verše, v nichž opěvoval přednosti Marie Zelenkové do tak jemných fyziologických detailů, že se stará paní ještě dnes ve vzpomínkách červená. Ty dívko ozdobo, oslovil paní Zelenkovou, a začal popisovat všechny viditelné i neviditelné půvaby odshora dolů. Zuby máš jako perly, nos jako hnízdo ptačí, krk jako pohár rozkoše, ňadra tvá jsou jako granátová jablka, nohy máš jako sloupy mramorové. Bůh ví, kde vzal básník nakonec neotřelou metaforu stopa gazelí, kterou jsme ze vzpomínek paní Zelenkové páčili nejdéle. Paní Zelenková se prostě líbila – asi především proto, že byla blondýnka, což imponovalo arabským hostitelům do té míry, že se dal jednou slyšet i náčelník kmene Beni Jeni v alžírském Atlasu. Nabídl inženýru Zelenkovi za eventuální odprodej své choti rovných pět tisíc franků, což byla svého času suma horentní. Jindy mu rozdovádění syrští Arabové manželku uprostřed noci unesli. Objevili se v táboře s nedotčenou kráskou teprve po mnoha hodinách, když profesor, nepřístupný kanadským či arabským žertíkům tohoto kalibru, strachy zešedivěl…

Arabský svět může prostě Evropanovi připravit nejedno nepříjemné překvapení – škorpiony, písečnými zmijemi a šváby počínaje a nenadálým únosem konče. Nejhorším ze všech zážitků bylo ovšem nečekané rozčilení arabských hostitelů na saharské oáze Ain Safre. Student, který se k manželům Zelenkovým připojil, prohodil mezi řečí nějaké německé slovo. Snad to bylo „hergott“ či „um Gottes willen“, kdoví. Student však netušil, že jeden z přítomných Arabů strávil první světovou válku v poněkud nehostinném německém zajetí. A tu tedy hostitelé, bledí vzteky povstali, někdejší zajatec prohodil cosi o spravedlivé mstě a manželé Zelenkovi se poroučeli otevřeným oknem. Naštěstí jela kolem francouzská jízda na velbloudech, která vzala zoufalé uprchlíky pod svou ochranu.

Ale nejtrvanlivějšími ze všech zážitků byly pravděpodobně beduínské hostiny, jimž se manželé Zelenkovi vyhnout nemohli. Aby neurazili své hostitele, polykali nejlepší sousta skopového tuku, které jim pohostinní arabští přátelé nabízeli. Podle místního zvyku jim kladli třesoucí se rosolovitou mastnotu až na jazyk. Zážitek to musel být jistě doživotní. Oba cestovatelé se totiž ještě po létech otřásají odporem ve vzpomínce na krmi, kterou ani čas nepřipravil o přiměřenou působivost. Ostatně tenkrát se jim otřásaly celou noc také žaludky.

A my chápeme, jak nezměrným štěstím byla asi nedostatečná ostražitost alžírských hostitelů, která dovolila největší část soust podstrčit číhajícím smečkám psů. Ještě druhého dne ráno je ze zřejmé vděčnosti provázel třicetihlavý štěkající houf. U jezera v Sýrii si zase díky nedoslýchavosti šejka, anebo snad vinou špatné výslovnosti pana inženýra, přecpali žaludky krabím masem. Inženýr Zelenka s plným zažívacím traktem, který se prý už pokoušel o zvratné reakce, prohlásil „ana atlub samah“ – v českém překladu „žádám za prominutí“. Hostitel naneštěstí slyšel mírnou jazykovou obměnu „atlub samak“, což znamená „žádám rybu“. Nechal tedy přinést novou rybí pochoutku, což se opakovalo dohromady čtyřikrát. A tak se tehdy stalo, že manželé Zelenkovi spořádali na posezení čtyři obrovité ryby. Nakonec přinesli paní Zelenkové ještě pohár rozpuštěného másla, aby ztloustla. A paní Marie Zelenková, žena, před níž se musí smeknout, tento přespříliš tučný nápoj po krátké procházce vypila…

Špatná výslovnost v arabštině připravila manželům Zelenkovým horké chvíle ještě mnohokrát. Paní Marie například oznámila za břicho se popadajícím Arabům, že „střílí své prádlo“. Stačilo jedno jediné písmeno a z žehlení se stala střelba. Jindy ve svém prvním arabském projevu v Ghaze opakoval inženýr Zelenka představitelům města úvodní větu svého projevu „přinesli jsme“ tak dlouho, až se ho páni radní zeptali, kde tedy má co přinesl. Rozpaky byly trojnásobné – jednak Zelenkovi nepřinesli nic, za druhé měl nacvičený projev začínat oznámením „přišli jsme“ a za třetí ten neslavný český řečník zbytek svého projevu zapomněl.
Ale vtip nejsilnější ráže se inženýru Zelenkovi povedl v jedné arabské rodině, když požádal svého hostitele o přitlačení tabáku ve vodní dýmce naprosto originálním příkazem: „Prdni mi do toho“. Snad je tento výraz poněkud šokující, máme-li však najít adekvátní české slovo příslušné ráže, nemáme jinou volbu.

Dnes jediné svědectví o těch dávných a veselých i neveselých časech vydávají jen čtyři autorské svazky ze Zelenkovy literární dílny: Srdce Orientu, Alláhovo království, Ostrov vůně – Zanzibar a Káhira snů a probuzení. A také více či méně zdařilé kresby pardubického profesora. Těch několik málo památek připomínalo manželům Zelenkovým nejen velké cesty, ale i přátelská pouta, která kdysi dávno navázali u táborových ohňů.

Později vnuci jejich dávných přátel, studující na našich vysokých školách, přijížděli do Pardubic jako poslové těch, kdož ani ve stáří nezapomněli. Marně ovšem čekali, že se jednou objeví i Lajla el Arab, dcera Sáleha ibn El Araba a jeho blonďaté ženy Hanky. Autorem tohoto sňatku své žačky s jedním z největších arabských přátel byl sám inženýr Zelenka, který organizoval na dálku námluvy prostřednictvím fotografií, a byl i režizérem velké arabské svatby na Staroměstské radnici. Nu a když se tedy objevila nefalšovaná orientální návštěva, býval u Zelenků svátek s celou arabskou pohostinností, kterou ti dva mohli svým přátelům nabídnout. A dlouho do noci se tu pak konfrontoval ten starý a skoro už neskutečný svět se životem dneška, který už zdaleka není jenom Alláhovým královstvím.

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, koláže vytvořila Olga Janíčková, snímky Bedřich Kocek.