Zapomenuté osudy 17.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková DOBYVATELÉ DÁLEK II – Indiánská romantika Začalo to někdy v roce 1912, když obvinili Karla Maye, duchovního otce dvou legendárních postav – Old Shatterhanda a náčelníka Apačů – Vinetoua, že nikdy mezi Indiány nežil, a že tedy jeho dílo není ničím jiným než snůškou nesmyslů. Byl z toho tenkrát nedůstojný soudní spor, v němž se nemocný a zlomený May ani nebránil. Byli tací, kteří tvrdili, že May navštívil Ameriku teprve poté, co dopsal svého Rudého gentlemana, ale byli i takoví, kteří prohlašovali, že May nebyl v Americe vůbec.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Studenti gymnázia tenkrát vyzvali terciána Loukotku, aby obrany neschopného, starého Karla Maye hájil. Čestmír Loukotka se tedy obrany starého pána skutečně ujal, i když ho, coby experta, soudní porota k líčení nepřizvala.
A je třeba ještě dodat, že se tercián Loukotka své advokátské role zhostil téměř beze zbytku. Dokázal, že slova z indiánských jazyků, použitá v Mayových románech, jsou naprosto správná – pocházejí skutečně z jazyka Apačů, Siouxů, Kiowů a jiných kmenů Severní Ameriky. Loukotka je našel v knize Mayova přítele – indianologa Buschmanna. A o slovech, která v knize uvedena nebyla, Loukotka správně předpokládal, že mohla být získána bezprostředním studiem.

Za pravdu dal Loukotkovi teprve rok dvacátý čtvrtý, v němž byl na hranici Mexika a Kalifornie objeven kmen Nijor, jehož náčelníci vystupovali v knize o Old Shatterhandovi. Do té doby badatelé o existenci tohoto kmene neměli ani tušení. Navíc objevení Indiáni mluvili přesně týmž jazykem, který ve svém díle používal Karel May. Jen Vinetou ve skutečnosti nikdy neexistoval. Čestmír Loukotka zjistil, že si Karel May jejho jméno vypůjčil od francouzského spisovatele Eimarda, který popisoval ve svém literárním díle slavnosti chilanských Araukanců, nazývané viňetún. Ostatně všichni slavní náčelníci Apačů byli popsáni americkým generálem Grantem, který s nimi bojoval. Odborná literatura zná Victoriu, Kočise a Geronima, ale o Vinetouovi nepadlo v historických pramenech ani slovo.

Je vlastně velkým paradoxem, že Čestmír Loukotka, kterého pro studia indiánských kmenů nezlákal nikdo jiný než Karel May svými knihami, později seriózně odbourával jednu legendu za druhou. Až to jednomu přijde líto – protože i v pokročilém věku, kdy bychom měli mít tak říkajíc rozum, opouštíme iluze svého mládí jen velmi neradi.

Hrdí Apači dostali podle názoru Čestmíra Loukotky jméno od vlastních sousedů – a jejich název prý neznamená nic víc a nic míň než loupežníky a vrahy. Karel May prý sám napsal většinu knih ve vězení, kde si odpykával dvojnásobný trest za žhářství. A pokud jde o slávu, získali údajně největší proslulost nejspíš Siouxové, kteří v bitvě u Little Bighornu rozsekali na padrť všechny vojáky, jež proti nim poslala americká vláda. Padli prý do jednoho všichni, včetně hrdiny války Severu proti Jihu, generála Custera. Střetnutí se Siouxy přežili jen tři lidé – dva vojáci a jeden kolega žurnalista. Aspoň něco pozitivního, myslíme si. A chápeme, že Čestmír Loukotka při seriózním studiu indiánských kmenů musel nakonec sejmout růžové brýle mayovské literatury. Ostatně při studiích u jednoho z největších znalců amerických indiánů – u profesora Paula Riveta, by Loukotka s legendami svého dětství dlouho nevystačil.

Přestože studoval na Sorbonně jen dva trimestry, pokládal Paul Rivet svého posledního žáka také za svého nejlepšího studenta. Naneštěstí vypukla první světová válka, Loukotka se musel vrátit domů, a tím bylo jednou provždy řádnému vysokoškolskému studiu odzvoněno. Mladý muž, zabývající se po nocích životem a jazykem Indiánů, musel každé ráno mačkat píchačky Elektrických podniků. Tentýž člověk, který se večer vydával na válečné stezky amerických Indiánů, si musel přes den vydělávat na chleba podvojným účetnictvím… Ale protože i denní cesty mezi účetními kolonkami vykonával s vrozenou poctivostí badatele, dotáhl to za psacím stolem nejdříve na účetního radu a nakonec i na účetního ředitele. Teprve v 54 letech opustil Čestmír Loukotka účtárnu Elektrických podniků, ve třiašedesáti se vydal na cestu za živoucími Indiány amerického kontinentu a bezmála v sedmdesáti bez dokončeného vysokoškolského vzdělání obhájil svou kandidátskou práci.

To jsou výkony, které by obyčejný smrtelník bez romantiky mládí snad nikdy nezvládl. V každém případě byl osud k Čestmíru Loukotkovi nakonec velice spravedlivý – dopřál mu, aby si po třiceti pěti letech pilné odborné práce potřásl rukama s živoucími objekty svého studia. Nepočítáme-li ovšem prvního Indiána, kterého Čestmír Loukotka spatřil kdysi velmi dávno v Praze. Byl to populární Červiš z paraguayského kmene Čamakoko, kterého do Prahy přivezl cestovatel Frič. Červiš trpěl totiž nebezpečnými střevními parazity a byl by ve své domovině zašel, nebýt toho, že si vzal nebohého Indiána na starosti Frič. A protože si s Červišovou nemocí neuměl v celé jižní Americe nikdo poradit, přivezl Frič nebohého Indiána nakonec až do Československa, kde byl osud parazitů nadobro zpečetěn.

Když se však nebohý Červiš vrátil na půdu amerického kontinentu, jeho vlastní kmen ho nepřijal. Označil ho za sprostého lháře, vymýšlejícího si báchorky nehodné indiánské cti. Když vyprávěl v kruhu svých přátel o knoflíku, jehož pootočení dává světlo, když mluvil o vozech poháněných parou, o tom, jak za velkou louží chodí po schodech, či o ženách, které zdobí své hlavy peřím, nebralo rozčilení posluchačů konce. Peří přece patřilo jen na hlavu indiánských náčelníků – a je neslýchané, že by někde tuhle mužskou ozdobu přenechali ženám. Nebohý Červiš tedy opustil svůj kmen, vstoupil do armády a v hodnosti plukovníka se stal později pod jménem Mendosa národním hrdinou Paraguaye. Uhájil proti mocné bolivijské přesile pevnost Olympo.

Druhým Indiánem v Praze byl severoamerický Irokéz, který učil první české sportovce jízdě na kanoi. Po něm se později přejmenoval i první kanoistický klub v Praze – říkali mu „Iroquois“. Pak poznal Loukotka ještě čtyři civilizované peruánské Indiány, kteří mu pomohli ve studiu kečuánského jazyka. To bylo na dlouhá léta také všechno.

Teprve tehdy, když se už Čestmír Loukotka s nárokem na důchod pomalu loučil s vidinami indiánských vesnic, dostal pozvání Asisse Chateaubrianda. A zakrátko potom se Loukotka díky bohatému mecenáši na dlouhý čas stěhoval na odvrácenou polokouli. Věděl, co všechno ho cestou může potkat – četl o speciálních odrůdách komárů a much, o moskytech a ovádech, o mravencích všekazích, o vších a písečných blechách, o létajících štěnicích a švábech, o klíšťatech, jedovatých stonožkách, o bojovných tukandírech, o vosách, jedovatých pavoucích a škorpionech. Nepočítal jen s tím, že by se s jedovatou stonožkou mohl vyspat v jedné hotelové posteli v Curitibě.

I stalo se tak a Loukotkovi natekla pokousaná noha do tak fantastických rozměrů a barev, že se na ni prostě nepostavil. A když ho na cestě k patřičnému specialistovi vyložili z vozu, poroučel se Loukotka, sotvaže vstoupil na pevnou zem. Vzal s sebou naneštěstí i celý pouliční stánek s ovocem. Ortel vynesený samozřejmým tónem znalců byl krátký: „amputovat až ke kolenu“. To ovšem znamenalo konec všech nadějí a plánů a tak Loukotka smlouval jak to jen šlo. „Což to zkusit bez amputace?“ navrhoval.
„Ale ano, zkusit bychom to mohli,“ prohlásil lékař. „Ale jestliže se pokus nezdaří, budete se muset smířit s tím, že budeme amputovat nohu až ke kyčli.“
Při této dohodě tedy zůstalo. Noha za čas splaskla, aniž se ke slovu dostala pilka nebo skalpel. Problém byl už jen v tom, že výprava vědců, kterou měl Loukotka k neznámému indiánskému kmeni následovat, zatím opustila Curitibu. Měla už hezký náskok, když lékaři jazykozpytce Loukotku propustili do domácího ošetřování.

V té chvíli dával kulhající badatel přednost koupi vysokých bot a obstarání letenky před vlastní nohou a pečlivým ošetřováním. Ve městě Maringá, kde vozy dohonil, měl být podle údajů na mapě hluboký prales. Místo toho žilo uprostřed lesů patnáct tisíc obyvatel nového města. Když se tudy za čas vraceli, našli tu už i filmové ateliery. Na mapě nebyla ani další zastávka – Cianorte s deseti tisíci obyvateli, se čtyřmi benzinovými pumpami, s hotelem, dřevěným kostelíkem a dopravní policií.

„A kde máte školu?“ vyptával se Loukotka domorodců.
„Nač bychom ji potřebovali?“ divili se občané nového města.
„Chybí nám tu kolář, to je nepříjemné, ale škola…?“

Pak putovali hezkou řadu dní, než dorazili do fazendy Santa Rosa na okraji pralesa. V této poslední výspě brazilské civilizace se měla nacházet výchozí základna expedice. Žili tu v boudě, jejíž dvou i třícentimetrové škvíry mezi prkny dávaly hmyzu pralesa i badatelům dostatek možnosti k navázání vzájemných kontaktů.

Pak přivedli před barák koně a Čestmír Loukotka, který se bez jízdy v sedle obešel 63 let, musel nasednout. Naštěstí měli přátelé pochopení a přivedli koně k pařezu, na němž už stála připravená židle. Jazykozpytec Loukotka se vyšplhal na toto koňské nástupiště před pralesem a bez jediného úsměšku přihlížejících prostě jen přestoupil ze židle do sedla. Putovali pralesem hodinu či dvě, než narazili na výskající indiánské děti. Slézání s koně uprostřed těchto diváků, kteří postrádali jakékoli civilizační zábrany, bezmála ohrozilo prestiž československé vědy. Když dva průvodci chytili Loukotku kolem pasu a pomalu ho stahovali ze sedla, lehli si řehtající se Indiáni na záda. Celá indiánská osada – muži, ženy a děti nevyjímaje, třepotala radostí nohama ve vzduchu. Nakonec se neudržel smíchy ani objekt legrace, která musela být, při vší úctě k panu Loukotkovi, nesporně k popukání.

Tak se tedy český vědec dostal do rezervace doby kamenné. Kmen, čítající snad stopadesát, možná dvěstě lidí, nedosáhl ani neolitické éry našich prvních zemědělců. Jeho příslušníci představovali starší dobu kamennou, jíž archeologie říká paleolit. První úsvit lidských dějin… Tady vlastně mohl Čestmír Loukotka pohlédnout do tváře našim vlastním předkům, době, o níž se učíme v učebnicích a již si obvykle ani nedovedeme představit. Nedovedou vyrobit keramiku, netkají textil a nepěstují obilí. Snědí jen to, co uloví muži v hlubinách pralesa, a také to, co posbírají ženy kolem tábora. A tak jedí vlastně všechno, co snese lidský žaludek – hlízy rostlin, dřeň palmy, neznámé bobule stromů, med divokých včel, ale také housenky, brouky a červy.

Loukotka nejednu z těch specialit okusil a nejednou mu nezvyklé lahůdky dokonce zachutnaly. Okusil i kulinářskou specialitu kmene – nastrouhaný kus dřeva v surovém stavu bílý jako sníh. Indiáni však vložili nakrájené stroužky nejdříve do misky s vodou, v níž připravovaný pokrm zakrátko změnil barvu, a tak když český badatel ochutnával jeho anýzovou příchuť, byl už fialový jako rozpuštěná inkoustová tužka. Jindy ho pozval náčelník Hajatukan na dlouhé bílé červy. Vhodil jich hrst na rozpálené ohniště, poněkud je opražil a podal první kousek k ochutnání Loukotkovi. Ten natrhl pokožku nabídnuté lahůdky a vysál teplý tuk, připomínající nejspíš slabě uzenou anglickou slaninu. Dobrou chuť, pomysleli jsme si v duchu a byli jsme šťastni, že už máme po obědě.

Loukotka byl pozván i k velkolepému hodování v hlubinách pralesa. Indiáni pokáceli vyhlédnutý strom plný divokých včel, které v těch končinách světa naštěstí postrádají žihadla. Sotvaže těžký kmen dopadl na zemi, vrhli se Indiáni na medové plástve a pojídali je i s larvami a s voskem. Trvalo to hodinu, než zvládli ukryté zásoby včelstev s rukama umazanýma až po lokty (lokty Čestmíra Loukotky nevyjímaje). Děti si pak ještě dlouho navzájem olizovaly i umazané paže. Ale nejvíc snad záleželo Loukotkovi na ochutnání velkého hada, kterého náčelník Hajatukan přinesl z pralesa a který při pečení voněl jako žádná jiná indiánská pochoutka. Když Loukotka zpozoroval, že se tentokrát Hajatukan nemá k obvyklé pohostinnosti, začal se vtírat do náčelníkovy přízně. Pětsetšedesát slovíček, která tu nasbíral, ovšem k běžné domluvě nestačilo. Vypomohl si tedy českým škemráním a posunky.

„Podívej, náčelníku,“ oslovil Hajatukana, „dej mi kus toho hada.“
Ale Hajatukan nereagoval.
„Koukej se, červy jsem s tebou jedl, med jsem s tebou lízal.“
A Hajatukan opět ani slovo. Nakonec ho přešla trpělivost a vzal na bílou tvář klacek. Loukotka tedy opustil nehostinný krb indiánského kmene, aby se později dozvěděl, že hadí potrava je vyhrazena jen dospělým, totiž těm, kdo mají ve spodním rtu díru pro vložení roubíku z pryskyřice. Kromě toho roubíku vkládali členové kmene do úst ještě příčný klacík, aby roubík nevypadl. Nu a ve třiašedesáti letech se bílá tvář obvykle takovým operacím nepodrobuje. Ani za cenu hadí pečínky.

Ostatně fakt, že Čestmír Loukotka nebyl považován za dospělého, hrál asi i roli při sepisování slovníku. Indiáni mu například neprozradili svá rodová jména, která mohou být vyslovena jen před lidmi dospělými. A kdoví – možná, že by Čestmíru Loukotkovi v tomhle směru nepomohl ani dřevěný roubík. Není to asi jednoduché, naklonit si důvěru divočiny, aby promluvila. A člověk asi nikdy dost dobře neví, v kterém kritickém bodě se může zvrtnout trpělivost kmene v bojovou zběsilost. V rozhořčení nad všetečnými dotazy jazykového znalce Loukotky odešel například z tábora kouzelník Née, aby se už nevrátil.

Bylo velmi těžké dozvědět se v prvé řadě cokoli o náboženství a o kmenových mýtech. Jen díky tlumočníkovi Tukambáovi, který se kdysi v tomto kmeni narodil a jehož odvedla z pralesa skupina techniků, projektující komunikace, se Loukotka dozvěděl drobné střípky tajemných obřadů v pralese. Tukambá vyprávěl, že kouzelník podrží nemocným u hlavy živého jestřába. Pták visící hlavou dolů mává zoufale křídly, aby se vyprostil z nepřirozené polohy a ovívá tak nechtěně hlavu nemocného, zatímco kouzelník šeptá svá zaklínadla. Jenže tato procedura se prý dá provozovat u jednoho nemocného a u jedné choroby jen jednou. S rituály kmene měl zřejmě souvislost i zákaz, postihující chlapce: nesměli jíst přední levou nohu medvídka coatí druhu preto. Jestliže tak přes zákaz učinili, nastal výjimečný okamžik, kdy otec, jinak nenávidějící bití dítěte, tloukl vlastního syna. Přitom nepřetržitě opakoval zaklínací slovo kenambaj.

Byla to opravdová doba kamenná se vším, co tento pojem obnáší. S kamennými sekerami na kácení stromů, s kamennými nožíky na stahování a kuchání zvěře a s dřevěnými hmoždíři a tlukadly na drcení čajového listí. Neznají čluny a nikdo se neplavil po řece; roli nádob tu zastupuje okvětí palem, pevné loďkovité misky dlouhé padesát a široké dvacet centimetrů.
K zabíjení zvěře chycené do pastí slouží především dřevěná palice a ke střelbě luk, dlouhý plné dva metry. Je to téměř rovný prut tvrdého dřeva, který se bílým tvářím nepodařilo nikdy docela natáhnout. Běloši nedokázali napnout ani tětivu nesrovnatelně menšího luku, který tu bravurně ovládají indiánští kluci.

A oheň se tu pořád ještě zapaloval vrtáním kolíku z tvrdého dřeva do podložky z měkké dřeviny. Jakmile začal stoupat z otvoru dým, přiložil Indián kousek suchého mechu, aby rozdmýchal foukáním plamen. Z palmových listů tu pletou nůše a ze dřeva tu budují primitivní pasti na zvěř pralesa.

Byly to tisíce let před naším letopočtem, srovnatelných snad se sídlištěm lovců z Věstonic. S tím rozdílem, že Loukotka ty indiánské Věstonice viděl v docela hmatatelné podobě uprostřed dvacátého století. Ale rozuměli-li jsme Čestmíru Loukotkovi dobře, pak tu bylo i mnoho jevů, které stály za obdiv. Kdesi na odlehlém místě naší planety totiž žijí skupiny lidí, kteří jsou takoví, jakými je udělala příroda. Bez škodolibosti, zlomyslnosti, závisti, lži, lstivosti a přetvářky, jež jako vedlejší produkty civilizace zamořily život našeho věku.
Když věnoval Loukotka jednomu dítěti bonbon, zavolal obdarovaný děti celé osady. Usedl doprostřed, obřadně pootevřel papírový obal, podal bonbon dalšímu dítěti, které o něco víc poodhalilo voskový papír. Celý houf se postupně podělil o velký okamžik rozbalení drobné sladkosti. A pak všichni po pořádku lízali. Stejný absolutní kolektivizmus je mezi dospělými. Nade všechno milují děti, jimž také patří nejlepší díl úlovku dne. Jen když zahynou rodiče, odnesou Indiáni sirotky daleko z pralesa před práh bílých osadníků. Kmen by je nestačil uživit.

V osadě také nežijí lidé starší čtyřiceti let. Ve chvíli, kdy se staří v těžké honbě za živobytím stanou přítěží, jsou ponecháni osudu uprostřed pralesa. Snad o tom rozhoduje porada náčelníků, ale dost možná, že starý člověk v jistém okamžiku života opouští kmen sám. To už Čestmír Loukotka nevypátral… Je toho vlastně mnoho na bílé mapě lidského poznání, a i po nejpečlivějších studiích zůstane ještě hodně otevřených kapitol o světě naší doby. Kapitolu o indiánském kmeni Loukotkově už asi nedopíše nikdo. Kmen při velkém požáru pralesa uhořel. Přežilo snad jen šest či osm lidí, kteří se jako jindy nevydali na cestu za obživou do hlubin zeleně, která znenadání vzplála.

A Čestmír Loukotka tedy již jako starý pán vzpomínal na závěrečný večer u táborového ohně Indiánů, na poslední pohoštění s lukostřeleckými závody, v nichž byly bílé tváře hanebně poraženy. Dýmky míru zapáleny nebyly, poněvadž hostitelé kouření neznali. A ohnivou vodu, byť jen v plzeňském ředění, kterou Hajatukanovi podal Čestmír Loukotka, velký náčelník s odporem vyplivl. A přece tu bylo uzavřeno přátelství, které mělo a má svou velkou cenu.

Žil kdysi před dávnými časy kmen argentinských Indiánů. Jeho členové už velmi dávno vyhynuli a po mrtvých zůstalo jen jméno Villa – „podělanci“. Dnes už nikdo neví jak hovořili, jak žili, ale každý, kdo studuje historii indiánského osídlení, vytuší ze jména, které jim připsali sousedé, že byli věčně podělaní strachy. Indiánský kmen v hlubinách pralesa za fazendou Santa Rosa neměl a nemá jméno. Ale jeho důstojný život, jeho řeč a charakter nezasažený civilizací bude hrdě žít dál na stránkách Loukotkových studií, z nichž se ještě hodně dlouho budou učit bílé tváře.

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, grafická úprava Olga Janíčková, snímky Bedřich Kocek.