Zapomenuté osudy 18.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková DOBYVATELÉ DÁLEK III – Manželé Baumovi V těch dobách, kdy na jedné straně dohasínala sláva romantických dobyvatelů a kdy se započal systematický vědecký výzkum neznáma, byli manželé Baumovi jakýmsi dělícím mezníkem.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

Z jedné třetiny vědci, ze druhé sportovní rekordmani, kteří zkoušeli kvality vozů Tatra a lámali rekordy v dálkových jízdách, z poslední třetiny pak dobrodruzi, kteří na své cestě potřebovali notnou dávku odvahy, jako všichni, kdo se vydávali ne cestu neznámem.

Má-li pravdu pořadník, sestavený zkušenostmi manželů Baumových, nemusel se tenkrát člověk vydávat za rizikem nijak daleko. Na prvním místě byla žlutá zimnice, která se sice v evropských šířkách a délkách nevyskytovala, ale na delší cesty do třetího světa se dodnes proti ní necháme očkovat. Na druhém místě byly celnice, s nimiž se cestovatel setkával častěji, než by si jeho nervy zasloužily. Teprve na konci tohoto pořadí stojí lidojedi, lvi a jiná havěť, s níž si ostřílený cestovatel mohl přece jen nějak poradit.

Co se týče manželů Baumových, divili jsme se, že riziko celnic neposunuli na svém žebříčku ještě víc. Jejich šestikolová Tatra, připomínající nejspíš dostavníky starých dobrých časů, obsahovala totiž kontraband, po němž celníci svého času pásli s obzvláštní iniciativou. Krom pistolí, uložených mezi vrstvami prádla, to byl také radiopřijímač, uložený v tajné přihrádce za opěradlem sedadla. A když si dr Jiří Baum vzal jednou na cestu Afrikou poštovní holuby, musel je ukrývat stejně důkladně jako radio, protože obojí bylo tenkrát pokládáno za základní výzbroj vyzvědačů.

Krom nevypočitatelných celních přepadů nemělo pak manžele Baumovy už na dlouhé cestě překvapit nic. Heslo zoologa Bauma totiž znělo tak, že se správnému cestovateli nemá stát nehoda. Musí být dobře připraven i na nepředvídatelné situace. A dr Baum, který přebíral na své cestě kolem světa zodpovědnost i za svou ženu a asistentku Růženu Baumovou, byl připraven tak dokonale, že by jeho životní osudy mohly posloužit jako vzorová učební osnova cestovatele. Už v jedenadvaceti letech cestoval Spojenými státy autostopem. Na Floridě se na čas zabýval pěstováním okurek. Výtěžek sklizně pak přeměnil ve starou fordku, s kterou projel hezký kus amerického kontinentu.

Dvakrát se vydal také do Brazilie, kde si příšernou dřinou přivydělal na zoologické výzkumy. V sedmadvaceti si vyjel do západní Afriky a žil nějaký čas v tropech Guinejského zálivu. Zvládl malajštinu, svahilštinu a arabštinu a vydal se na krátký čas ještě do Malajska. Nekonečné cesty mu nakonec protáhly státní zkoušky a doktorskou dizertaci až do dvaceti osmi let. V jedenatřiceti se pak už coby graduovaný přírodovědec vydává na osmiměsíční putování z Káhiry do Kapského města. Projel Egyptem a Súdánem, cestoval pralesy Belgického Konga, pronikl k Nairobi a pokusil se slézt horu Kilimandžáro. Dostal se sám bez nosičů a doprovodu až do výše 5 500 metrů. Tam, pětset metrů pod vrcholem hory, svůj pokus vzdal.

Odsud vedla cesta jeho hadimršky k Viktoriiným vodopádům na Zambezi a do Jihoafrické Unie. Belgické Kongo bylo pro hejna motýlů, pestrých kobylek a barevných brouků největším objektem Baumových zoologických studií. Tady mu pomáhali i domorodci. Potíž byla snad jen v tom, že většina úlovků nasbíraná domorodými lidmi nebyla k použití. Nejoblíbenějším nástrojem jejich lovu byl totiž klacek, jímž byli motýli i brouci několikrát pořádně uhozeni, aby přestali myslit na útěk. Krátce před cestou kolem světa se podíval dr Baum ještě do Skandinávie, do Španělska a Maroka.

Nebylo divu, že se čtyřiatřicetiletý dr Baum nehod na cestě nebál – udělal podle svého hesla všechno pro to, aby ho na cestě kolem světa nepřekvapily žádné nečekané situace, jimž se většina cestovatelů nevyhne. A proto také prvních 34 let Baumova života dává odpověď na otázku, jak se státi cestovatelem první třídy.

Manželé Baumovi projeli na své velké cestě jižní Evropou, vydali se lodí do Adenu a na Cejlon a projeli napříč celou Austrálií. Na tento kontinent vzpomínala Růžena Baumová snad nejraději. Fascinovaly ji obrovské prostory, do nichž nevkročila lidská noha. Na trase mnoha set kilometrů nenalezli víc než čtyři farmy. Vodu i jídlo musela vézt Tatra v demižonech a v tanku pod střechou. Jediným spojením s civilizací bylo telefonní vedení vzdálené od cestovní trasy nějakých čtyřicet kilometrů. O nebezpečí života mohli podat Baumovi zprávu přestřižením kabelu. Dr Baum tu ulovil štěkající ještěrku a podařil se mu tu za trochu neobvyklých okolností nejvzácnější lov australské cesty. Když ujel celé stovky kilometrů, svěřil se jednomu z farmářů, že marně pátrá po jedovatém pavoukovi s červeným hřbetem. Farmář bez řeči obrátil stůl a na spodní desce byly hned čtyři exempláře, po nichž dr Baum tak dlouho pásl. Tihle červeně pruhovaní tvorové stačili jedním skusem přivodit těžkou otravu krve a někdy i smrt.

Manžele Baumovy pak ještě čekaly korálové ostrovy Tichomoří, Japonsko, Filipiny, Havaj kouzla zbavená, středoamerické republiky i Spojené státy. A sotva pak ukončili své roční putování, začali chystat novou cestu, která měla vést jejich kroky od východního k západnímu pobřeží Afriky. Roku 1938 zahájili své poslední putování. Od Port Saidu objížděli lodí celé africké pobřeží. Navštívili Krügerův národní park – slavnou zoologickou rezervaci, aby si vyfotografovali zvěř ve volné přírodě. Kolem mysu Dobré naděje obrátili znovu na sever a po řekách Kongu a Nigeru pronikali částečně i do černého vnitrozemí. Dohromady odevzdali Národnímu muzeu čtvrt milionu exemplářů hmyzu. U některých druhů měli dokonce svůj světový primát. A tak když někdy nahlédnete do atlasu hmyzu, stane se vám najednou, že narazíte na druhy, k nimž – hned vedle latinského názvu – připsali zoologové ještě jméno Baum. Zvláště, jde-li o pavouky, nejnepříjemnější tvory, na něž se zoolog Baum a jeho asistentka specializovali.

A budete-li pátrat po literatuře o tropech Guinejského zálivu, o africké divočině, o brazilském pobřeží či o cestách kolem světa, setkáte se se jmény manželů Baumových podruhé. On popisoval přírodu a svět očima muže – zoologa, ona zaznamenávala život národů viděný pohledem ženy. A do třetice je pak jméno Jiřího Bauma napsáno do seznamů dvou stovek tisíc Čechoslováků, kteří zahynuli v letech druhé světové války.

Naučné slovníky a katalogy cestopisné literatury nevyprávějí o tom, že za velkým dílem dr Bauma je také postava skromné ženy Růženy Baumové, která se svým mužem urazila hezký kus světa a která potom, když jí umučili manžela, připravovala nová vydání starých cestopisů. Žila v Praze ve Vršovicích mezi deníky, trofejemi z cest a mezi tisíci snímků. na nichž je zaznamenán svět hmyzu, ale i prostý, klidný i těžký život světa, jímž projeli.

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, koláž Olga Janíčková.